ECLI:CZ:US:2009:2.US.518.09.1
sp. zn. II. ÚS 518/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 46, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 4. 2007 č. j. 3 C 346/2003-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha - západ. Tvrdí, že tento soud svým postupem při řešení dané kauzy zvýhodnil jednu ze stran, neboť se z úřední povinnosti nezabýval otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - odstoupení od smlouvy, čímž porušil princip rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, nestrannost soudu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejná ústavní práva měl soud porušit i tím, že opomenul provést jeden z významných důkazů pro celkové posouzení věci - místní šetření, kterým by byl zjištěn rozsah skutečně provedených prací a dodávek, a jeho neprovedení ani nezdůvodnil.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh připojených k ústavní stížnosti, proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 4.050.355,- Kč s příslušenstvím, podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2007 č. j. 29 Co 482/2007-252 tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele, podané proti rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 3373/2008-278 odmítl jako nepřípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil rozhodnutí, u něhož se domáhá přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti, posoudil stížnost jako nepřípustnou.
V minulosti již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu je nutné v ústavní stížnosti napadnout v prvé řadě a především toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, I. ÚS 649/04, IV. ÚS 188/06, III. ÚS 80/09, IV. ÚS 630/09, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Důvody, které Ústavní soud k takovému závěru vedou, jsou podrobně rozvedeny mimo jiné v již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 188/06, v němž se uvádí následující:
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subidiarity plynoucích, kdy smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud i v nyní posuzované věci nucen konstatovat deficit návrhového žádání spočívající v tom, že se stěžovatel se svým kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, a to i přes zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, nedomáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 č. j. 29 Co 482/2007-252. K tomu Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o odstranitelnou vadu návrhu, neboť nevzniká rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, protože stěžovatel výslovně brojí jen proti shora označenému rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ, aniž by vznesl jakýkoli argument i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj