ECLI:CZ:US:2009:2.US.1473.09.1
sp. zn. II. ÚS 1473/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Rek, spol. s r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem, Stará Boleslav, Svatopluka Čecha 413, právně zastoupené Mgr. Janem Mlynarčikem, advokátem sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2009 č. j. 44 Co 28/2007-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2009, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2006 č. j. 63 C 163/2000-84 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po žalovaném L. D. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 35.930,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která stěžovatelce vznikla nezaplacením ceny za vyhotovené výtisky časopisu Zajačikove ultra noviny č. 3/99 (dále jen "časopis") jejím smluvním partnerem, který v důsledku vad díla (vadnému překladu provedeného žalovaným z českého jazyka do jazyka slovenského) odstoupil od smlouvy uzavřené se stěžovatelkou, přičemž vystavená faktura č. 990150 ze dne 13. 10. 1999 na částku 35.930,- Kč nebyla zaplacena, resp. došlo k jejímu dobropisu. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaný neporušil svoji povinnost ze smluvního vztahu mezi ním a stěžovatelkou, neboť z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by si stěžovatelka objednala překlad textu určeného k následné publikaci, což dovodil i z ceny účtované za překlad. Dále konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat ani vznik škody v důsledku uveřejnění textu s jazykovými chybami, případně její výši, když naopak ze sdělení smluvního partnera vzal za prokázané, že veškeré účtované platby byly stěžovatelce uhrazeny. Uzavřel proto, že stěžovatelka v řízení neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jí vznikla škoda, a že se tak stalo v důsledku porušení právní povinnosti ze strany žalovaného.
K odvolaní stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 4. 2009 č. j. 44 Co 28/2007-112 rozhodnutí soudu prvého stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud po zopakování dokazování čtením listinných důkazů na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce škoda nepochybně vznikla, a to v důsledku nezaplacení faktury č. 990150 ze dne 13. 10. 1999 znějící na částku 35.930,- Kč, když tato skutečnost byla prokázána výpovědí svědka J. při jednání soudu prvého stupně dne 6. 2. 2006 i sdělením smluvního partnera stěžovatelky ze dne 23. 2. 2006 založeném na č. l. 65 spisu. Tato škoda však dle odvolacího soudu nevznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného, ale porušením právní povinnosti ze strany samotné stěžovatelky. Jak odvolací soud zjistil, smluvní partner si se stěžovatelkou v rámci smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 1999 objednal i korekturu překladu, přičemž náklady s tím spojené byly zahrnuty i do ceny zakázky. Protože stěžovatelka tuto část svého závazku nesplnila - žalovanému korekturu nezadala a ani netvrdila, že by ji provedla jiným způsobem, došlo k situaci, že chyby v textu, který byl přeložen žalovaným, nebyly opraveny, ač tak být učiněno mělo.
Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její právo na řádný a spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí spočívá na závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud by se totiž odvolací soud náležitě zabýval objednávkou ze dne 16. 9. 1999, pak by musel dospět k závěru, že si její smluvní partner v žádném případě neobjednal korekturu překladu. O korektuře překladu není v této objednávce žádná zmínka. Pokud jde o pojem korektura, pak ten se vztahoval k úplně něčemu jinému než překladu textu. Stěžovatelka tak neporušila, a ani nemohla porušit, žádnou takovou povinnost. Namítá, že odvolací soud dospěl k novému právnímu závěru, že mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody neexistuje příčinná souvislost, a to z důvodu vadného plnění stěžovatelky, aniž by stěžovatelku o jiném právním názoru poučil a ona se mohla k tomu vyjádřit.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Předně považoval Ústavní soud za nezbytné vyjádřit se k výtce, v níž stěžovatelka v podstatě tvrdí překvapivost právního závěru napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se problematikou tzv. překvapivých rozhodnutí ve své dosavadní judikatuře již dříve zabýval. Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Proto je ve smyslu §118a o. s. ř. povinností odvolacího soudu, pokud dospěje ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně, dát stěžovateli možnost, aby se v tomto směru bránil, a to buď v rámci ústního jednání nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. I. ÚS 220/04, ze dne 15. 1. 2002, sp.zn. I. ÚS 336/99, ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. II. ÚS 523/02, in http://nalus.usoud.cz). Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl proto ani navrhnout příslušné důkazy.
Nutno konstatovat, že výše citované nálezy vycházejí z právního stavu platného do dne 31. 3. 2005. Dne 1. 4. 2005 vstoupil v účinnost zákon č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 59/2005 Sb."). Tímto zákonem (čl. I., bod 29) se dosavadní znění ustanovení §219 o. s. ř. mění tak, že se za slovo "je-li" vkládají slova "ve výroku", ustanovení §219 o. s. ř. tedy zní tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy tak dochází k oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně, jehož výrok je věcně správný, i jestliže založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu by však neslo znaky libovůle, pokud by se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil.
Ústavní soud namítané pochybení odvolacího soudu vyžadující jeho zásah neshledal. Žalobou uplatňovaný nárok vyplýval z podnikatelské činnosti účastníků a z tohoto důvodu bylo třeba při jeho hodnocení vycházet z úpravy závazkových vztahů obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. zákoník"). V dané věci se jak soud prvého stupně tak soud odvolací zabývaly výkladem obsahu uzavřené smlouvy o dílo mezi stěžovatelkou a její smluvním partnerem (objednávka ze dne 16. 9. 1999 ), a následně uzavřené smlouvy o dílo mezi stěžovatelkou a žalovaným (objednávka ze dne 24. 9. 1999), jejímž předmětem byl překlad Zajačikovych ultra novin (jejichž výrobu a distribuci si u stěžovatelky její smluvní partner objednal) z českého jazyka do jazyka slovenského. Ze spisu Městského soudu v Brně vyplynulo, že podstata sporu mezi účastníky řízení spočívala především v jejich odlišných názorech na skutečnost, kdo z účastníků je odpovědný za jazykové chyby v textu následně distribuovaných novin, pro které smluvní partner stěžovatelky přistoupil k jejich reklamaci. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaná škoda jí vznikla v důsledku nekvalitního překladu textu ze strany žalovaného a v tomto směru předně odkazovala na ceník služeb žalovaného, kde položka týkající se publikace se vztahovala k odbornému textu. Žalovaný naproti tomu tvrdil, že je třeba se zabývat nejen kvalitou překladu, ale také tím, z čeho žalobkyni škoda vznikla. Podle žalovaného si u něj stěžovatelka objednala pouhý překlad textu, nikoli tedy v té kvalitě, jež je určena k publikaci, neboť pak by musela být skutečně provedena autorská korektura. Dovozoval, že stěžovatelka svévolně upustila od korektury dle písemné objednávky se svým smluvním partnerem. Sama tak plnila vadně, a proto neexistuje kauzální nexus mezi chybami v překladu a tvrzenou škodou.
Jak Ústavní soud zjistil, Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku v podstatě převzal právní názor žalovaného obsažený již v jeho závěrečném návrhu ze den 26. 4. 2006 (č. l. 79 a násl.), který žalovaný písemně zaslal a přednesl při jednání soudu prvého stupně. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, resp. za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Stěžovatelka se tedy měla možnost vyjádřit v průběhu řízení k důvodům, na kterých byl založen ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu. Ostatně rozdílnost závěrů odvolacího soudu oproti závěrům soudu prvého stupně není důvod mít za fatální; shodně se soudem prvého stupně totiž měl soud odvolací za to, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že namítaná škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti žalovaného ze smluvního vztahu mezi ním a žalovanou, když žalovaný o nezbytnosti provedení korektury nevěděl. Nešlo tedy o přijetí zcela jiného právního pohledu (názoru) na věc, která účastník řízení nemohl vůbec předpokládat. V jistém směru přiléhavým se zde jeví být poukaz na zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Jak konstatoval Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 k ustanovení §118a o. s. ř.: "Citované ustanovení v praxi zajišťuje, aby rozhodnutí obecných soudů bylo pro účastníky řízení předvídatelné, aby nebyli zaskočeni jiným právním názorem soudu na věc, a aby mohli případně tvrdit skutečnosti významné z hlediska tohoto jiného právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy... Takové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatelka naznačuje. Z toho též vyplývá, že odvolacímu soudu nevznikla ani další poučovací povinnost vůči stěžovateli ohledně doplnění skutkových tvrzení či důkazů." V usnesení sp. zn. II. ÚS 841/06 Ústavní soud uvedl, že "poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení. "
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznáší námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním obecných soudů, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu odvolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že Krajský soud v Brně ohledně skutkového závěru opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu. Jejich reflexí dospěl ke skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných jejich ústavně garantovaných práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu