ECLI:CZ:US:2009:2.US.2343.09.1
sp. zn. II. ÚS 2343/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5734 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2009 č. j. 6 To 62/2009-5836, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů stanovených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nebyla podložena jedinou relevantní skutečností. Jak uvedl, je nadále přesvědčen, že jeho vazby k území České republiky jsou více než dostatečné, vždy přebíral veškerou korespondenci, nijak se před nikým neskrýval a taktéž hodlal podniknout kroky k získání českého státního občanství. Přístup soudů ke své osobě považuje za diskriminační, když dovozuje, že v podstatě jediným důvodem vazebního stíhání jeho osoby je ta skutečnost, že je cizím státním příslušníkem. Podotkl, že po celou dobu jeho trestního stíhání nebylo zjištěno jeho jakékoli trestné či jiné protiprávní jednání. Z toho důvodu považuje obavu, že by v trestné činnosti mohl pokračovat, za zcela neodůvodněnou a ryze spekulativní. Pochybení soudů shledává rovněž ve skutečnosti, že při rozhodování o prodloužení vazby, ani následně při rozhodování o jeho stížnosti, se nekonalo žádné slyšení.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (a dalším obžalovaným) je u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2008 vedeno trestní řízení pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Stěžovatel a další spoluobžalovaní jsou stíhání vazebně, když byli vzati do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2007 sp. zn. 70 Nt 3694/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 9 To 598/2007, a to konkrétně stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. O trvání vazby bylo posléze rozhodováno nejdříve usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 12. 2007 sp. zn. 3 KZv 63/2007 a dále v unesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5256, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 6 To 24/2009, přičemž stěžovatel byl z uvedených důvodů nadále ve vazbě ponechán.
Jak Ústavní soud dále zjistil, ve věci samé byl dne 4. 3. 2009 Krajským soudem v Brně vyhlášen dosud nepravomocný odsuzující rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti uvedenému rozsudku bylo podáno odvolání jak stěžovatelem, tak státním zástupcem, v neprospěch stěžovatele.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5734 bylo podle §71 odst. 4 a 6 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele (a dalších obžalovaných) ve vazbě z důvodů §67 písm. a) a c) tr. ř. O stížnosti stěžovatele a dalších obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §148 odst. 1) písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 3. 8. 2009 č. j. 6 To 62/2009-5836 tak, že se stížnosti zamítají.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud v minulosti již opakovaně konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu je třeba chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Třeba také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat způsobem předvídaným v §67 tr. ř. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě.
Podstatou ústavní stížnosti byla především námitka, že důvody uváděné soudy, nejsou z hlediska naplnění zákonných vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. dostatečné a další setrvání stěžovatele ve vazbě je tak porušením jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 8 Listiny. V tomto ohledu nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit.
Ve vztahu k námitce nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního musí z usnesení o ponechání ve vazbě vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 tr. ř., jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje (srov. např. nález III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, str. 157 a násl., nález I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, publikovaný tamtéž, svazek 6, nález č. 74, str. 27 a násl., a usnesení III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, publikováno tamtéž, svazek 35, usnesení č. 55, str. 633 a násl).
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se trestní soudy ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích náležitě zabývaly odůvodněností vazby útěkové i předstižné a vycházely zde z některých významných okolností na straně stěžovatele.
Uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. je namístě tehdy, jestliže panuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Důvodná obava musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností, přičemž zákon v demonstrativním výčtu uvádí nemožnost okamžitého zjištění totožnosti, neexistenci trvalého bydliště a hrozbu vysokým trestem. Ústavní soud tyto skutkové podstaty chápe alternativně a nikoli kumulativně, což znamená, že nemusí být naplněny všechny, nýbrž kterákoli ze skutkových podstat sama o sobě opodstatňuje uvalení vazby. Dle právního názoru, vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3 a násl.), je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
V projednávané věci soudy dovodily, že trest, který stěžovateli reálně hrozí se pohybuje v rozmezí mezi deseti a patnácti lety, což samo osobě zakládá důvodnou obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Soudy se rovněž zabývaly námitkami ohledně rodinných vazeb stěžovatele, které však současně vážily s dalšími okolnostmi, jako je cizí státní příslušnost stěžovatele, jakož i skutečnost, že se stěžovatel před vzetím do vazby zdržoval v místech nehlášeného bydliště a že celý případ má mezinárodní aspekt, neboť padělky bankovek se měly do České republiky dostat ze zahraničí. Nejenom s ohledem na rozpětí trestní sazby, která v celém rozsahu převyšuje minimální hranici osmi let odnětí svobody, ale i na okolnosti zvyšující závažnost skutku (stěžovatel se měl dopustit skutku jako člen organizované skupiny), má Ústavní soud podmínku hrozby vysokým trestem opodstatňující uvalení útěkové vazby za splněnou.
Co se týče vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř., toto ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude mimo jiné opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tato podmínka bude splněna zejména tehdy, jestliže stěžovatel zavdá příčinu k takové obavě svým jednáním, nicméně v závislosti na konkrétním případu může být shledána dostatečnou, jak již bylo uvedeno výše, i určitá konstelace objektivní. Zmíněnou objektivní konstelaci soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru stíhané trestné činnosti. Soudy rovněž poukázaly na četnost útoků i na skutečnost, že se podařilo zajistit pouze zlomek z celkového množství padělaných bankovek; z další jejich podstatnou částí by stěžovatel mohl stále disponovat za účelem vlastního obohacení a tak pokračovat v trestné činnosti. I v tomto ohledu tedy shledal Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné.
Ústavní soud dále považuje za nezbytné zdůraznit, že absence osobního slyšení namítaná stěžovatelem neznamená vždy automaticky porušení zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen. Tento požadavek by měl splňovat určité kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nejeví ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 684/04 mimo jiné dospěl k závěru, že osobní slyšení stěžovatele by nemohlo ničeho změnit zvláště za situace, kdy stěžovatel před rozhodnutím soudu ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebních důvodů změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy stěžovatel, ostatně ani v nynější ústavní stížnosti, neoznačil žádná fakta, která by nebylo možno objasnit jinak, než provedením osobního slyšení. Stěžovatel byl v té době zastoupen obhájcem a měl možnost své argumenty vyjádřit v písemné formě, což také učinil. Argumenty, které tímto způsobem přitom uváděl, se nijak nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby. Ústavní soud podotýká, že účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obžalovaného. Slyšení obžalovaného má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obžalovaného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení či v rámci jiného rozhodování o vazbě (srov. např. sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07).
Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) tr. ř., jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu