ECLI:CZ:US:2009:3.US.1579.09.1
sp. zn. III. ÚS 1579/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 23. 4. 2009, sp. zn. 43 Nt 2518/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a spisového materiálu se podává, že:
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným příkazem k domovní prohlídce rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje domovní prohlídka "bytu č. 14 a prostor k němu náležejících na adrese P., jehož uživatelem je podezřelý J. P., vlastníkem je M. K.".
Příkaz soud odůvodnil tím, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání trestných činů podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b), §261 a §261a tr. zákona. Uvedl dále, že "Policejní orgán, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, odbor terorismu a extremismu, zahájil dne 28. 1. 2008 pod ČTS: ÚOOZ-103/TČ-2008-27-V5 podle §158 odst. 3 tr. řádu úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona a podle §261a tr. zákona, kterých se mohl dopustit neznámý pachatel tím, že nejméně od roku 2005 umísťuje na světově veřejně přístupné webové stránky http://www.vzdelavaci-institut.com jménem nezávislé instituce Národně vzdělávací institut texty popírající a zpochybňující holocaust a dále propagující a šířící extremistické ideje a rasovou a národnostní zášť. Dne 31. 3. 2008 bylo šetření rozšířeno o zahájení úkonů tr. řízení pro další skutky, kvalifikované jako trestné činy podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. zákona, podle §261 tr. zákona a podle §261a tr. zákona, kterých se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že vytvářejí a umísťují na veřejně přístupných webových stránkách http://www.odpor.org a http://www.altermedia.cz texty, propagující extremistické ideje a rasovou a národnostní zášť a organizují veřejná shromáždění, demonstrace a jiné akce Hnutí odporu a jeho lokálních skupin. V průběhu vedeného trestního řízení bylo zjištěno, že na prověřovaném jednání se má podílet též pod. Jan Pohl."
V ústavní stížnosti stěžovatel především dovozuje, že k porušení jeho práv mělo dojít tím, že obvodní soud nerespektoval ustanovení trestního řádu, jež přikazují vydaná rozhodnutí náležitě odůvodnit; ačkoli domovní prohlídku nařídil před zahájením trestního stíhání (není mu "zřejmé", zda odpovídající požadavek státní zástupce vůbec vznesl), v příkazu k domovní prohlídce nebylo uvedeno, proč má jít o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu. To je podle stěžovatele nepřípustné, a ku podpoře tohoto názoru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, N 200/43 SbNU 239, a ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07. Tvrzenou "urgentnost" domovní prohlídky pokládá nadto za "velmi nepravděpodobnou", pakliže "mezi vydáním příkazu k ní a její realizací uplynula doba půldruhého měsíce".
Stěžovatel posléze namítl, že "účelovost" napadeného příkazu, ve skutečnosti sloužícího ke "konstruování obvinění" podle výsledků domovní prohlídky, se podává z jeho následného obvinění usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru terorismu a extremismu, ze dne 9. 6. 2009, č. j. UOOZ-42/Tč-2009-27, "pro zcela jiný skutek, než pro který byla nařízena domovní prohlídka, přestože k obvinění došlo v den jejího provedení".
Vytýká též "nepřiměřenou šíři" vymezení předmětů, které "mají být v prohledávaném bytě zajištěny" (zahrnující též "knihy, diáře, poznámky, fotoaparáty, vlajky, trika a další předměty, odkazující na příslušnost k hnutí", a dokonce i "osobní písemnosti"), z níž se zřetelem k nedostatku trestnosti samotné příslušnosti "k tomu nebo onomu hnutí nebo organizaci, eventuálně držení předmětů, jež se ke hnutí vztahují", dovozuje rovněž "nepřípustnou hmotněprávní analogii v neprospěch obviněného".
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti námitku "účelového zneužití" domovní prohlídky odmítlo s tím, že odůvodnění příkazu je "dostatečně konkrétní, je srozumitelně popsána trestná činnost, jež je prověřována, a jsou specifikovány okolnosti, z nichž je dovozováno podezření, že se v bytě užívaném podezřelým nacházejí věci důležité pro trestní řízení". Uvedlo, že je regulérní, pokud usnesení o zahájení trestního stíhání vychází z "konkretizovaných" skutkových zjištění učiněných v rámci domovní prohlídky.
Policejní orgán (Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor terorismu a extremismu) ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že ve svém podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky ze dne 20. 4. 2009 výslovně uvedl, že "domovní prohlídka je považována za úkon neodkladný"; jelikož k zahájení trestního stíhání došlo "až řádově hodiny po zadržení podezřelých", hrozilo, že věci důležité pro trestní řízení mezitím budou odstraněny. Nezbytností "koordinovaného postupu zúčastněných složek Policie České republiky" zdůvodnil pak i "časové rozpětí" mezi vydáním příkazu a provedením domovní prohlídky, a k námitce stěžovatele, že byl obviněn "pro zcela jiný skutek, než pro který byla nařízena domovní prohlídka", policejní orgán uvedl, že "domovní prohlídka není vázána na konkrétní útok, nýbrž na vedené trestní řízení", přičemž "pořádání neonacistických hudebních koncertů", kvůli kterému je vedeno trestní stíhání, uvedl již v podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky. Policejní orgán pak "šíři" předmětů vymezených v příkazu zajištěných v rámci domovní prohlídky zařadil do souvislosti s jejich způsobilostí být prostředkem k páchání prověřované trestné činnosti.
V replice podané k těmto vyjádřením stěžovatel na dříve vyjádřených názorech setrval. Vyslovil též podezření, že příkaz byl opatřen "lstí", neboť pokud by se v podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky uváděl jen skutek, z něhož byl posléze obviněn (tzn. "účast na organizaci tří koncertů hudby stylu White Power"), byl by takový návrh "s velkou pravděpodobností" zamítnut, což dovozuje z toho, že odpovídající činnost soud "pokládal za natolik podružnou, že jej ze svého rozhodnutí bez pocitu, že tím něčemu škodí, z rekapitulace vypustil". K otázce neodkladnosti úkonu stěžovatel znovu připomíná ustanovení §160 odst. 2 tr. řádu, které dává možnost doručit obviněnému opis usnesení o zahájení trestního stíhání až na počátku prvního výslechu.
Posléze (po uplynutí stanovené lhůty) Ústavní soud obdržel vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1; jelikož z tohoto vyjádření nikterak nevycházel, a se zřetelem k tomu, že posléze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřijatelnou, nebylo toto vyjádření stěžovateli intimováno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu procesního institutu domovní prohlídky Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. V nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119, případně nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01, N 147/24 SbNU 59, poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z článku 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, N 200/43 SbNU 239). Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (sp. zn. III. ÚS 287/96).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných trestněprávních ustanovení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 12 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.
Pakliže stěžovatel namítá, že obvodní soud v odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce nepoukázal výslovně na ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle jím dovolávaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 nabývá ústavněprávní rozměr až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná" z odůvodnění příkazu, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup (situované zejména v rovině koordinace vyšetřování) dostatečně vyplývají jak z dotčeného příkazu, tak i podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky a návrhu na provedení domovní prohlídky.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby obvodním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v bytě je věc důležitá pro trestní řízení, respektive nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce (poukazem na "jiné akce Hnutí odporu a jeho lokálních skupin", a nikoli výslovně na "pořádání neonacistických hudebních koncertů") je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v "bytě ... je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.
Ohledně námitky "šíří předmětů" stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterého "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. §85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout. Obvodní soud pro Prahu 1 se v odůvodněních tohoto rozhodnutí zabýval otázkou, zda trestní řízení bylo řádně zahájeno, tedy o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestného jednání, jak bylo vyloženo shora, dále tím, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. §160 odst. 4 tr. řádu).
Již z obsáhlosti polemiky vedené stěžovatelem vyplývá, že v odůvodnění příkazu je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadený příkaz s požadavky stanovenými v §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu není v kolizi. Nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovatelem kritizované rozhodnutí, podává (a není rovněž pochyb, že soud znal též obsah těch listin, které policejní orgán učinil přílohou vyjádření k ústavní stížnosti).
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 10 odst. 2, čl. 12 a čl. 13 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil
předseda senátu