ECLI:CZ:US:2009:2.US.2050.09.1
sp. zn. II. ÚS 2050/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Ing. E. R., zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze, Na Struze 1740/7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006 č. j. 20 Co 216/2006-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh připojených k ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2006 č. j. 22 C 132/2003-72 tak, že žalobu stěžovatelky se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 402.306,- Kč s příslušenstvím, zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka ve smyslu písemného poučení přípustné dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud zamítavým rozsudkem ze dne 30. 4. 2009 č. j. 33 Odo 1789/2006-140.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila rozhodnutí, u něhož se domáhá přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti, posoudil stížnost jako nepřípustnou.
V minulosti již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu je nutné v ústavní stížnosti napadnout v prvé řadě a především toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, I. ÚS 649/04, IV. ÚS 188/06, III. ÚS 80/09, IV. ÚS 630/09, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Důvody, které Ústavní soud k takovému závěru vedou, jsou podrobně rozvedeny mimo jiné v již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 188/06, v němž se uvádí následující:
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, kdy smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v otázce posledního procesního prostředku před možností podat ústavní stížnost mnohokrát judikoval, že dovolání ze zákona přípustné [v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] se považuje za poslední procesní prostředek, který zákon o Ústavním soudu poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. např. III. ÚS 224/06 dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud i v nyní posuzované věci nucen konstatovat deficit návrhového žádání spočívající v tom, že se stěžovatelka se svým kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, a to i přes zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, nedomáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 33 Odo 1789/2006-140. K tomu Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o odstranitelnou vadu návrhu, neboť nevzniká rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, protože stěžovatelka ve skutečnosti brojí jen proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, aniž by vznesla jakýkoli argument i proti zamítavému rozsudku Nejvyššího soudu, když z obsahu ústavní stížnosti nelze žádným interpretačním způsobem návrh na jeho zrušení dovodit.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. října 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj