ECLI:CZ:US:2009:2.US.2680.08.1
sp. zn. II. ÚS 2680/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného Mgr. Viktorem Šupem, advokátem, se sídlem Na Zájezdu 16, 101 00 Praha 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 662/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, č. j. 9 To 471/2007-932, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na zákonný postup orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil Krajský soud v Praze k odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 10. 2006, č. j. 2 T 92/2004-820, a ve věci sám rozhodl tak, že stěžovatele (a spolu s ním ještě dalšího obžalovaného) uznal vinným ze spáchání trestného činu nakládání s odpady dle §181e odst. 1 trestního zákona, a dále poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení dle §182 odst. 1 písm. b) trestního zákona, neboť jednak úmyslně v rozporu s právními předpisy nakládal s nebezpečnými odpady, čímž ohrozil životní prostředí, a jednak úmyslně ohrozil provoz ochranného zařízení proti úniku znečišťujících látek. Konkrétně v období od druhé poloviny roku 2001 do 10. května 2002 při řízení provozu akciové společnosti PURUM, s. r. o., stěžovatel jako její jednatel a odpadový hospodář vědomě v rámci hospodářské činnosti upravoval a likvidoval nebezpečné odpady v rozporu se schváleným provozním řádem společnosti a vyjmenovanými ustanoveními zákona o odpadech (č. 125/1997 Sb., resp. č. 185/2001 Sb.), jeho prováděcími předpisy a vodním zákonem (č. 254/2001 Sb.), když nechal shromažďovat nebezpečné odpady v neschválené nádrži nezabezpečené vůči vnějším vlivům a úniku do prostředí a nechal vypouštět nebezpečný tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Tím dle závěrů soudu způsobil zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod a v důsledku toho i postupné zhoršování kvality vody označeného úseku Bojovského potoka a ohrožení živých organizmů, zejména populace ryb. Přitom vzhledem ke svému postavení a kvalifikaci musel být s těmito následky srozuměn. Za popsané jednání mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele, jakož i druhého obžalovaného, krajský soud zamítl.
Druhým z ústavní stížností napadených rozhodnutí, tedy usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (i druhého obžalovaného) s tím, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody, resp. nebyly vznesené námitky shledány opodstatněnými.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a namítá zásah do svých základních práv, jak je uvedeno shora. Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) spatřuje v tom, že krajský soud zamítl jeho odvolání, ačkoliv zcela jasně vysvětlil technologické postupy při likvidaci nebezpečných odpadů a důvody, proč nejsou relevantní úvahy znalců, o které se soudy opřely. Namítá, že krajský soud se řádně nevypořádal s obhajobou předloženým posudkem znalkyně ing. D., který dává za pravdu stěžovateli. Neprovedl také stěžovatelem navrhovaný důkaz pitvou uhynulých pstruhů za účelem zjištění, co způsobilo jejich smrt. Soud se dále nevypořádal s konstatováním znalců, že nejsou schopni doložit jediný přímý důkaz o souvislosti mezi kolapsem čističky odpadních vod a činností obchodní společnosti PURUM, resp. stěžovatele samotného. Nevzal v úvahu ani to, že v místě působily i další podniky zpracovávající nebezpečný odpad a že ke stejné události, která byla důvodem stíhání stěžovatele, došlo i jindy, kdy byla jeho odpovědnost vyloučena. Soud konečně zneužil svého postavení, pokud neaplikoval zásadní zásadu in dubio pro reo, ačkoliv k tomu byly splněny podmínky. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká výklad trestního zákona prezentovaný v napadeném usnesení, podle něhož k vyvolání protiprávního následku v podobě poškození či ohrožení životního prostředí nemusí dojít současně na větším území, na zvlášť chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, ale postačí, zasáhne-li pachatel jenom jedno z těchto alternativně vyjmenovaných území.
Po ověření, že ústavní stížnost co do svých formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přípustná a byla podána ve stanovené lhůtě (stěžovatel běh stížnostní lhůty správně počítá od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost), se Ústavní soud mohl zabývat vlastním obsahem návrhu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 90 Ústavy, jakož i článku 40 odst. 1 Listiny, jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165, či usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04 dostupné na http://www.usoud.cz). Ústavní soud je tedy v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. V intencích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu, který byl vyžádán od Okresního soudu Praha - západ, dospěl k závěru, že k naznačenému vybočení z ústavních postulátů v dané věci nedošlo.
Ze spisu především vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem krajský soud rozhodoval stěžovatelovu trestní věc již poněkolikáté. Nejprve dvakrát (usnesením č. j. 9 To 286/2004-634 ze dne 16. 7. 2004 a č. j. 9 To 52/2005-647 ze dne 9. 2. 2005) zrušil ke stížnosti státního zástupce předcházející usnesení prvoinstančního soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Následně nejprve usnesením č. j. 9 To 401/2005-768 ze dne 19. 10. 2005, a poté usnesením č. j. 9 To 166/2006-801 ze dne 19. 5. 2006 zrušil k odvolání státního zástupce napadené rozsudky prvoinstančního soudu, jimiž byl stěžovatel obžaloby zproštěn, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud tedy věc projednal a rozhodl znovu a tentokrát vyhlásil rozsudek odsuzující. Ten pak byl v odvolacím řízení opět podroben přezkumu krajského soudu, který rozsudkem č. j. 9 To 491/2006-876 ze dne 9. 2. 2007 napadený rozsudek znovu zrušil a ve věci sám rozhodl; stěžovatele i druhého obžalovaného shledal vinnými ze spáchání skutku popsaného v rozsudku okresního soudu, ovšem změnil právní kvalifikaci a zpřísnil ukládaný trest. Tento rozsudek byl k dovolání stěžovatele zrušen dne 18. 7. 2007 usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. 5 Tdo 725/2007 a věc byla přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolacího soudu tedy řešil věc krajský soud znovu a rozsudkem č. j. 9 To 471/2007-932 ze dne 16. 1. 2008 (napadeným nyní ústavní stížností) opět rozsudek prvé instance zrušil a sám o obžalobě rozhodl, jak uvedeno shora. Další dovolání stěžovatele, jak bylo taktéž výše řečeno, již Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné v podstatě s tím, že odvolací soud původně vytčené nedostatky v novém rozhodnutí odstranil.
Námitky vznesené nyní stěžovatelem jsou dvojího druhu; rozhodnutí krajského soudu vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav (námitky opomenutého důkazu pitvou mrtvých pstruhů, opomenutí činnosti dalších podniků nakládajících s nebezpečnými odpady v okolí podniku stěžovatele, a opomenutí existence dalších obdobných havárií, u nichž byla odpovědnost stěžovatele vyloučena), resp. to, jak provedené důkazy vyhodnotil (posudek znalkyně ing. D., závěry dalších znaleckých posudků, stěžovatelovo vysvětlení postupu, jak byl nebezpečný odpad likvidován), a soudu dovolacímu pak to, že v každém ze svých ve věci vydaných rozhodnutí jinak vyložil znaky skutkové podstaty trestného činu poškození nebo ohrožení životního prostředí.
Jde tedy nejprve o to, zda byla naplněna trestněprávní ustanovení upravující proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu). K tomu Ústavní soud nemůže s ohledem na formulaci vznesených námitek než konstatovat, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Přitom právě o přehodnocení dokazování stěžovatel žádá. Pokud krajský soud (a před ním nakonec i soud okresní) při formulaci skutkových závěrů nevyšel právě ze stěžovatelova popisu, jak bylo s nebezpečnými odpady nakládáno, neporušil tím základní pravidla procesu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v tomto směru vycházel ze závěrů znalce, potvrzených navíc v řízení zpracovaným revizním znaleckým posudkem. Ústavní soud není v pozici, jak uvedl, aby v řízení o ústavní stížnosti mohl tyto znalecké závěry s vysvětlením stěžovatele, jakkoliv přesvědčivým, porovnávat. Není také pravda, že se soud nevypořádal s posudkem znalkyně ing. D., který předložila obhajoba; na straně 7 a 8 odůvodnění jej naopak zmiňuje a uvádí důvody, pro které již považoval výslech znalkyně za nadbytečný. Nešlo tedy ani o "bez náležitého odůvodnění odmítnutý důkaz o nevině", jak namítal stěžovatel v dodatečném doplnění ústavní stížnosti. Námitka, že nebyla provedena stěžovatelem navrhovaná pitva uhynulých pstruhů, se jeví taktéž jako irelevantní. Jednak souvislost mezi činností podniku stěžovatele a zamořením vody označeného vodního toku dovodil soud z jiných důkazů, jednak by samozřejmě takový návrh bylo nutno učinit bezprostředně po úhynu ryb. Ze spisu přitom nevyplývá, že by byl tehdy takový důkazní návrh učiněn. Stejně tak soud neopomenul, že v blízkosti stěžovatelova podniku zpracovávaly nebezpečný odpad i další subjekty; vzhledem ke stanovisku znalce však mezi jejich činností a vyvolaným následkem nedovodil souvislost. Argument, že k obdobné události, která byla důvodem stíhání stěžovatele, došlo i v jiném čase, není taktéž relevantní, neboť to je otázka jiného šetření a řízení.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud se v napadeném rozsudku přezkoumatelným způsobem s námitkami stěžovatele vypořádal a i ve vztahu ke dalším závěrům vztahujícím se ke skutkovým zjištěním dostatečně rozvedl, o které důkazy je opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a které důkazy považoval za nevěrohodné.
K námitce, že závěry soudu jsou v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", již stěžovatel vznesl právě v souvislosti s vyhodnocením provedeného dokazování, Ústavní soud pouze pro úplnost konstatuje, že ani existence různě vyznívajících důkazů sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98, U 78/12 SbNU 541, IV. ÚS 1889/07, dostupné na http://www.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. To však Ústavní soud nezjistil.
Opodstatněná není ani výhrada různé interpretace skutkové podstaty trestného činu poškození nebo ohrožení životního prostředí dovolacím soudem. Výklad a aplikace předpisů obecného práva, včetně norem práva trestního, je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V interpretaci označeného ustanovení trestního zákona tedy žádný takový problém Ústavní soud neshledal.
V odůvodnění prvého usnesení dovolací soud uvedl, že poškození životního prostředí je charakterizováno těmito kumulativně stanovenými znaky:
- znečištění nebo jinak způsobené poškození půdy, vody, ovzduší, lesa nebo jiné složky životního prostředí
- k němuž dojde porušením předpisů na o ochraně životního prostředí nebo předpisů o ochraně a využívání přírodních zdrojů
- důsledkem je ohrožení společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin
- k takovému ohrožení dojde na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo
Uvedl-li pak v odůvodnění druhého, nyní napadeného usnesení dovolací soud, že k vyvolání protiprávního následku v podobě poškození či ohrožení životního prostředí nemusí dojít současně na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, postačí zasažení alespoň jednoho z těchto alternativně vyjmenovaných území, se svou výše uvedenou interpretací se nedostal do žádného rozporu. Závěr o nezbytném současném naplnění všech čtyř shora uvedených znaků nijak nerevidoval, jen doplnil, že jeden z těchto znaků je charakterizován výčtem několika podmínek, přičemž k závěru o jeho existenci stačí naplnění kterékoliv z nich. Takovou interpretaci považuje Ústavní soud za logickou a správnou.
Závěrem, toliko jako obiter dictum, když ani sám stěžovatel v tomto směru ničeho nenamítá, Ústavní soud upozorňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo obviněného, aby o jeho trestní věci bylo rozhodnuto obecnými soudy bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny). Z tohoto hlediska lze vznést výhrady k postupu Okresního soudu Praha-západ, který zejména tím, jak (ne)plnil pokyny odvolacího soudu uložené mu několika jeho kasačními rozhodnutími, ke zbytečnému prodloužení řízení přispěl. Omluvou pak není ani to, že šlo o věc skutkově a důkazně obtížnou. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své ustálené judikatuře již opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117, III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 1889/07 dostupná na http://www.usoud.cz), a že ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že odvolací soud v odsuzujícím rozsudku k délce trestního řízení přihlédl alespoň při rozhodování o druhu a výši trestu, když se rozhodl neukládat již trest zákazu činnosti.
Protože tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu