ECLI:CZ:US:2009:2.US.184.09.1
sp. zn. II. ÚS 184/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky I. P., zastoupené opatrovnicí A. P., bytem tamtéž, právně zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2008 č. j. 53 T 9/2004-1406 a opatření téhož soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 53 T 9/2004, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 1. 2009 a doplněna podáním ze dne 5. 2., 16. 2. a 7. 5. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení a opatření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení jejího práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v projednávané trestní věci byly vypracovány již tři znalecké posudky z oboru psychiatrie, z toho dva byly vypracovány za situace, kdy stěžovatelka byla držena ve zdravotnickém zařízení. Podle mínění stěžovatelky ani jeden ze znaleckých posudků nepracuje s pojmem pravděpodobnosti, ale jednoznačně uvádí, že stěžovatelka trpí duševní nemocí, která byla způsobena v důsledku tíživé situace v podmínkách vazby. Soudní rozhodnutí v projednávané věci neustále naznačují, že stěžovatelka svoji nemoc simuluje, přestože znalecké posudky nikdy simulaci z její strany nezjistily. Proto rozhodnutí považuje za nadbytečné a neúčelné.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 53 T 9/2004, z něhož zjistil následující:
U Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, je pod sp. zn. 53 T 9/2004 vedeno trestní řízení proti stěžovatelce I. P. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Jednou ze skutečností, které tento soud považoval za nezbytné vyřešit dříve než bude v trestním řízení pokračovat, je otázka, zda stěžovatelka trpí či netrpí duševním onemocněním, které jí má znemožňovat chápat smysl trestního řízení. Proto usnesením ze dne 5. 9. 2008 č. j. 53 T 9/2004-1406 rozhodl dle §116 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §116 odst. 1 tr. řádu o nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatelky pozorováním ve zdravotnickém ústavu. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2008 č. j. 5 To91/2008-1444 tak, že jí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Opatřením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2008 byl požádán poslední zpracovatel znaleckého posudku, tj. Fakultní nemocnice v Olomouci, o doplnění znaleckého posudku o blíže specifikované otázky. Proti této žádosti soudu podala stěžovatelka prostřednictvím své opatrovnice a právního zástupce námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. řádu, kterým krajský soud opatřením ze dne 9. 1. 2009 nevyhověl.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila rozhodnutí, u něhož se domáhá přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti, posoudil stížnost jako nepřípustnou.
V minulosti již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu je nutné v ústavní stížnosti napadnout v prvé řadě a především toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, I. ÚS 649/04, IV. ÚS 188/06, III. ÚS 80/09, IV. ÚS 630/09, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Důvody, které Ústavní soud k takovému závěru vedou, jsou podrobně rozvedeny mimo jiné v již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 188/06, v němž se uvádí následující:
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subidiarity plynoucích, kdy smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud i v nyní posuzované věci nucen konstatovat deficit návrhového žádání spočívající v tom, že se stěžovatelka se svým kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, a to i přes zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, nedomáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2008 č. j. 5 To 91/2008-1444 ani opatření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 9. 1. 2009. K tomu Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o odstranitelnou vadu návrhu, neboť nevzniká rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, protože stěžovatelka ve skutečnosti brojí jen proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 9. 2008 č. j. 53 T 9/2004-1406, kterým bylo nařízeno pozorování duševního stavu stěžovatelky ve zdravotnickém ústavu, aniž by vznesla jakýkoli argument i proti zamítavému usnesení vrchního soudu či shora uvedeným opatřením krajského soudu. Ostatně nelze přehlédnout, že pokud by stěžovatelka napadla projednávanou ústavní stížností rovněž rozhodnutí vrchního soudu, musel by Ústavní soud její ústavní stížnost v této části přesto odmítnout, neboť by byla podána zjevně po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj