ECLI:CZ:US:2009:3.US.735.09.1
sp. zn. III. ÚS 735/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Město Česká Lípa, IČ: 260248, se sídlem T. G. Masaryka 1, 470 01 Česká Lípa, právně zastoupeného Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem AK se sídlem Lidická 10, 412 01 Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. prosince 2008 č. j. 30 Co 350/2008-52, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. března 2009, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. prosince 2008 č. j. 30 Co 350/2008-52, a to pro porušení článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. dubna 2008 č. j. 0 Nc 1726/2007-26 byl ve výroku pod bodem I. zamítnut návrh Města Česká Lípa (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zahájení řízení o zkoumání způsobilosti k právním úkonům L. P. Výrokem pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně byla opatrovníku L. P. advokátce Mgr. K. S. přiznána odměna ve výši 11.781,- Kč a výrokem pod bodem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v České Lípě na nákladech řízení částku 11.781,- Kč. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. prosince 2008 č. j. 30 Co 350/2008-52 rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem I. potvrdil; odvolání do výroku pod bodem II. o odměně opatrovníka odmítl; výrok pod bodem III. změnil tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu České Lípě náklady řízení ve výši 11.994,- Kč a dále nově uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu České Lípě náklady odvolacího řízení ve výši 6 985,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. prosince 2008 č. j. 30 Co 350/2008-52, k rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení odvolací soud poukázal na ust. §191 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého kdo podá zjevně bezdůvodný návrh na zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, je povinen nahradit újmy, které vyšetřovanému, jeho zástupci, opatrovníkovi pro řízení a státu v řízení vznikly. Odvolací soud konstatoval, že současná judikatura se ustálila na tom, že se jedná také o náklady řízení, které představují onu újmu. Okresní soud ve vztahu k nákladům státu aplikoval nesprávné ustanovení, když měl postupovat podle výše uvedené speciální úpravy. Odvolací soud dovodil, že navrhovatel v daném případě podal zjevně nedůvodný návrh, a proto je povinen nahradit vzniklé náklady. Ustanovený advokát účastníku jako opatrovník má obdobné postavení jako zástupce ustanovený podle ust. §30 o. s. ř. Oba jsou placeni za právní službu, vůči státu mají nárok na náhradu za poskytované služby, a to dle advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Na jejich náhradu má stát právo dle ust. §191 odst. 2 o. s. ř. vůči navrhovateli v tomto řízení. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vypočetl jejich výši, opomněl však připočíst náklady svědečného ve výši 212,80 Kč proplacené svědkovi MUDr. J. T., a v součtu tak představuje konečný výsledek částku 11. 994,- Kč. Obdobně podle odvolacího soudu dle ust. §191 odst. 2 o. s. ř. byly navrhovateli za zjevně bezdůvodný návrh uloženy k náhradě i náklady státu v odvolacím řízení za poskytované služby advokátkou Mgr. S.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci byl ve výrocích pod body III. a IV. poškozen na svých základních právech, neboť došlo k porušení článku 4 odst. 1 Listiny a článku 1 Úmluvy a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel má ve shodě s předchozími nálezy Ústavního soudu za to, že je-li v řízení ustanoven opatrovníkem advokát, přísluší mu odměna jakoby byl (ustanoven) zástupcem účastníka. Je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, což je i výslovně uvedeno (s odkazem na ust. §1 odst. 2 větu prvou vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen "advokátní tarif"), v ust. §1 odst. 3 advokátního tarifu, protože vyhláška č. 484/2000 Sb., jakožto zvláštní právní předpis, odměnu ustanovenému advokátu neurčuje. Ustanovenému opatrovníkovi proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení advokátního tarifu tj. ust. §9 odst. 2 ve vazbě na ust. §7. Odvolací soud však k tíži stěžovatele při výpočtu výše odměny a v důsledku i při výpočtu nákladů nesprávně aplikoval ust. §8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu, což stěžovatel považuje za nesprávné i nespravedlivé. Uvedené učinil odvolací soud navzdory tomu, že v odůvodnění správně odkázal na použití advokátní tarifu, přesto vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel proto dovozuje, že odvolací soud při rozhodování v dané věci nesprávnou interpretací jednoduchého práva, resp. aplikací nesprávného právního předpisu, uložil k tíži stěžovatele vyšší finanční povinnost k náhradě nákladů řízení, než jaká vyplývá z právních předpisů, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09); procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Ústavní soud k souzené věci uvádí, že je mu znám nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05, avšak konstatuje, že v dané věci se jednalo o jinou situaci, neboť stěžovatelka byla advokátka, která brojila proti výši jí soudem přiznané odměny za zastupování a namítala zásah do jejího základního práva v podobě legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu v Úmluvě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu