ECLI:CZ:US:2009:1.US.2428.08.1
sp. zn. I. ÚS 2428/08
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 10. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2428/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008 č. j. 58 Co 237/2007-562, jímž tento soud nepřipustil, aby stěžovatele v civilním řízení zastupoval Mgr. M. Š. jako jeho zmocněnec podle §27 odst. 1 občanského soudního řádu, spojené s návrhem na zrušení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají .
Odůvodnění:
I.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž soud nepřipustil, aby stěžovatele v civilním řízení (které je v ústavní stížnosti rekapitulováno) zastupoval Mgr. M. Š. jako jeho zmocněnec ve smyslu §27 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tím došlo podle stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Městský soud prý napadeným rozhodnutím založil protiústavnost i tím, že nijak nereagoval a nevypořádal se s argumenty stěžovatele o jím tvrzené protiústavnosti §27 odst. 2 o. s. ř.; tuto otázku předložil stěžovatel městskému soudu za účelem přerušení řízení a podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., které považuje za jsoucí v rozporu se shora uvedenými základními právy.
II.
Systematicky první a klíčovou námitku proti napadenému rozhodnutí stěžovatel vznáší v tom směru, že právě pro případ, že by nemělo být připuštěno jeho zastupování obecným zmocněncem Mgr. Š., předložil městskému soudu podání "Zmocnění k zastupování - návrh na předložení věci Ústavnímu soudu", ve kterém argumentoval protiústavností §27 odst. 2 o. s. ř. a navrhl městskému soudu, aby podal návrh na zrušení tohoto ustanovení Ústavnímu soudu. Městský soud však na toto podání stěžovatele nijak nereagoval.
Ústavní soud konstatuje, že předestřená námitka stěžovatele má oporu v reálném stavu; městský soud totiž na citované podání stěžovatele skutečně nereagoval. Tím je navozena úvaha o možném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel v ústavní stížnosti přiléhavě cituje právní větu nálezu sp. zn. I. ÚS 30/94 ze dne 6. 6. 1995 (N 26/3 SbNU 189): "... soud, má-li za to, že zákon, jehož užití je z dané věci rozhodné ..., je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, ... přeruší řízení a předloží věc Ústavnímu soudu ČR. Soud má tedy možnost k takovému závěru nedospět, ale dospěje-li k němu, je povinen postupovat tak, jak je uvedeno. Pokud uplatní strana takový návrh, je třeba, aby soud o něm rozhodl nebo jinak vyjádřil své stanovisko k tvrzenému rozporu" (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 621/06, sp. zn. II. ÚS 582/06, sp. zn. III. ÚS 663/06 - ve SbNU nepublikována).
Uvedené pochybení městského soudu však dle přesvědčení Ústavního soudu nemůže vést samo o sobě ke kasaci napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž Ústavní soud dospěl k závěru o ústavní souladnosti §27 odst. 2 o. s. ř. (stěžovatelem současně navrhovaného ke zrušení), bylo by formalistické, bez rozumného smyslu, jestliže by trval na povinnosti městského soudu nově se v další fázi řízení (tj. po eventuální kasaci napadeného rozhodnutí) vypořádat se stěžovatelovým podáním usilujícím o předložení návrhu na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. (tedy téhož ustanovení, které by předtím Ústavní soud přezkoumal) a jen proto by napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud konstatoval kupříkladu v usneseních sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327), sp. zn. I. ÚS 288/05, sp. zn. III. ÚS 3063/07 (ve SbNU nepublikována), že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba zkoumat, zda a jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru, zda je ústavní stížnost důvodná, aniž by byla zodpovězena otázka ústavnosti §27 odst. 2 o. s. ř. Jedině tak lze dovodit, zda to, že se měl soud vypořádat se stěžovatelovým podáním usilujícím o podání návrhu na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. Ústavním soudem, mělo relevantní dopad do právní sféry stěžovatele ve smyslu významu pro věc samu.
III.
1. Podle §27 odst. 1 o. s. ř. se účastník řízení může dát zastoupit kteroukoli fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 se nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opakovaně.
2. Nejprve je třeba konstatovat, že ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., které stěžovatel navrhl ke zrušení, nebylo aplikováno v dané věci celé. Nebyla totiž použita část napadeného ustanovení vymezená slovy "jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování". To je však s ohledem na §74 [ve spojení s §64 odst. 1 písm. e)] zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podmínkou aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Proto Ústavní soud v této části odmítl návrh stěžovatele jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 2 písm. b) [ve spojení s §43 odst. 1 písm. c)] zákona o Ústavním soudu.
3. Pokud jde o zbývající část napadeného ustanovení (dále též "napadené ustanovení"), je stěžovatel k podání návrhu na její zrušení oprávněn, neboť byla v dané věci aplikována.
4. Obdobně jako u ústavní stížnosti, i u návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jde o návrh [ve smyslu §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s písm. a) téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu] zjevně neopodstatněný (mj.) tehdy, jestliže jím předestřené tvrzení o jeho protiústavnosti Ústavní soud již dříve posoudil, a z něj vycházející (obdobný) návrh shledal nedůvodný, popř. zjevně neopodstatněný.
Právě tak tomu je i v dané věci.
Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 (ve SbNU nepublikováno) byl totiž návrh na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v citovaném usnesení přitom mj. vyslovil právní názor, že pokud stěžovatel projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů, tudíž jej soudy správně posuzovaly podle §27 občanského soudního řádu.". Jinými slovy, Ústavní soud tehdy vyslovil právní názor, že ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. není způsobilé dosáhnout do ústavněprávní roviny.
Dále lze v této souvislosti citovat i usnesení pod sp. zn. III. ÚS 96/06 (ve SbNU nepublikováno), v němž je k návrhu na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. též (mj.) uvedeno: "toto ustanovení do ústavněprávní roviny vymezené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny není způsobilé zasáhnout. Takový návrh musí proto být odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].". Ostatně, rovněž z těch usnesení, která se nezabývala návrhem na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. věcně a přezkoumávala "jen" ústavní konformitu výkladu a aplikace tohoto ustanovení v konkrétním případě, plyne přesvědčení Ústavního soudu o neexistenci dosahu tohoto ustanovení do roviny ústavněprávní. V těchto usneseních se totiž Ústavní soud - který není vázán odůvodněním ústavní stížnosti - zabýval pouze tím, zda ve výkladu a aplikaci §27 odst. 2 o. s. ř. nebyl v konkrétním případě přítomen prvek svévole; jen v takto vymezeném rámci se pak zabýval otázkou protiústavnosti v konkrétním případě [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 12/01, sp. zn. II. ÚS 2389/07, sp. zn. I. ÚS 2426/08 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), k citaci jejich relevantních částí, srov. text níže].
Ústavní soud konstatuje, že nevidí důvodu odchýlit se od právního názoru obsaženého v citovaných usneseních (a tím i od názoru o jeho ústavní souladnosti), tj. že napadené ustanovení do ústavněprávní roviny nezasahuje.
5. Toliko nad rámec věci uvádí Ústavní soud - k obsahu návrhu stěžovatele na zrušení daného ustanovení zákona - následující.
6. Stěžovatel tvrdí existenci rozporu napadeného ustanovení s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž by však na podporu tohoto názoru předložil bližší argumentaci. K tomu postačí odkázat na shora citovaná usnesení v rámci judikatury Ústavního soudu explicite se vyjadřující k těmto ústavním článkům. V usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 Ústavní soud argumentoval takto:
"Je nutno připomenout, že toto ustanovení na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci. Stěžovatel tohoto práva nevyužil a projevil vůli k ... zastupování tzv. obecným zmocněncem ... nepřípustně slučuje procesní zastoupení s poskytováním právní pomoci.". Obdobně argumentoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 96/06. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2389/07 zase Ústavní soud (k citované části odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04) přiléhavě dodal, že "Účastník má vždy možnost zvolit si zástupcem advokáta nebo obecného zmocněnce (§27 o. s. ř.), který před soudem nevystupuje opětovně.". K tomu lze dodat, že občanský soudní řád umožňuje nemajetnému účastníku řízení ustanovení zástupce rozhodnutím soudu (srov. §30) a "pokud se někdo nemůže domoci poskytnutí právních služeb, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila (§18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů)" [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04].
7. Stěžovatel rovněž tvrdil, že napadené ustanovení porušuje právo každého na respektování jeho soukromého života podle čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. podmínky omezitelnosti tohoto práva v odstavci 2). Byť to výslovně neuvedl, z obsahu jeho návrhu plyne přesvědčení o rozporu daného předpisu s obdobným čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny (ve smyslu práva na nedotknutelnost soukromí osoby a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života). Konkrétně namítá, že napadené ustanovení zasahuje bez naléhavé potřeby do soukromoprávního, smluvního vztahu mezi účastníkem řízení a jím zvoleným zástupcem, tedy zasahuje do jejich práva na ochranu soukromého života.
Ústavní soud především souhlasí s implicitním právním názorem shora citovaných usnesení Ústavního soudu, že napadené ustanovení do citovaných článků zakotvujících právo na respektování soukromého života nezasahuje.
Stěžovatel totiž (zejména) nesprávně slučuje ochranu soukromoprávního, smluvního vztahu a ochranu soukromých vztahů, soukromého života. Podstatou soukromých (jakož i rodinných) vztahů je jejich fakticita, nikoli snad "formální", tj. právní, smluvní zakotvení. Jakkoli imperativ respektování soukromého života musí jistě zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi a vnějším světem, aby tak bylo možné mj. rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.)], případné nepřipuštění zastoupení účastníka řízení konkrétní osobou jako obecným zmocněncem v řízení před soudem soukromé vztahy tohoto účastníka řízení nijak nenarušuje; může si je s tímto (do řízení nepřipuštěným) obecným zmocněncem jako lidskou bytostí naopak vytvářet, naplňovat, rozvíjet nerušeně. Účastník řízení tak kupř. může nerušeně svému zmocněnci (byť soudem do řízení nepřipuštěnému) sdělovat důvěrné, niterné informace, stýkat se s ním apod. Jinak řečeno, k soukromému životu jistě patří i sociální a morální vztahy; požadavek respektování soukromého života pak zahrnuje závazek (mj.) státu jednat způsobem umožňujícím rozvoj těchto vztahů, nicméně samotné nepřipuštění zastoupení účastníka soudního řízení konkrétním obecným zmocněncem se takovému závazku nepříčí.
8. I kdyby však bylo možné důvodně tvrdit, že právní norma (napadené ustanovení) zakazující soudu připustit zastoupení účastníka řízení obecným zmocněncem určitého typu (jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně) je zásahem do práva na respektování soukromého života, je třeba vnímat, že k omezení takového práva přikročit lze, a to za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty v ústavním pořádku obsažen. Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje vzájemnou kolizi základních práv a svobod, respektive jejich střet s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality.
Tu Ústavní soud konstatuje, že i případné omezení práva na respektování soukromého života v podobě nepřipuštění zastoupení účastníka řízení obecným zmocněncem, který jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně, by v míře nezbytné ve světle naznačených zásad, tedy při uvážení proporcionality obou hodnot, obstálo.
Stěžovatel totiž zcela opomíjí existenci legitimního cíle, který napadené ustanovení sleduje, jeho smysl a účel. Jeho argumentace tak nese jisté prvky formalismu. Zájem na ochraně jednotlivců jako účastníků řízení před nekvalifikovaným zastupováním osobami nenacházejícími se ve specifickém (profesionálním) postavení osoby práva znalé (především advokáta) a ochrana (v zásadě) výlučného postavení advokátů v systému ochrany práv, tedy ochrana před tzv. pokoutnictvím (poskytování právních služeb za úplatu osobami práva neznalými, na které se nevztahuje zákonná úprava, především zákon o advokacii), jenž je smyslem a účelem napadeného ustanovení (srov. též Winterová, A.: Civilní právo procesní, Edice Vysokoškolské právnické učebnice, Praha, 2008, s. 169), je legitimním cílem demokratické společnosti.
