ECLI:CZ:US:2009:3.US.732.09.2
sp. zn. III. ÚS 732/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 92, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2008, č.j. 58 Co 533, 534/2008-75, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2008, č.j. 9 C 489/2007-51, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2008, č.j. 9 C 489/2007-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
V záhlaví označeným usnesením obvodní soud zastavil řízení o žalobě společnosti DHL Expres (Czech Republic), s. r. o., se sídlem v Ostravě - Přívozu, nám. Sv. Čecha 516, pro 4 394 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8 211 Kč (výrok III.). Nákladový výrok soud odůvodnil zjištěním, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro mimosoudní plnění stěžovatele až po jejím podání (§146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.); z odůvodnění usnesení se dále podává, že přihlédl rovněž k žalobcem doloženému tvrzení (v odporu proti původně vydanému platebnímu rozkazu), že učinil relevantní opatření, aby stěžovatele před zahájením řízení vyzval k dobrovolnému plnění.
Rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti, obsahově zaměřené výlučně na nákladové výroky, stěžovatel kritizuje obecné soudy, pakliže přistoupily k aplikaci ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř., neboť je přesvědčen, že žaloba byla podána předčasně, tj. "před řádným doručením faktury". Tuto obranu uplatnil již v řízení před obecnými soudy, jež se však jí "nezabývaly"; odvolací soud nadto uvedl - oproti skutečnosti - že "výslovně" proti výroku o nákladech řízení nebrojil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vyložené podmínky pro intervenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního řízení (jeho nákladové části) dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší. Přitom je zřejmé, že nejde o výklad ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., nýbrž o spor o splnění předpokladu, že žaloba byla podána důvodně, resp. o jeho skutkový základ, zda žalobce náležitě vyzval stěžovatele k později žalovanému plnění.
Ačkoli si lze představit odůvodnění výstižnější, lze mít přesto za to, že soud prvního stupně své rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodující; je seznatelné, z čeho vycházel, a jeho závěru, jimiž čelí stěžovatelově skutkové námitce, že žaloba byla podána "předčasně", opodstatnění upřít nelze. Co do odůvodnění usnesení odvolacího soudu sice platí, že sdělení, že stěžovatel "výslovně nebrojil..." (proti nákladovému výroku) je evidentním nedopatřením, jež vystihuje soustředěnost k jinému stěžovatelovu odvolání (proti opravnému usnesení), nicméně odvolací soud tento výrok i tak přezkoumal, zaznamenávaje, že "při vyčíslení výše nákladů řízení, včetně aplikace §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř." žádná pochybení neshledal.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností napadených rozhodnutí, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) zde nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Řečené se posiluje tím, že sporný nákladový výrok byl vydán v řízení o peněžité plnění ve výši 4 394 Kč, tedy v tzv. věci bagatelní. Ve vztahu k nim Ústavní soud konstantně judikuje, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Bylo již řečeno, že nic takové v dané věci dovodit nelze.
(Již jen nad tento rámec, a na vysvětlenou stěžovateli se konstatuje, že podle mínění Ústavního soudu obecnými soudy zvolené posouzení nákladové roviny daného řízení, nazíráno z jeho celkového vyznění, je zcela adekvátní, a ani "věcně" mu není důvod cokoli významného vytknout.)
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu