ECLI:CZ:US:2009:3.US.3166.08.1
sp. zn. III. ÚS 3166/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. 25 Co 292/2008-30, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2008, č. j. 26 C 451/2007-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení, vydaných v její občanskoprávní věci.
V řízení, zahájeném dne 4. 10. 2007, se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, aby žalované obchodní společnosti Italská zmrzlina, s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit jí částku 40 950 Kč s příslušenstvím od 9. 2. 2007 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 23. 6. 2007 do zaplacení.
Podáním ze dne 5. 11. 2007 vzala stěžovatelka zčásti žalobu zpět s tím, že žalovaná po podání žaloby (11. 10. 2007) svoji povinnost (ohledně jistiny 40 950 Kč) splnila.
Usnesením ze dne 3. 1. 2008, č. j. 26 C 451/2007-13, soud prvního stupně řízení zastavil co do částky 40 950 Kč, požadovaného úroku z prodlení od 12. 10. 2007 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně od 12. 10. 2007 do zaplacení.
Rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 4. 2008, č. j. 26 C 451/2007-19, pak uložil soud žalované zaplatil stěžovatelce "1 513,50 Kč, 1 126,70 Kč, 4 545,50 Kč" a na nákladech řízení částku 19 009,30 Kč. Nákladový výrok odůvodnil poukazem na §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že stěžovatelce přísluší kromě úhrady soudního poplatku náhrada nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 14 270 Kč, režijní paušál dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 300 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 2 939,30 Kč.
K odvolání stěžovatelky změnil odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení tak, že výše přiznané náhrady činí částku 14 451,60 Kč, a v ostatním jej potvrdil. Především připomenul, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky a nelze proto žalobě vyhovět v podobě formulovaného nároku "plateb do budoucna - do zaplacení ... nýbrž maximálně jen v rozsahu, jaká je její výše ke dni rozhodnutí soudu". Jako nesprávnou tudíž odmítl úvahu stěžovatelky, že pro účely výpočtu odměny za právní zastoupení se v případě smluvní pokuty jedná o opětující se plnění ve smyslu §3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. S ohledem na "průběh sporu" a "okolnosti případu" však - a to především - dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro užití §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., a při výpočtu výše náhrady nákladů za právní zastoupení proto postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že jí soud prvního stupně přiznal nesprávnou výši odměny za právní zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou vyčíslil "zřejmě pouze z jistiny uplatňované pohledávky" a při stanovení této náhrady nevzal za základ i výši "běžící smluvní pokuty", u níž je předmět řízení stanoven jako "pětinásobek ročního plnění" dle §3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.; takový postup je podle ní i v rozporu s rozhodováním soudů v obdobných případech. Stejné pochybení pak vytýká též soudu odvolacímu, který (navíc) při výpočtu odměny za právní zastoupení rovněž nesprávně aplikoval §151 odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř., a to aniž by svůj postup řádně zdůvodnil. K tomu podotýká, že k užití vyhlášky č. 177/1996 Sb. pro výpočet odměny za zastoupení je nutno přistupovat restriktivně, přičemž platí, že "okolností případu, která ....odůvodňuje určení odměny advokáta podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, není jednoduchost určitého druhu sporů" (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 99/2002); pro posouzení vztahu odměny za právní zastoupení určené dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak stěžovatelka připomíná i závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelka však v ústavní stížnosti pokračuje především v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a - navzdory odkazovaným názorům vyjádřeným v označených rozhodnutích Ústavního soudu - není nikterak zřetelné, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení §151 odst. 2, věty první, případně §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů stěžovatelka toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", zjevně podléhajíc představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Z pohledu ústavněprávního přezkumu je podstatné, že výkladu rozhodných procesních ustanovení, k němuž se obecné soudy uchýlily, nelze upřít racionální základnu a snahu o dosažení účelného a přiléhavého výsledku; obecné soudy dostály rovněž i požadavku, aby přijaté závěry adekvátně (a srozumitelně) odůvodnily. Bez ohledu na to, zda by je bylo možné kritizovat z hlediska správnosti (zejména co do aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb.), platí však zjevně, že nepředstavují ani exces ani libovůli; existenci "kvalifikované vady", výše identifikované s podmínkami kasačního zásahu Ústavního soudu, spolehlivě dovodit nelze.
Již jen pro úplnost se poznamenává, že ustanovení §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., reflektuje situaci nepřehlédnutelného soudního uvážení (srov. "odůvodňují-li to okolnosti případu"), do kterého Ústavní soud - jak uvedl již v řadě svých rozhodnutí - zasahuje zcela mimořádně (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 302/02, sp. zn. III. ÚS 305/02, sp. zn. II. ÚS 80/08), což v posuzované věci posiluje zjištění, že "okolnosti případu" se zde uplatnily v podobě zvláště specifické. Ostatně logice, z níž přistoupil odvolací soud k rozhodnému použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. (oproti vyhlášky č. 484/2000 Sb.), nejsou protichůdné ani názory, vyjádřené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07, ačkoli se jej stěžovatelka dovolávala ku podpoře názoru vlastního.
Není-li Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, povolán hodnotit nákladové závěry obecných soudů v rovině podústavního práva (v dané věci, pochopeno z pohledu intence stěžovatelčiny stížnosti, by šlo spíše o samotné rozhodnutí nákladového sporu v konkrétní zvláštní situaci), omezuje se Ústavní soud na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky - ve výše vymezené rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny - nespatřuje, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu