ECLI:CZ:US:2009:1.US.3059.07.1
sp. zn. I. ÚS 3059/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. května 2009 sp. zn. I. ÚS 3059/07 ve věci ústavní stížnosti E. T. E. proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2007 č. j. 12 C 237/2003-55 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007 č. j. 56 Co 368/2007-72, jimiž bylo odmítnuto jako opožděné stěžovatelčino odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v řízení, ve kterém byla stěžovatelce z důvodu neznámého pobytu ustanovena opatrovnice, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2007 č. j. 12 C 237/2003-55 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007 č. j. 56 Co 368/2007-72 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě, jimž vytýká porušení svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že soud ustanovil stěžovatelce (jež v civilním řízení vystupovala jako žalovaná) coby účastnici neznámého pobytu opatrovnicí justiční čekatelku Krajského soudu v Ostravě. Vystupování opatrovnice navíc bylo zcela formální, neboť opatrovnice se neúčastnila jednání soudu, nevyjadřovala se ke skutečnostem v žalobě uvedeným, natož aby je zpochybňovala, a nepodala ani opravný prostředek. Z těchto důvodů navrhla stěžovatelka zrušení obou napadených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Opavě ve vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by napadenými usneseními byla porušena její ústavně garantovaná práva, a odkázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě, s nímž se zcela ztotožňuje. Opatrovník v osobě justiční čekatelky byl stěžovatelce ustanoven poté, co se nepodařilo doručit platební rozkaz do vlastních rukou stěžovatelky a zjistit její pobyt. Dle informace pošty a Policie České republiky nebydlela stěžovatelka na adrese svého "trvalého bydliště" a nezdržovala se ani na další označené adrese v N. S. Ze zprávy Policie České republiky v související věci sp. zn. 12 C 157/2002 přitom vyplynulo, že stěžovatelka bydlí dlouhodobě v SRN a do České republiky přijíždí jednou za tři měsíce. Dcera stěžovatelky přitom odmítla sdělit úřadům adresu stěžovatelky s odůvodněním, že si to stěžovatelka nepřeje. Ustanovením opatrovníka okresní soud dbal, aby byla hájena procesní práva účastnice neznámého pobytu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
3. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření uvedl, že rozsudek byl účinně doručen žalované k rukám její opatrovnice (justiční čekatelky) již dne 4. 5. 2004, a proto nabyl právní moci dne 21. 5. 2004. Odvolání podané advokátem stěžovatelky dne 20. 12. 2006 bylo proto opožděné. Odvolací soud neměl pochybnosti o účincích usnesení okresního soudu, jímž byla žalované ustanovena opatrovnice; ze spisu bylo zřejmé, že okresní soud po pobytu stěžovatelky pátral bezvýsledně a informaci o něm nezískal ani od dcery stěžovatelky, která tento negativní postoj neomezila na konkrétní řízení.
4. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřili.
5. V replice stěžovatelka konstatovala, že již nepociťuje potřebu se k věci dále vyjadřovat.
II.
6. Ústavní soud si vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 237/2003, 12 C 157/2002 a 12 C 237/99 a z nich, jakož i z vlastní rozhodovací činnosti [věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 508/06 (usnesení sp. zn. III. ÚS 508/06 ze dne 27. 9. 2006, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], zjistil následující skutečnosti:
7. Okresní soud v Opavě (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovatelce platebním rozkazem ze dne 14. 5. 2003 č. j. 24 Ro 1004/2003-4, aby zaplatila žalobcům částku 14 500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, nebo aby proti platebnímu rozkazu podala odpor.
8. Usnesením ze dne 22. 7. 2003 č. j. 24 Ro 1004/2003-12 soud prvního stupně platební rozkaz zrušil, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou stěžovatelky.
9. Usnesením ze dne 20. 11. 2003 č. j. 12 C 237/2003-16 ustanovil soud prvního stupně stěžovatelce podle §29 odst. 3 o. s. ř. (z důvodu jejího neznámého pobytu) opatrovnici Mgr. E. Š., justiční čekatelku Krajského soudu v Ostravě.
10. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2004 č. j. 12 C 237/2003-30 uložil soud stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům částku 14 500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Ustanovené opatrovnici byl rozsudek doručen dne 4. 5. 2004. Podle vyznačené doložky nabyl rozsudek právní moci dne 21. 5. 2004.
11. Podle záznamu stěžovatelka dne 24. 5. 2006 nahlížela do spisu; poté je ve spise založena plná moc stěžovatelčina advokáta a sdělení, že dcera stěžovatelky má plnou moc k přebírání veškeré korespondence stěžovatelky.
12. Usnesením ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 508/06 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti shora označenému rozsudku a proti usnesení ze dne 8. 9. 2004 č. j. 22 E 1107/2004-6, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky nápravy, které měla k dispozici (nepodala proti rozsudku odvolání). Připomněl přitom, že počátek běhu lhůty k odvolání může založit doručení opatrovníkovi jenom v případě, že ustanovení opatrovníka odpovídá zákonu.
13. Dále je v procesním spisu založena doručenka, podle níž byly žaloba a rozsudek doručeny advokátovi stěžovatelky dne 8. 11. 2006.
14. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka dne 20. 12. 2006. Soud prvního stupně toho odvolání odmítl usnesením ze dne 14. 5. 2007 č. j. 12 C 237/2003-55. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 5. 2004. Poté, co stěžovatelka udělila plnou moc advokátovi, mu byl tento rozsudek doručen dne 8. 11. 2006. Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání od doručení rozsudku dne 8. 11. 2006 uplynula dne 23. 11. 2007, odvolání však bylo podáno dne 20. 12. 2007 (pozn. Ústavního soudu: v obou případech má být uveden letopočet 2006), tedy po uplynutí zákonné lhůty.
15. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. 56 Co 368/2007-72 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění však konstatoval, že doručení rozsudku do vlastních rukou advokáta dne 8. 11. 2006 nemohlo vyvolat účinky, které zákon s takovým úkonem spojuje. Stěžovatelka byla v řízení řádně zastoupena podle §29 odst. 3 o. s. ř. Účinky řádného doručení rozsudku k rukám opatrovnice nastaly dne 4. 5. 2004; odvolací lhůta tak začala plynout 5. 5. 2004 a skončila dne 19. 5. 2004.
III.
16. Ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval předpoklady pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám. Ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález sp. zn. II. ÚS 2704/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 44/48 SbNU 521) a další]. Z procesního spisu je zřejmé, že šetření zůstalo v tomto směru zcela neúplné. Soud učinil dotaz pouze na Centrální evidenci obyvatel a poté na zástupkyni žalobců, zda žalobci mají nějaké poznatky o současném pobytu žalované. Soud nepodnikl žádná jiná vhodná opatření ke zjištění skutečného pobytu stěžovatelky, jako je např. dotaz na orgán správy sociálního zabezpečení, finanční úřad apod. či možnost požádat o součinnost příslušný orgán k ověření, zda a kdo v místě trvalého pobytu stěžovatelky bydlí a zda by mohl podat soudu podrobnější informace. Místo toho se soud spokojil se zjištěním - učiněným v jiné skutkově i právně nesouvisející věci (nešlo o nájem jako v souzené věci, ale o převod rodinného domu), v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná (žalobcem byl však někdo zcela jiný) -, že stěžovatelka dlouhodobě bydlí v SRN, do České republiky přijíždí jednou za tři měsíce. Tuto informaci soud nijak nevyužil k dalšímu zjišťování bydliště stěžovatelky. S ohledem na "zásadu procesní ekonomie" neučinil ani dotaz na její dceru, neboť ta již ve zmíněné nesouvisející věci odmítla sdělit "úřadům" adresu stěžovatelky s odůvodněním, že si to stěžovatelka nepřeje. S tímto postupem však lze jenom sotva souhlasit, neboť jednak zásada procesní ekonomie a právo účastníka na právní slyšení (a řada dalších práv, jejichž realizace samozřejmě předpokládá, že se účastník o probíhajícím řízení vůbec dozví), jsou zcela nesrovnatelné a jednak nelze automaticky usuzovat, že by stanovisko, které zaujala dcera stěžovatelky v jedné nesouvisející věci, mělo platit i pro jakékoliv věci další. V každém případě náklady a čas spojený s dotazem na dceru stěžovatelky jsou naprosto zanedbatelné; ani z tohoto pohledu nelze pohodlnost soudu omlouvat zásadou procesní ekonomie.
18. Neméně závažnou vadou je, že stěžovatelce byla ustanovena opatrovnicí justiční čekatelka, která byla ve věci zcela nečinná; i kdyby tedy soud řádně provedl potřebná šetření - což se však nestalo - nemohla by napadená rozhodnutí obstát už jenom z těchto důvodů.
19. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73), sp. zn. I. ÚS 1642/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 58/52 SbNU 577)]. V posuzovaném případě opatrovnice neučinila v řízení jakýkoliv procesní úkon; jediná stopa její činnosti spočívá v převzetí rozsudku. Ustanovení opatrovnice tak bylo zcela formální a nesplňující požadavky stanovené čl. 36 Listiny.
20. Další zásadní vadou řízení ústavního rozměru je, že opatrovnicí stěžovatelky byla vůbec ustanovena justiční čekatelka. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu Ústavní soud poukázal již v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (viz výše), v němž konstatoval, že pokud byl soudem ustanoven jako opatrovník justiční čekatel, který je zaměstnán u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Podle názoru Ústavního soudu je spíše těžko představitelné, že by pracovník soudu v postavení opatrovníka účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem jakkoliv brojil proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 1642/08 - viz výše). Tyto závěry plně dopadají i na souzenou věc: stěžovatelce byla opatrovnicí ustanovena justiční čekatelka, jež v řízení nijak práva stěžovatelky nehájila; to je ostatně jenom dalším z řady důkazů toho, proč je využívání justičních čekatelů, vedoucích soudních kanceláří a jiných soudních osob k výkonu funkce opatrovníka zcela nepřijatelné. Je proto nutné opětovně připomenout [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001 (N 97/23 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 204/2000 ze dne 25. 10. 2001 (N 157/24 SbNU 157), nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)], že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, ale proto, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a povinnosti.
21. Právě uvedené závěry se promítají i do posouzení včasnosti odvolání proti rozsudku ze dne 30. 3. 2004, o němž měly soud prvního stupně i soud odvolací shodně za to, že je opožděné. Ústavní soud již ve věci sp. zn. III. ÚS 508/06 (viz výše) připomněl ustálené závěry právní praxe, podle nichž doručení rozsudku opatrovníkovi může založit počátek běhu odvolací lhůty pouze tehdy, pokud ustanovení opatrovníka odpovídá zákonu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: "... při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové"; dále srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 559/2000 a II. ÚS 351/04 - oba viz výše). Z těchto důvodů nelze při počítání lhůty k podání odvolání vycházet ze dne doručení ustanovené opatrovnici, tj. ze dne 4. 5. 2004, jak činil odvolací soud. Správný je naopak závěr soudu prvního stupně, že dnem určujícím počátek běhu lhůty pro podání odvolání je teprve den, kdy byl rozsudek doručen advokátovi, jemuž stěžovatelka udělila pro zastupování v této věci procesní plnou moc, tj. den 8. 11. 2006. Nelze však souhlasit s tím, že odvolací lhůta činila pouze patnáct dnů. S ohledem na vyznačenou doložku právní moci bylo totiž nutno délku odvolací lhůty posoudit podle §204 odst. 2 o. s. ř., tedy jako nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání (srov. R 29/1998). Dnem určujícím počátek běhu lhůty proto byla středa 8. 11. 2006; tříměsíční lhůta pro podání odvolání skončila v souladu s §57 odst. 2 o. s. ř. ve čtvrtek 8. 2. 2007. Stěžovatelka podala odvolání 20. 12. 2006, tedy včas. Napadená usnesení obecných soudů, která byla založena na závěru o opožděnosti odvolání, proto nemohou obstát.
22. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].