ECLI:CZ:US:2009:1.US.3206.08.1
sp. zn. I. ÚS 3206/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 27. dubna 2009 sp. zn.I. ÚS 3206/08 ve věci ústavní stížnosti P. B. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. 22 T 66/2007, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů krádeže, porušování domovní svobody a loupeže, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 13 To 353/2007, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 649/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Výrok
Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. 22 T 66/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 13 To 353/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 649/2008 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 66/2007 ze dne 4. 7. 2007 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (dále jen "tr. z."), ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 tr. z. a ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. z. Za to byl tímto rozsudkem odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, jednak mu byl uložen trest propadnutí věci a bylo rozhodnuto o náhradě škody v souladu s ustanovením §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") a ustanovením §229 odst. 2 tr. ř. Citované rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, jež bylo usnesením krajského soudu ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 13 To 353/2007 zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 649/2008 ze dne 18. 9. 2008 pak bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení zásady řádného, zákonného, nestranného a spravedlivého procesu podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž bylo porušeno jeho právo na svobodnou volbu obhájce, neboť v průběhu (přípravného) trestního řízení byl zbaven možnosti mít obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Stěžovatel dále namítá vady rozsudku, zejména jeho nepřezkoumatelnost, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění, a tvrdí, že při hodnocení důkazů nebyla zachována zásada "in dubio pro reo".
V této souvislosti má stěžovatel za to, že jeho vina u trestného činu krádeže v Rosicích nad Labem nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána. Veškeré důkazy, které byly orgány činnými v trestním řízení shromážděny a měly údajně prokazovat jeho vinu a se kterými se okresní i krajský soud ztotožnily, neskýtají pro takový závěr dostatečnou oporu. U důkazů majících prokazovat jeho vinu ze spáchání tohoto skutku se totiž jedná se pouze o druhově určené shody. Pachové stopy jsou u tohoto skutku jako důkaz zcela nepoužitelné. Podle názoru stěžovatele zde tedy došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k nesprávnému posouzení jednání stěžovatele. Co se týká trestného činu loupeže v H., pak spáchání tohoto skutku stěžovatel od počátku trestního stíhání rezolutně popírá. Nikdy v minulosti nikomu nevyhrožoval a nechoval se násilným způsobem. K důkazům, na základě kterých soudy dovodily jeho vinu, má zcela zásadní výhrady. Asi po jednom měsíci od jeho zadržení a pobytu ve vazbě jej policejní orgán odvezl k rekognici, aniž by byl o tomto úkonu vyrozuměn jeho obhájce. Poškozená, která měla stěžovatele při rekognici poznat, ve své svědecké výpovědi, o jejímž konání obhájce rovněž nebyl vyrozuměn, uvedla, že pachatel měl tmavé oči a měl srostlé obočí. Stěžovatel má však oči modré. Podstatné je podle stěžovatele i to, že se v předmětném domě nenašly žádné upotřebitelné stopy, a to ani DNA a jiné stopy. Pro stěžovatele je nepochopitelné, že ve všech ostatních případech byly zajištěny na místě činu různé stopy, druhově či individuálně shodné se stěžovatelem, byly zaznamenávány lokalizace telekomunikačního provozu v daných lokalitách apod.; v tomto případě však nic takového zjištěno nebylo. K prokázání viny pak byla použita pouze rekognice, která dle názoru stěžovatele byla nezákonná, a bylo porušeno jeho ústavní právo na obhajobu. Soudy, s ohledem na účast soudce při rekognici, ji považují za použitelnou před soudem, stejně tak i výpověď poškozené před sdělením obvinění. S tímto názorem podle stěžovatele nelze souhlasit. Rekognice prý nebyla neodkladným a neopakovatelným úkonem, protože proběhla asi jeden a půl měsíce od spáchání trestného činu, a stěžovatel v té době pobýval ve vazbě. Soudy dále dle názoru stěžovatele postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nehodnotily všechny okolnosti svědčící i v jeho prospěch.
II.
Okresní soud v Pardubicích se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice považuje argumentaci a výtky uvedené v ústavní stížnosti za neopodstatněné a trvá na právním názoru vysloveném ve svém rozhodnutí a v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout. S upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci použitou v odůvodnění napadeného usnesení, včetně odkazů na tam citovanou judikaturu Ústavního soudu. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Poněvadž uvedená vyjádření nepřinášejí oproti napadeným rozhodnutím nic nového, Ústavní soud z nich nevycházel a ani je stěžovateli nezasílal k eventuální replice.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Pardubicích sp. zn. 22 T 66/2007. Zjistil, že v rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. 22 T 66/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. z. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 tr. z., kterých se dopustil útoky (skutky) jednotlivě podrobně popsanými pod bodem II/1-5 výroku tohoto rozsudku. Dále byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. z., jehož se v podstatě dopustil tak, že vnikl pootevřeným oknem do sklepa domu č. 490 v H. a vyšel do prvního patra, kde zastihl poškozenou H. P. Té zvýšeným hlasem poručil, že má sedět a že nemá otevírat dveře ani okno, jinak ji zabije. Poté odešel do dalších místností bytu poškozené, jež prohledal, a odnesl odtud zejména starožitnosti a finanční hotovost. Následně odešel do přízemí domu, které obývá dcera poškozené H. se svým manželem. Poté, co odsud odcizil především finanční hotovost i šperky, dům poškozené opustil (loupež je podrobně popsána v odůvodnění rozsudku okresního soudu pod bodem II/6).
Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 1 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. z. uložen trest propadnutí věci; jednalo se o nástroje, které stěžovatel používal při páchání trestné činnosti. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Týmž rozsudkem byl stěžovatel pod bodem I podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tři dílčí útoky (skutky) pokračujícího trestného jednání, neboť nebylo prokázáno, že by je spáchal (pozn.: údajně šlo o vloupání do rodinných domů). O uplatněných nárocích na náhradu škody bylo ve zprošťující části rozsudku rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
Proti odsuzující části tohoto rozsudku se odvolal stěžovatel, proti zprošťující části se odvolala státní zástupkyně. Ve svém odvolání stěžovatel především namítal, že u skutku vymezeného pod bodem II/1 rozsudku soudu prvního stupně je jeho vina prokázána toliko důkazy, které mají pouze druhově určenou shodu; u žádného z těchto důkazů nebyla prokázána individuální shoda. U skutku vymezeného pod bodem II/6 stěžovatel namítl, že jeho vina je tu prokazována pouze na základě výsledků rekognice, u které nadto nebyl přítomen jeho právní zástupce. Uvedl dále, že tuto rekognici nebylo možno považovat za neodkladný a neopakovatelný úkon. Navíc u tohoto skutku nebyly zkoumány žádné další upotřebitelné stopy, které přitom zkoumány být mohly. Proto krajskému soudu navrhl, aby jej zprostil obžaloby a aby mu za zbylé skutky, k jejichž spáchání se doznal, stanovil přiměřený trest.
O odvoláních stěžovatele a státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice usnesením ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 13 To 353/2007, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Krajský soud dovodil, že okresní soud nepochybil, jestliže stěžovatele uznal vinným ze spáchání skutků popsaných pod body II/1 a II/6 prvostupňového rozsudku. U skutku II/1 (krádež u T.) krajský soud předně konstatoval, že v daném případě existuje řada nepřímých důkazů, které tvoří ucelený řetězec prokazující, že stěžovatel tento skutek spáchal; krajský soud upozornil zejména na pachovou stopu, trasologickou stopu (byť určenou jen druhově) a na další důkazy. Pokud jde o skutek II/6 (loupež), pak krajský soud přisvědčil okresnímu soudu v tom, že vina stěžovatele je u tohoto skutku dostatečně prokázána zejména provedenou rekognicí s poškozenou P. i svědeckou výpovědí dcery poškozené H. Podle názoru krajského soudu lze považovat za správné, že rekognice byla vzhledem k vysokému věku a psychickému stavu poškozené (právě v důsledku jednání stěžovatele) provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a to za přítomnosti soudce.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které současně směřovalo i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, v rozsahu, v němž ho napadl již odvoláním. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. V dovolání stěžovatel především namítl, že nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se dopustil trestného činu krádeže a porušování domovní svobody útokem popsaným pod bodem II/1 výroku rozsudku soudu prvního stupně ke škodě J. a J. T. a trestného činu loupeže útokem popsaným pod bodem II/6 téhož rozsudku ke škodě H. P. a R. a J. H. Pokud jde o skutek popsaným pod bodem II/1 stěžovatel tvrdil, že na místě zajištěné důkazy (orgány činnými v trestním řízení) vykazují pouze druhově, a nikoliv individuálně určenou shodu. Pachové stopy jsou dle jeho názoru nepoužitelné, neboť u hlavního líčení bylo prokázáno, že se staral o psy a rovněž poškození psy doma chovali. Za této důkazní situace ho tak nebylo možné uznat vinným tímto skutkem. Pokud se týká skutku vymezeného sub II/6 rozsudku okresního soudu (loupež), stěžovatel v dovolání uvedl, že k důkazům, na základě kterých soudy dovodily jeho vinu, lze mít zásadní výhrady. V uvedeném směru především zdůraznil, že v domě poškozené se nenašly žádné upotřebitelné stopy, a to ani DNA ani daktyloskopické, trasologické či pachové stopy. K prokázání jeho viny tak byla použita toliko rekognice s poškozenou, která byla dle názoru stěžovatele provedena nezákonně a bylo jí porušeno jeho ústavní právo na obhajobu, neboť v době, kdy k ní byl odvezen, byl již měsíc ve vazbě, a byly tak dány podmínky nutné obhajoby. Jeho obhájce však o tomto úkonu vyrozuměn nebyl a nemohl se ho zúčastnit. Soudy takto provedenou rekognici a před ní provedený výslech poškozené nesprávně považovaly - s ohledem na účast soudce při těchto úkonech - za použitelnou jako důkaz v řízení před soudem, ačkoliv se podle názoru stěžovatele nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon.
Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 649/2008 odmítnuto v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že jako dovolací soud není zásadně určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může korigovat a doplňovat jen soud odvolací. K průběhu rekognice jako neodkladného a neopakovatelného úkonu Nejvyšší soud prohlásil, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu nelze osobě podezřelé (rozuměj jen podezřelé, nikoli zatím obviněné) bránit, aby při úkonech konaných před zahájením trestního stíhání požádala o pomoc advokáta a aby tento advokát byl u provedení těchto úkonů přítomen. Na druhou stranou právo na právní pomoc nelze v těchto souvislostech vyložit tak, že výše zmíněné úkony s osobou podezřelou mohou být konány pouze za přítomnosti jejího advokáta. Nejvyšší soud dodal, že z výpovědi stěžovatele z 21. 12. 2006 plyne, že jeho advokát Mgr. M. o úkonu rekognice předem věděl, neboť stěžovatel se po telefonické dohodě s advokátem rozhodl, že se provedení rekognice účastní.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud úvodem vytyčuje jednu z vůdčích zásad ústavněprávního přezkumu, ke které dospěl ve své ustálené judikatuře, a to, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 57/40 SbNU 557)]. Tímto pohledem nahlížel Ústavní soud i na danou věc a přistoupil k jejímu ústavněprávnímu přezkumu, aniž by se cítil být vázán námitkami stěžovatele.
Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti vycházel ze své vlastní rozhodovací praxe. K provádění neodkladných či neopakovatelných úkonů trestního řízení již dříve judikoval, že alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu musí dopadat na objektivně a přesně definovanou situaci. V případě, kdy tato situace není dána z důvodu absence přípustných výjimek ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, jedná se o zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, které je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení; proto je v zájmu spravedlivého rozhodnutí nutno zajistit takové podmínky, aby obviněný mohl realizovat svá práva cestou příslušných procesních záruk [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)]. Proto akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení.
Ústavní soud vzal v úvahu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Podle Evropského soudu se musí výslech svědka odpovídající tomuto článku uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování chování a reakcí. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. věc Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997). Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech proveden v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. věc P. S. proti Německu, 2001); naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi [srov. věc Verdam proti Nizozemí, 1999 - citováno podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21)]. Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky; opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými článkem 6 Úmluvy (srov. např. věc Doorson proti Nizozemí, 1996).
V projednávaném případě se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka (v tomto případě poškozenou) a provést s ní rekognici před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Takový postup však představuje zkrácení práv obhajoby ve vztahu k takovému svědkovi (právo zúčastnit se výslechu svědka a klást mu otázky), který může být připuštěn, pokud jde o opatření striktně nezbytné; aby se však obžalovanému dostalo spravedlivého procesu, musí být nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Lze si - v projednávaném případě - představit, že nevyslechnutí poškozené před soudem, resp. provedení rekognice v souladu s ustanovením §158a tr. ř. s ohledem na její vysoký věk a psychický stav, mohlo být kompenzováno jinými nepřímými důkazy tak, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu; to ovšem za situace - jak odpovídá konstantní judikatuře - jestliže by byl skutkový stav prokázán i dalšími důkazy, aby bylo možné trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2779/07 ze dne 19. 6. 2008, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu však v projednávaném případě jednoznačně nebylo.
Stěžovatel je z trestného činu loupeže usvědčován na základě rekognice (srov. č. l. 457-458) a výslechu poškozené (srov. č. l. 454-456), jež byly provedeny na návrh okresní státní zástupkyně jako neodkladné a neopakovatelné úkony podle ustanovení §158a tr. ř. (vzhledem k vyššímu věku a psychickému stavu poškozené), a na základě výslechu dcery poškozené; ta však před soudem specifikovala toliko zdravotní stav své matky a rozsah způsobené škody. Její výpověď dosvědčuje pouze spáchání loupeže a její následky, nikoli to, že ji spáchal právě stěžovatel. Přitom ani okresní státní zástupkyně v obžalobě (srov. č. l. 681-690) ani soudy v odůvodnění svých rozsudků se nijak nevyjadřují k dalším stopám nalezeným na místě činu (srov. vlas nalezený na klobouku, jenž měl mít stěžovatel na hlavě a nalezená trasologická stopa - č. l. 437 a 440). Stěžovatel tedy byl, jak plyne z výše uvedeného, z trestného činu loupeže uznán vinným prakticky jen na základě rekognice, byť ta byla doplněna poměrně podrobným popisem stěžovatele v rámci výslechu poškozené. Nicméně, odsouzen byl toliko v důsledku tohoto důkazu, který zůstal osamocen. Ústavní záruky obhajoby stěžovatele - ve vztahu k trestnému činu loupeže u poškozené H. P. (bod II/6 rozsudku okresního soudu) - tedy dodrženy nebyly.
Za takové důkazní situace je Ústavní soud názoru, že nebylo v rámci spravedlivého procesu prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl právě stěžovatel, kdo předmětnou loupež spáchal.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo - v tomto směru - porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a následujících Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se dovolává.
Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno též v dovolacím řízení, neboť dovolací soud se nezabýval námitkou zkrácení obhajovacích práv stěžovatele. Nejvyšší soud je ústavně zavázán (čl. 4 Ústavy České republiky) interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána i námitka porušení základních práv dovolatelů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187) a totožnou argumentaci v nálezu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. Nejvyšší soud si je (jinak) této povinnosti vědom a nalezl cestu, jak námitku zkrácení obhajovacích práv v důsledku nesprávné aplikace §158a tr. ř., resp. §160 odst. 4 tr. ř. podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 1488/2006 z 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 911/2005 z 21. 9. 2005 a sp. zn. 7 Tdo 389/2007-I z 11. 4. 2007).
Za tohoto stavu se již Ústavní soud dalšími v ústavní stížnosti namítanými pochybnostmi nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm.a) citovaného zákona].
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).