Platná právní úprava je založena na výhradě poskytovat právní služby za úplatu (v zásadě) jen advokátům zapsaným v seznamu České advokátní komory [až na zákonné výjimky poskytování právních služeb, jejichž poskytovatelé působí pouze na určitém úseku (notáři), anebo jde o specializované činnosti, při nichž se vyžaduje znalost pouze určitých úseků právního řádu a u nichž významnou roli hraje znalost jiných než právních oborů, např. ekonomiky (daňoví poradci) nebo techniky (patentoví zástupci)]. Vychází se z povahy poskytovaných právních služeb, z povahy právní pomoci, z níž plyne potřeba zajistit zvýšenou ochranu těm, jimž jsou tyto služby poskytovány, neboť je třeba zaručit plné respektování jejich práv a zájmů, včetně základních lidských práv a svobod, garantovat jejich možnost účinně uplatnit a prosadit svá práva vůči jiným, včetně státu samotného (v takových případech tak jde vlastně o ochranu proti státu, resp. veřejné moci, mající mj. monopol fyzického násilí), a jejich rovnost před zákonem. Jinými slovy, významným předpokladem fungování právního státu je možnost každého účinně uplatnit a prosadit svá práva vůči ostatním subjektům včetně státu. Garantovat naplnění uvedeného důležitého předpokladu fungování právního státu by však nebylo možné, pokud by právní služby mohl poskytovat (soustavně jako výdělečné povolání) kdokoli a jakýmkoli způsobem, libovolně (pozn.: z obdobného principu ostatně vychází právní stanovení podmínek a omezení výkonu jiných výdělečných činností), tedy právě kupř. obecní zmocněnci vystupující "v různých věcech opětovně" (tzn. v rozporu s napadeným ustanovením).
Instrument, který k slouží k zajištění nastíněného předpokladu právního státu, je tak právě výkon advokacie, tedy služba kvalifikovaných právníků, kteří poskytují právní služby pro neomezenou veřejnost jako své povolání, při současném zakotvení některých omezení a podmínek výkonu advokacie, neboť ty ve svém souhrnu představují záruky odborné a morální úrovně jednotlivých advokátů, a tím i garanci kvality a též dostupnosti právní pomoci pro všechny (tato omezení a povinnosti advokátů slouží k ochraně jejich klientů). Jen příkladmo lze zmínit nároky na vzdělání a praxi advokátů a jejich osobní odpovědnost za škodu. Advokátova kompetentnost a kvalifikace pro výkon advokacie je zajišťována odborností praxe a nároky na odbornou zkoušku; pro případ škody způsobené klientovi při výkonu advokacie je advokát povinen uzavřít pojistnou smlouvu. Ze skutečnosti, že právní služby mohou poskytovat zpravidla jen advokáti, vyplývá též povinnost advokacie poskytovat právní pomoc ve všech věcech. Je stanovena povinnost stavovské organizace, aby každému zajistila poskytnutí právních služeb prostřednictvím určeného advokáta za podmínek §18 odst. 2 zákona o advokacii. Podobný cíl sledují i ustanovení, kterými jsou velmi podstatně omezeny možnosti odmítnout poskytnutí právní služby, jakož i zvláštní úprava odstoupení od smlouvy o poskytnutí právních služeb. Dohled nad dodržováním zvláštních povinností a omezení při výkonu advokacie pak stát svěřuje zvláštní stavovské organizaci, České advokátské komoře, kterou k tomuto účelu vybavuje přesně vymezenou pravomocí s tím, že některá její rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudem. Působením stavovské organizace má tak být zejména zajištěn jednotný režim poskytování právních služeb a dohled nad jejich kvalitou, zabezpečení stavovské kázně a umožněno poskytování povinných služeb v oblasti ochrany práv. Tudíž poskytování právní pomoci advokacií se děje ve veřejném zájmu. Stát tak umožňuje - se zřetelem na uvedené atributy advokacie - garanci práv a svobod jednotlivců, včetně základních lidských práv a svobod. Pokud by byli do soudního řízení připuštěni tzv. pokoutníci, na což lze usuzovat (předpokládat) ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně, nemohl by stát shora nastíněný legitimní cíl účinně naplňovat.
Motivace k tzv. pokoutnictví může být přitom pestrá. Může jít často o to, aby tyto osoby měly všechny výhody plynoucí z postavení advokáta, ale přitom neměly žádné z povinností, které advokát má. Jen příkladmo lze uvést následující. Není u advokáta - na rozdíl od obecného zmocněnce - dána záruka odborné a morální úrovně? Není advokát - na rozdíl od obecného zmocněnce - kárně odpovědný? Nemusí být advokát - na rozdíl od obecného zmocněnce - pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu a neodpovídá za škodu v daleko širším rozsahu? Zákonodárce tak sleduje, aby se účastníku řízení, jestliže si již zvolí zastoupení za účelem poskytnutí právní služby, dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci, kterou od poskytovatele může opodstatněně očekávat. Smyslem institutu obecného zmocněnce je naopak pomoci účastníkovi v určité věci a procesně ho zastupovat, nikoli však poskytování právních služeb, právní pomoci jako soustavné činnosti vykonávané výdělečně (srov. obdobné usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04, nebo srov. Vopálka, v., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, s. 60).
Zákonodárce rovněž vychází při konstrukci (v zásadě) výlučného postavení advokacie při poskytování právních služeb z logické premisy, že advokacie, jak bylo shora vysvětleno, je ve své roli poskytovat právní pomoc ve všech věcech nezastupitelná. Navíc, obhajobu v trestním řízení jsou oprávněni poskytovat výlučně advokáti; zastoupení obecným zmocněncem je vyloučeno též v řízení před Ústavním soudem, v dovolacím řízení a v řízení před Nejvyšším správním soudem. Připuštění tzv. pokoutnictví by proto (mj.) mohlo vést až k paralyzaci činnosti trestních soudů a Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Je zde tedy dán veřejný zájem na ochraně v zásadě výlučného postavení advokátů v systému ochrany práv (tedy včetně civilního řízení). Nadto kvalifikované zastupování směřuje i ke zlepšení fungování justice, a tzv. pokoutnictví bývá často spojeno s daňovými úniky vyplývajícími z nepřiznání takto získaných příjmů orgánům správy daní (srov. Winterová, A.: Civilní právo procesní, Edice Vysokoškolské právnické učebnice, Praha, 2008, s. 169).
Dále lze nalézt i racionální spojení mezi shora vysvětleným legitimním cílem a prostředky, kterými ho má být dosaženo. Ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně, lze dovozovat, že jde o tzv. pokoutníka; napadené ustanovení pak slouží k jeho vyloučení, tedy k zabránění zneužití fungování obecného zmocněnce v občanském soudním řízení k soustavné výdělečné činnosti v oblasti poskytování právních služeb, a tak k realizaci vysvětleného legitimního cíle.
Není (zřejmě) dána ani možnost nahradit napadené ustanovení (resp. v ní obsažené normy) alternativními způsoby, které by méně zasahovaly (či vůbec nezasahovaly) do základního práva na respektování soukromého života. Naopak lze tvrdit, že s ohledem na smysl a účel institutu obecného zmocněnce jako procesního zástupce (smyslem a účelem jistě není realizovat soukromé vztahy) má účastník řízení vždy možnost zvolit si zástupcem buď advokáta nebo takového obecného zmocněnce, který před soudem opětovně nevystupuje [pozn.: navíc občanský soudní řád umožňuje nemajetnému účastníku řízení ustanovení zástupce rozhodnutím soudu, a pokud se někdo nemůže domoci poskytnutí právních služeb, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila]. Za takové situace by k zásahu do práva účastníka na respektování soukromého života nedocházelo, neboť by takový zvolený zástupce v řízení mohl vystupovat. Tedy již v rámci kritéria potřebnosti, kterým Ústavní soud porovnával předmětné ústavní hodnoty, tvrzení o protiústavnosti napadeného ustanovení neobstojí; naopak, toto hledisko nutně ústí do upřednostnění shora uvedeného legitimního cíle.
Nad rámec toho lze uvést, že rovněž ve třetím hledisku principu proporcionality, jímž je poměřování, představující metodologii vážení v kolizi stojících ústavních hodnot, by napadené ustanovení obstálo. Ústavnímu soudu se nejeví upřednostnění shora vymezeného legitimního cíle obsahově neúměrné a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené hierarchie hodnot je nelze v daných souvislostech odmítat. Je totiž nutno vycházet ze skutečnosti, že újma na shora dovozeném legitimním cíli (tj. na zájmu účastníků řízení na ochraně před nekvalifikovaným právním zastoupením) by mohla být rozvinutím tzv. pokoutnictví značná; zde existuje vysoký stupeň intenzity daného legitimního cíle, kdežto u konkrétního účastníka řízení jde toliko o omezení (a contrario eliminaci) okruhu osob, jimiž se může nechat v řízení zastoupit, a tak o relativně nízký stupeň intenzity takového individuálního osobního zájmu.
Lze proto shrnout, že (srov. bod 8 výše) i kdyby napadené ustanovení značilo zásah do práva účastníka řízení na respektování soukromého života, napadené ustanovení by bylo ústavně souladné. Ústavní soud k tomu dodává, že dosahování legitimních cílů - jako je ochrana práv jednotlivců a ostatních veřejných zájmů - je v demokratickém ústavním řádu začasté pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv jednotlivců. Přirozeně, vždy je třeba zkoumat, zda je takový zásah - v konkrétním případě - v demokratické společnosti nezbytný.
Pro úplnost je namístě doplnit i následující srovnání.
Německé civilní procesní právo jde v tomto směru ještě dále; ustanovení §157 civilního soudního řádu stanoví, že žaloba podaná osobou, která podnikatelsky obstarává před soudem cizí věci, musí být odmítnuta (srov. Winterová, A.: Civilní právo procesní, Edice Vysokoškolské právnické učebnice, Praha, 2008, s. 170).
Tzv. pokoutnictví vnímala jako velmi nežádoucí jev a proti němu se snažila brojit i První Československá republika. Ve stenografickém záznamu z jednání Národního shromáždění z období 1918-1920 se lze kupř. dočíst z důvodové zprávy k čl. VI civilního řádu soudního z 1. srpna 1895: "Přes to nezdálo se vhodným připustiti obecného zmocněnce ve sporech až do této hodnoty, ježto přece již 2.000 K bývá pro venkovana značnější částka; kromě toho bylo se obávati, aby tím nebylo podporováno pokoutnictví a nebylo ublíženo stavu advokátnímu. Oporu nalezla osnova v ustanovení §94 zák. č. 1 z roku 1911 a min. nař. č. 4050/1917. Podle onoho musí strana býti zastoupena advokátem i před okresním soudem ...". V období 1935-1938 zase v Národním shromáždění dr. Dominik k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech uvedl: "Má-li se omeziti příliv do advokacie anebo má-li se pomoci advokátnímu stavu nějakými opatřeními sociálně-politickými, pak je nutno tato opatření hledat jinde. Je předem nutno v zájmu advokátního stavu zrušiti existující a stále vzrůstající obmezování v zástupčím právu advokátů. Dnes jsou advokáti vyloučeni a stále více vylučováni ze zastupování před určitými soudy. Dnes advokátům následkem toho, že neobvyklou měrou bují tak zv. pokoutnictví, se stává, že oni nemají co na práci, mezitím co takový pokoutník, a třeba úřadu známý, má dobře zavedenou "advokátní" kancelář. To jsou sociálně-politická opatření, která by byla namístě, chceme-li opravdu pomoci stavu advokátnímu, aniž při tom ublížíme advokátním koncipientům.". Dr. Štůla zase při jednání Národního shromáždění v období 1935-1938 uvedl: "Ale stav advokátský trpí právě různými nešvary, které se zahnízdily zejména po převratu, pokoutnictvím, které je tolik rozmnoženo různými poradnami daňovými, právními, kdy pensisté si otevírají advokátní kanceláře, ať jsou to pensisté soudní, pensisté z finanční prokuratury nebo magistrátu a pod., kdy dnes v každých novinách je otevřena právní poradna, ne snad pro ty, kdo by si mohli platiti právní poradnu, když víme, kdo všechno se uchází o právní porady, a kdo všechno se uchází, aby se mohl souditi na právo chudých.". Srov. dále vystoupení senátora Dr. Miloty v Národním shromáždění: "Také ochrana stavu advokátského a notářského proti ohrožujícímu je nekalému živlu pokoutnickému není novým civilním řádem soudním nijak zlepšena, ba naopak rozšířením zástupčího práva obecních zmocněnců otvírají se činnosti pokoutníků nové, daleko širší možnosti. Odstraniti zlořád pokoutnictví není jen stavovským zájmem právních zástupců, naopak je naléhavým příkazem v zájmu státu samého, i v zájmu bezpečnosti a jistoty právní, v zájmu občanstva i v zájmu přetíženého našeho občanstva.".
V dnešní době se např. i rakouská advokacie brání proti poskytování právních služeb neoprávněnými subjekty. Opakovaně zvítězila zemská advokátní komora v Rakousku v soudním sporu proti organizacím, které se neoprávněně poskytováním právních služeb zabývaly. Rozsudečný výrok zněl vždy na zákaz takové činnosti a na právo zvítězivší strany otisknout rozsudečný výrok v advokátním časopise. Naposledy byl takový výrok otištěn v březnovém čísle 2002 časopisu Österreichisches Anwaltsblatt ["1) Žalované strany jsou povinny v obchodním styku upustit od nabízení a/nebo výkonu činností vyhrazených advokátům, zejména živnostensky prováděné zastoupení stran v právních záležitostech ve věcech narovnání a/nebo pokusu o narovnání a sepisování předprocesní korespondence. 2) Žalující strana se zmocňuje nechat uveřejnit rozsudečný výrok s výjimkou jeho části o nákladech řízení během šesti týdnů od právní moci na náklady žalovaných stran v jednom vydání rakouského advokátního časopisu, ve velikosti půlstrany v písmu obvyklé velikosti, s označením stran tučným tiskem (...) pod nadpisem "Jménem republiky" velkými písmeny a tučným tiskem, v ostatních částech v obvyklé úpravě s tučným orámováním a proloženě vypsanými procesními stranami" - citováno z http://www.cak.cz/files/183/BA_03_02.pdf).]
9. Stěžovatel konečně deklaroval protiústavnost napadeného ustanovení s poukazem na porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny. Ani na podporu tohoto tvrzení však v podstatě nijak neargumentoval.
Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 5/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.), k tomu, aby k protiústavnosti se zřetelem k porušení principu rovnosti došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.
Pro posouzení, zda je určitá právní úprava diskriminační či není, tak musí být srovnávané osoby ve stejném nebo analogickém postavení. Skupiny účastníků řízení s přípustným obecným zmocněncem a s obecným zmocněncem nepřípustným podle §27 odst. 2 in fine o. s. ř. však v takovém srovnatelném postavení nejsou, neboť jejich zastoupení vyplývá z rozdílných příčin a charakteristik (výjimečnost, ojedinělost zastoupení na straně obecného zmocněnce, tj. chápaného jako pomoc účastníkovi v určité věci, nevykonávaného jako poskytování právních služeb coby soustavné výdělečné činnosti, oproti předpokládanému poskytování právních služeb jako soustavné výdělečné činnosti).
I kdyby však podmínka stejnosti či srovnatelnosti obou případů byla naplněna, s ohledem na argumentaci uvedenou sub 8 tohoto usnesení by nebylo možné než dospět k závěru, že jde o takové rozlišování účastníků řízení, které lze považovat za legitimní a nezbytně nutné.
10. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud návrh na zrušení §27 odst. 2 občanského soudního řádu podle §64 a násl. zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
IV.
1. Za tohoto stavu by mohla být protiústavnost napadeného rozhodnutí městského soudu dána jen tím, že by se městský soud dopustil výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinárně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř.), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Výklad rozhodného pojmu "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný úsudek, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá - mimo to - též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění.
2. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Městský soud v Praze vyšel ze zjištění, že Mgr. Š. není advokátem a jako zmocněnec vystupuje v desítkách různých soudních řízení opakovaně po dobu nejméně 15 let. Tato skutečnost je odvolacímu soudu známa z jeho úřední činnosti a současně dosáhla již povahy obecně známé skutečnosti, kterou není třeba dokazovat (§121 o. s. ř.). Jen v období od října 2006 do června 2008 zastupoval Mgr. Š. různé účastníky v nejméně 40 řízeních před řadou pražských soudů. V daném případě se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů. Městský soud stručně a jasně odůvodnil, proč v konkrétním případě rozhodl o nepřípustnosti zastupování stěžovatele právě Mgr. Š. Ze strany tohoto zástupce se totiž nejednalo ani o činnost ojedinělou či jednorázovou, ale o soustavné zastupování řady účastníků v řízeních před soudy obecnými.
K tomu lze dodat, že jen objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce je relevantní, nikoli subjektivní vztah účastníka k němu. Vycházel-li snad stěžovatel oproti tomu z předpokladu, že naopak osobní vztah k zmocněnci je při výkladu §27 odst. 2 o. s. ř. rozhodný (srov. část ústavní stížnosti poukazující na to, že zvoleného obecného zmocněnce zná pod dobu cca 17 let a týž jej zastupuje jak ve všech jeho právních věcech, tak týkajících se jeho rodinných příslušníků) - jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 96/06 či sp. zn. I. ÚS 698/04 - je jeho názor nesprávný, a to již z pohledu práva podústavního.
3. Ústavní soud konečně uvádí, že obdobnou problematikou - tj. ústavní stížností proti rozhodnutí obecného soudu, kterým nebylo připuštěno zastupování účastníka řízení obecným zmocněncem podle §27 odst. 2 in fine o. s. ř. - se ve své judikatuře již zabýval a rozhodl způsobem obdobným. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 12/01 k námitce stěžovatelky rozporující nepřipuštění svého zastoupení konkrétním obecným zmocněncem podle §27 odst. 2 in fine o. s. ř. konstatoval, že "Z jejich odůvodnění totiž vyplývá, že se oba soudy náležitě vypořádaly se zjištěním a posouzením důvodů, pro které ji obecný zmocněnec Ing. J. C. nemůže vzhledem k ust. §27 odst. 2 o. s. ř. v projednávané věci zastupovat. Ústavní soud nevidí důvod, aby právní názory obecných soudů a jejich závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval.". V usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 zase Ústavní soud prohlásil, že "Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení "opětovnosti" je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí.". Usneseními sp. zn. III. ÚS 96/06 a sp. zn. II. ÚS 2389/07, řešícími obdobnou problematiku, byla též odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, neboť obecný soud se nedopustil výkladové svévole (vybočení z konsensuálně, doktrinárně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř.), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Dokonce v usnesení sp. zn. I. ÚS 2426/08 se Ústavní soud zabýval ústavní stížností sice jiného stěžovatele, nicméně sepsanou stejnou advokátkou jako v této věci, čemuž odpovídala v podstatě i totožná právní argumentace v ústavní stížnosti ohledně ustanovení §27 odst. 1 a 2 o. s. ř. (ve srovnání s nynější ústavní stížností). Rovněž ve věci sp. zn. I. ÚS 2426/08 bylo napadeno usnesení Městského soudu v Praze, kterým nebylo podle §27 odst. 2 o. s. ř. připuštěno zastoupení navrhovatele Mgr. M. Š. jako tzv. obecným zmocněncem. Městský soud v usnesení napadeném ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2426/08 argumentoval v podstatě stejně jako v nyní souzené věci. Ústavní soud potom - v reakci na obsah ústavní stížnosti - v podstatě konstatoval totéž, jako činí v tomto usnesení. Ústavní soud tak v tomto usnesení plně navazuje na svoji vlastní předchozí judikaturu.
4. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.