ECLI:CZ:US:2009:1.US.730.09.1
sp. zn. I. ÚS 730/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lenky Duškové, správkyně konkursní podstaty úpadce Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci se sídlem Karolíny Světlé 8, 111 21 Praha 1, IČ 45313318, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem Žitná 47,110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 29 Cdo 895/2007-189, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, č.j. 12 Cmo 254/2006-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 24 Cm 138/2003-127, zrušil ve vztahu k prvnímu žalovanému (F. K.) a k druhému žalovanému (Ing. R. F.) (dále také "první a druhý žalovaný") v plném rozsahu směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 21. 8. 2003, č. j. 53 Sm 137/2003-9 (výroková část I.) a uložil žalobkyni JUDr. Lence Duškové (dále jen "stěžovatelka") zaplatit prvnímu a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení 231.740,- Kč (výrok II.).
Podstata věci je následující.
Pragobanka, a. s., poskytla úvěr 8.000.000,- Kč společnosti LAKO, s. r. o., na základě Smlouvy o úvěru ze dne 18. 3. 1993. Poskytnutí úvěru předcházelo jeho zajištění bankovní zárukou ze strany České banky, akciové společnosti Praha - v likvidaci, a to prostřednictvím Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky ze dne 11. 3. 1993 a Smlouvy o zajištění závazku klienta z téhož dne, která byla uzavřena mezi Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci a společností LAKO, s. r. o., jako dlužníkem. Poskytnutí úvěru si nechala Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, zajistit dvěma blankosměnkami, z nichž jednu (která se stala předmětem řízení ve věci) vystavila společnost LAKO, s. r. o., a byla avalována mimo jiné také F. K. a Ing. R. F. Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, poté co byla z titulu bankovní záruky vyzvána Pragobankou, a. s., k plnění bankovní záruky, poskytla Pragobance, a. s., plnění v celkové výši 8.000.000,- Kč. Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, podala (z titulu zajištění závazku z bankovní záruky podle §572 odst. 1 o. z.) u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči rukojmím, tj. vůči avalantům F. K. a Ing. R. F. Městský soud v Praze poukázal na to, že v průběhu řízení se žalobkyni (úpadci) nepodařilo prokázat, že závazek z bankovní záruky byl splněn úpadcem (Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci) a nikoliv tedy, že dluh z úvěrové smlouvy uzavřené mezi Pragobankou, a. s., a společností LAKO, s. r. o. (ke kterému se bankovní záruka váže), zaplatila společnost LAKO, s. r. o., z úvěru poskytnutého této společnosti Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci na základě úvěrových smluv zajištěných směnkami odlišných od sporné směnky. Námitku prvního a druhého žalovaného, že nebyly splněny podmínky pro vyplnění sporné směnky (poznámka: tedy, že úpadce závazek vůči Pragobance, a. s., z titulu bankovní záruky nesplnil), proto Městský soud v Praze uznal důvodnou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 12 Cmo 254/2006-161, výrokovou část I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výrokovou část II. rozsudku změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení 196.491,- (výroková část I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 218.081,78,- Kč (výroková část II.).
Vrchní soud zopakoval některé důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění. V prvé řadě se zabýval námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky dle ustanovení čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen "směnečný zákon"), které platí podle čl. I §77 odst. 2 tohoto zákona i pro směnky vlastní. Dle tohoto ustanovení, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře, anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Vrchní soud při hodnocení této námitky především posuzoval, zda jsou první a druhý žalovaní vůbec oprávněni vznést námitku nesprávného vyplnění blankosměnky; ve shodě se soudem prvního stupně na tuto otázku odpověděl kladně. Tuto námitku jsou směneční dlužníci oprávněni vznést tehdy, jsou-li s majitelem směnky dohodnuti na podmínkách vyplnění blankosměnky. Tato dohoda může mít i naprosto neformální povahu a lze ji uzavřít i konkludentně. Zda se tak stalo, je nutno posuzovat v každém individuálním případě. Rukojmí nejsou vždy účastníky dohody o vyplnění blankosměnky (případně účastníky směnečné dohody dle čl. I §17 směnečného zákona), neboť mnohdy se svým podpisem blankosměnky zaváží jen kvůli svému vztahu k výstavci směnky vlastní, případně akceptantovi směnky cizí. Pokud tomu tak v konkrétním případě je, nemají rukojmí k dispozici námitku nesprávného vyplnění blankosměnky (námitku porušení směnečné dohody u zcela vyplněné směnky, jež nikdy blankosměnkou nebyla) a neubrání se své povinnosti směnku zaplatit.
Odvolací soud poukázal na to, že v dané věci je dohoda o vyplnění blankosměnky obsažena v písemné "Smlouvě o zajištění závazku klienta" ze dne 11. 3. 1993 (dále jen "Smlouva"). Smlouva byla podepsána věřitelkou, tj. úpadcem Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci a dlužníkem (ve smlouvě označeným jako "klient") LAKO, s. r. o. Za LAKO, s. r. o., podepsal Smlouvu třetí žalovaný Ing. J. Ch., který byl v době podpisu jejím jednatelem. Jednateli byli v této době též první a druhý žalovaní, kteří však smlouvu nepodepsali. Vrchní soud uvedl, že tato okolnost je však nerozhodná, neboť vzhledem k jejich postavení u společnosti LAKO, s. r. o., je zřejmé, že věděli, z jakého důvodu je uvedená blankosměnka vystavena a splnění kterého dluhu zajišťuje. Věřitelka ČB si též byla vědoma, že první a druhý žalovaní zajišťují směnkou splnění téhož dluhu, jako třetí žalovaný v pozici dalšího rukojmího a dlužník LAKO, s. r. o., v pozici výstavce směnky vlastní; to je zřejmé i z toho, že ve smlouvě o zajištění závazku byla uvedena též jména prvního a druhého žalovaných jako rukojmích ze směnky. Z těchto oboustranných projevů vůle považoval Vrchní soud v Praze za zřejmé, že též první a druhý žalovaní uzavřeli s Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci, jako remitentem stejnou vyplňovací dohodu jako dlužník LAKO, s. r. o. Na základě tohoto závěru odvolací soud odmítl námitku prvního a druhého žalovaných, že žádnou dohodu o vyplnění blankosměnky nepodepsali, jako věcně nesprávnou.
Vrchní soud pokračoval a uvedl, že Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, poskytla věřitelce Pragobance, a. s., bankovní záruku dle §313 a násl. obch.z. za dlužníka LAKO, s. r. o., který však svůj dluh nesplnil; proto nastaly podmínky zaplacení bankovní záruky Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že Česká banka, akciova společnost Praha - v likvidaci, bankovní záruku věřitelce Pragobance, a. s., nezaplatila, avšak poskytla společnosti LAKO, s. r. o., dva úvěry, a to smlouvami č. 17/94 ze dne 24. 2. 1994 a č. 21/94 ze dne 17. 3. 1994, ze kterých dlužník (LAKO, s. r. o.) svůj dluh zaplatil. Z opakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že mezi Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci, a LAKO, s. r. o., bylo dohodnuto, že pokud Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, zaplatí věřitelce Pragobance, a. s., bankovní záruku, poskytne společnosti LAKO, s. r. o., úvěr ke splnění její povinnosti dle §321 odst. 2 obch. z., tj. k zaplacení částky, kterou musela Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, zaplatit za společnost LAKO, s. r. o., z titulu bankovní záruky. Teprve splnění dluhu z tohoto úvěru bylo zajištěno předmětnou směnkou. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, bankovní záruku nezaplatila, nemohla jí proto vzniknout povinnost poskytnout společnosti LAKO, s. r. o., úvěr ke splnění povinnosti dle §321 odst. 2 obch. z. Místo splnění bankovní záruky a poskytnutí navazujícího úvěru dohodnutého ve Smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, poskytla Česká banka, akciová společnost Praha - v likvidaci, dlužníkovi (LAKO, s. r. o.) jiný úvěr, ze kterého nakonec LAKO, s. r. o., splnil svůj dluh vůči věřitelce Pragobance, a. s.. čímž podle §322 odst. 1 a §311 odst. 1 obch. z.. zanikla též bankovní záruka České banky, akciové společnosti Praha - v likvidaci (pozn.: okolnost, že příkazy k úhradě dluhu z účtu společnosti LAKO, s. r. o., nepodepsal pracovník této společnosti, nýbrž pracovník České banky, akciové společností Praha - v likvidaci, je paradoxní, avšak z této skutečnosti nelze dovodit, že by bylo možné jen z tohoto důvodu považovat provedené platby za platby Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci na bankovní záruku). Úvěr poskytnutý Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci smlouvami z 24. 3. 1994 a 17. 3. 1994 je však jiný úvěr, než který byl dohodnut ve Smlouvě o zajištění závazku klienta v návaznosti na Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky a splnění tohoto dluhu nebylo předmětnou směnkou zajištěno. Dluh společnosti LAKO, s. r. o., jehož plnění bylo žalovanou směnkou zajištěno, tedy vůbec nevznikl České bance, akciové společnosti Praha - v likvidaci, "potažmo stěžovatelce jako správkyni konkursní podstaty, nevzniklo právo blankosměnku vyplnit". První námitku prvního a druhého žalovaného proto shledal odvolací soud za důvodnou.
Vrchní soud v Praze - ke druhé námitce prvního a druhého žalovaného, ve které reagovali na právní názor vyjádřený v žalobě, že i kdyby byl původní zajišťovaný závazek nahrazen jiným závazkem, měla by stěžovatelka nárok na zaplacení směnky ve smyslu §572 odst. 1 o. z. - konstatoval, že podle tohoto ustanovení ručení a zástavní právo zajišťující závazek zaniklý, zajišťují i závazek, který nahrazuje závazek původní. Jestliže však ručitel nebo osoby, vůči nimž mohou být uvedená práva uplatněna, neprojeví souhlas s tím, aby byl zajištěn nový závazek, trvá zajištění jen v rozsahu původního závazku a všechny námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány. Odvolací soud proto uzavřel tak, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že dopadá pouze na ručení a zástavní právo, nikoli na jiné prostředky zajištění závazků. Z toho důvodu nelze §572 odst. 1 o. z. aplikovat na zajišťovací směnky. Proto shledal odvolací soud i tuto námitku důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání; co do jeho přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2008, č. j. 29 Cdo 895/2007-189, dovolání odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.827,- Kč (výroková část II.).
Nejvyšší soud poukázal na to, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je posouzení toho, zda řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva); jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu o tom, že České bance, akciové společnosti Praha - v likvidaci, směnkami zajištěná pohledávka nevznikla a stěžovatelka jako správkyně její konkursní podstaty tedy nebyla oprávněna směnku vyplnit, postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Přitom výklad jednotlivých uzavřených smluv odvolacím soudem neshledal dovolací soud rozporným s ustanovením §35 odst. 2 o. z. a §266 obch. z.; rozporným s hmotným právem neshledal ani závěr o nemožnosti aplikace §572 odst. 1 o.z. v projednávané věci. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
II.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se v prvé řadě zabývala (tvrzenou) protiústavností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Tu spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání proto, že předmětná právní věc nemá potřebný judikatorní přesah, byť tento pojem není v §237 odst. 3 o. s. ř. vůbec uveden. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam ochrany subjektivních práv, který nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Stěžovatelka konečně protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu spatřuje i v tom, že tento soud "přejal krajně pozitivistický právní názor Vrchního osudu v Praze ohledně aplikace §572 odst. 1 o.z. na případy směnečného rukojemství".
Pokud jde o napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, stěžovatelka mu vytýká právní formalismus spočívající v tom, že potvrdil citovaný rozsudek městského soudu s odůvodněním, že úpadce (stěžovatelka) neplnil přímo Pragobance, a. s., ale poskytl dva úvěry po 4.000.000,- Kč společnosti LAKO, s. r. o., a teprve z těchto úvěrů bylo plněno Pragobance, a. s. Vrchní soud sice poukázal na to, že příkazy k úhradě ve prospěch Pragobanky, a. s., paradoxně podepsal sám úpadce, nicméně za podstatné považoval to, že peněžní prostředky byly převedeny úpadcem nejprve na bankovní účet společnosti LAKO, s.r.o. vedený u úpadce a teprve pak byly převedeny Pragobance, a. s. Stěžovatelka má za podstatné, že dvě částky po 4.000.000.- Kč ve skutečnosti vynaložil úpadce a zmenšil se tak jeho majetek a nikoli majetek společnosti LAKO, s. r. o. Proto se domnívá, že odvolací soud, který potvrdil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, upřednostnil formálně právní aspekt převodů dvou částek; dospěl tak k závěru, že stěžovatelka záruku věřitelce Pragobance, a.s. nezaplatila, protože dvě částky po 4.000.000,- Kč převedla na úvěrový účet dlužníka LAKO, s. r. o., z něhož teprve byly převedeny na účet věřitelky Pragobanky, a. s. Stěžovatelka má za to, že z ústavněprávního hlediska je podstatné to, zda se její majetek zmenšil celkem o 8.000.000,- "proto, aby věřitelka Pragobanka, a.s. jakožto věřitelka dlužníka LAKO, s.r.o. obdržela tuto částku". Vrchní soud tak porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť nechránil právo stěžovatelky vlastnit majetek. Dodala, že právní úkony mají být posuzovány podle svého obsahu a účelu a nikoli podle formální - jevové stránky.
Stěžovatelka spatřuje protiústavnost rozsudku odvolacího soudu i v tom, že ten v souvislosti s §572 odst. 1 o. z. "přiřkl" rozdílný obsah institutu směnečného rukojemství v porovnání s institutem ručení, ačkoli směnečné rukojemství je pouze zvláštním případem ručení. Vrchní soud v Praze vyložil §572 odst. 1 o. z. v duchu právního positivismu (a také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 0do 251/2004), jelikož nenalezl v tomto ustanovení výslovnou zmínku o směnečném rukojemství.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 29 Cdo 895/2007-189, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, č. j. 12 Cmo 254/2006-161, zrušil.
Stěžovatelka konečně požádala o to, aby bylo ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o ústavní stížnosti rozhodnuto mimo pořadí došlých návrhů a současně vyslovila podle §44 odst. 2 citovaného zákona souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhala.
Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten zřetelně uvedl, proč v souzené věci neshledal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), stejně jako podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a proč dovolání odmítl. Dovolací soud jasně uvedl a vysvětlil význam potřebného judikatorního přesahu obecně a v souzené věci konkrétně. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam zajištění ochrany subjektivních práv při řízení o mimořádném opravném prostředku (a to i v rámci tzv. sjednocování judikatury); Ústavní soud totiž v souzené věci neshledal porušení přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu cestou dovolání [jež Nejvyšší soud vysvětlil jak věcně, tak i v kontextu své běžné judikatury týkající se posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu a jeho možného judikatorního (ne-)přesahu], a ochranou subjektivních práv stěžovatelky. Ústavní soud nemá z ústavně právního hlediska důvod zpochybnit Nejvyšším soudem přijatý výklad, který jednak odpovídá jeho ustálené judikatuře, jednak nevede k disproporcionalitě mezi ochranou základního práva na spravedlivý soudní proces a výkladem a aplikací institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Ústavní soud nespatřuje protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu (a tedy i Vrchního soudu v Praze) ani v tom, že by byl tento soud "přejal krajně pozitivistický právní názor Vrchního osudu v Praze ohledně aplikace §572 odst. 1 o. z. na případy směnečného rukojemství", neboť Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (na str. č. 8) dostatečně jasně vysvětlil, proč nelze aplikovat §572 odst. 1 o.z. na zajišťovací směnky a Nejvyšší soud tento výklad jako rozporný s hmotným právem neshledal. Stejně tak nemůže nic změnit ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, který ve zcela jiných skutkových okolnostech velmi stručně (prakticky jen ve výčtové podobě a příkladmo) zmiňuje institut směnečného rukojemství a uvádí směnečné rukojemství mezi zvláštními případy ručení; z toho však nelze dovozovat ručení ve smyslu §572 odst. 1 o. z., neboť směnečné rukojemství nemá subsidiární a akcesorickou povahu ve vztahu k závazku hlavnímu. Ústavní soud však ještě navíc připomíná a zdůrazňuje (jak bylo ostatně uvedeno i v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), že úvěr poskytnutý Českou bankou, akciovou společností Praha - v likvidaci smlouvami z 24. 3. 1994 a 17. 3. 1994 byl jiný úvěr, než který byl dohodnut ve Smlouvě o zajištění závazku klienta v návaznosti na Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, a splnění tohoto dluhu tedy nebylo předmětnou směnkou zajištěno. Dluh společnosti LAKO, s. r. o., jehož plnění bylo žalovanou směnkou zajištěno, tedy vůbec nevznikl České bance, akciové společnosti Praha - v likvidaci, "potažmo stěžovatelce jako správkyni konkursní podstaty, nevzniklo právo blankosměnku vyplnit". Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v jejím tvrzení o zmenšení úpadcova majetku; z ústavněprávního hlediska tedy porušení čl. 11 odst. 1 Listiny v rozhodnutích obecných soudů neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a jejich argumenty (uvedené v odůvodněních rozsudků) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K žádosti stěžovatelky, aby Ústavní soud ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o ústavní stížnosti mimo pořadí došlých návrhů, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle a včas a nebylo tedy třeba daný návrh stěžovatelky formalizovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu