ECLI:CZ:US:2009:3.US.1384.09.1
sp. zn. III. ÚS 1384/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odbor výstavby, ze dne 11. 2. 2009, čj. Výst. 000816/2009-St-1/660, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin, jakož i z obsahu připojené ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 542/09, se podává, že napadeným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 11. 2. 2009, čj. Výst. 000816/2009-St-1/660, o změně stavby před jejím dokončením, byla povolena změna stavby "stavební úpravy domu na hotel včetně přípojek vody a kanalizace, změna stavby před dokončením, Praha 1, Staré Město č.p. 660 U Obecního domu 3", a to v rozsahu, jenž byl ve výroku napadeného rozhodnutí konkretizován.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel dne 6. 5. 2009 odvolání a současně požádal o vydání předběžného opatření ve smyslu §61 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správního řádu").
Ústavní stížnost, jež směřuje proti témuž (prvostupňovému) rozhodnutí správního orgánu, stěžovatel uvozuje sdělením, že postupem správních orgánů "soustavně dochází k faktické nemožnosti domoci se účinné a efektivní soudní ochrany" jeho oprávněných zájmů, jakož i "základních práv". To se podle jeho mínění zjevuje v tom, že ačkoliv podal v zákonné lhůtě odvolání, "více než důvodně očekává", že následný postup odvolacího orgánu bude shodný s jeho dřívějším postupem (ve věci umístění téže stavby a stavebního povolení) a o odvolání bude rovněž rozhodnuto "vyrozuměním", při nesprávné kvalifikaci odvolání coby pouhého podnětu podle §94 správního řádu. Stěžovatel pak očekává, že i případná žaloba bude městským soudem odmítnuta (stejně jako ve věci sp. zn. 9 Ca 178/2008 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 43/2008) s odůvodněním, že vyrozumění je pouze písemností, jež je ze soudního přezkumu vyloučena, a bude mu "doporučen nelogický postup v podání žaloby na nečinnost". Jelikož postup správních orgánů (a potažmo i soudů) je tím "v přímém rozporu" s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, a vylučuje možnost jeho "efektivní soudní ochrany", obrací se stěžovatel se stížností přímo na Ústavní soud s tvrzením, že "vydat se cestou správního soudnictví je vzhledem k uvedenému zcela zbytečné". Nadto se domnívá, že ústavní stížnost svým významem značně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť "probíhající stavební řízení, na podkladě něhož v historickém centru Prahy roste monstrózní stavba nepochybně hyzdící vzhled pražských památek...", se dotýká širokého okruhu osob a proto je nezbytné, "aby byla ... vyřešena Ústavním soudem".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
To platí i zde, jestliže proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal stěžovatel též odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle §81 a násl. správního řádu, stejně jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s. a kasační stížnost podle §102 a násl. s. ř. s., jsou procesními prostředky, které před podáním ústavní stížnosti "vyčerpány" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatel usuzuje, s ohledem na dosavadní "zkušenosti" s průběhem konkrétního správního řízení a rozhodnutími správních soudů, že by v odvolacím řízení, jakož i v následném řízení o správní žalobě, nebyl úspěšný.
Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §81 a násl. správního řádu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a má-li následně k dispozici další, shora označené prostředky k ochraně svých práv, je ústavní stížnost podána za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z těchto důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v usnesení ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 445/08, ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08 a ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 2023/07 (http://nalus.usoud.cz) - dospěl Ústavní soud i v dané věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, podrobně odůvodnil Ústavní soud v obdobném případě zejména ve druhém z výše označených usnesení, na něž se zde - v první řadě - odkazuje. Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud ostatně nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a odvolání na ně je případné rovněž (viz též: E. Wagnerová a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 386).
Ve vztahu ku stěžovatelově argumentaci se (zvláště) připomíná, že důvodem pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, tj. jestliže takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu jeho způsobilosti dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele, tj. "efektivitu subjektivní" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 627/08), jež - naopak - ve sledovaných souvislostech významná není.
Argumentace, kterou stěžovatel k podpoře názoru, vyjádřeného v ústavní stížnosti, užil, vychází ze zjevného nepochopení závěrů správních soudů, k nimž dospěly v jím kritizovaných rozhodnutích v jiné jeho věci (sp. zn. 9 Ca 178/2008 městského soudu, resp. sp. zn. 8 As 43/2008 Nejvyššího správního soudu). Z odůvodnění obou rozhodnutí se podává, že soudy označily v této věci dosavadní postup žalovaného správního orgánu za nesprávný, pakliže dosud řádně nerozhodl o stěžovatelově odvolání; Nejvyšší správní soud totiž uvedl, že odvolací orgán "v rozporu s §92 odst. 1 správního řádu (pokud považoval odvolání za nepřípustné) nevydal nejprve rozhodnutí o zamítnutí odvolání, ale jen stěžovateli sdělil, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení", přičemž - jak dále soud konstatoval - z jiného jeho rozsudku (sp. zn. 8 As 1/2005) se jednoznačně podává, že "odvolací orgán je povinen postupovat v těchto dvou krocích (fázích)". Je tedy zjevné, že správní soudy považovaly odvolací řízení zahájené podáním stěžovatele (z 10. 12. 2007) za dosud neukončené, a jen z tohoto důvodu stěžovatelovu žalobu odmítly, aby jej vedly k tomu, aby se řádného ukončení zahájeného odvolacího řízení, resp. vydání rozhodnutí o odvolání, domáhal i za pomoci toho procesního instrumentu, jímž je ochrana proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §80 správního řádu.
Je tedy očividné, že stěžovatel se mýlí, uvažuje-li o bezúspěšnosti dostupných prostředků soudní ochrany podle soudního řádu správního, pakliže měl na mysli rozhodnou bezúspěšnost "systémové" povahy; že je tím možnost úspěšného dovolání se ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v jeho věci konkrétně vyloučena, je tak doložena.
Jakožto ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl, jak bylo předznačeno výše.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj