ECLI:CZ:US:2009:4.US.1192.09.2
sp. zn. IV. ÚS 1192/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavních stížnostech obchodní společnosti ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, 170 00 Praha 7, zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou, AK se sídlem Štupartská 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 čj. 7 As 35/2008-144 a ze dne 12. 2. 2009 čj. 7 As 62/2008-128 takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV.ÚS 1192/09 a pod sp. zn. IV.ÚS 1416/09 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků, kterými byly zamítnuty její kasační stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 čj. 9 Ca 178/2007-94 a ze dne 22. 4. 2008 čj. 10 Ca 223/2006-79.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 178/2007, vyplynulo, že Okresní veterinární správa v Karlových Varech provedla v březnu 2003 v provozovně stěžovatelky kontrolní šetření, při němž zjistila porušení některých ustanovení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o potravinách"), a prováděcích vyhlášek Ministerstva zemědělství č. 324/1997 Sb. a č. 326/2001 Sb. Rozhodnutím správních orgánů - závazným pokynem - byly stěžovatelce uloženy povinnosti související s označením potravin (sýrů) zabalených mimo provozovnu výrobce požadovanými údaji, s viditelným umístěním písemného údaje o datu použitelnosti pro nebalené potraviny či přímo nabízené spotřebiteli k prodeji a s odděleným skladováním nebalené drůbeže a ostatních skupin nebaleného masa. Žalobu stěžovatelky, ve které tvrdila, že se žádného porušení právních předpisů nedopustila, a na svoji obranu snesla řadu konkrétních argumentů, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 zamítl jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že správní soud posoudil celou situaci rigidně, bez vzájemných souvislostí a smyslu a účelu zákona o potravinách. Tvrdila, že zákon neobsahuje definici pojmu "obal" či "zabalená potravina", a proto nebylo správné bez dalšího podřadit provozovaný způsob nabízení sýrů k prodeji do skupiny balených potravin jen proto, že naporcované sýry byly opatřeny technologickou ochrannou fólií. Závěr soudu o porušení povinností při skladování kuřat v odděleném prostoru označila za zcela nepodložený a namítla, že za skladovací prostor mohou být považovány i samostatné přepravky umístěné odděleně v dalším prostoru. Stěžovatelka uplatnila řadu dalších námitek, včetně námitky zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 kasační stížnost zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelce, že šlo o prodej potravin nebalených (sýrů), ani že potraviny byly označeny všemi požadovanými údaji, a potvrdil, že správní orgány aplikovaly ustanovení §5 zákona o potravinách správně a že při jeho interpretaci nevybočily ze zákonem stanovených mezí. Námitky stěžovatelky spojené se stavem skladování drůbeže Nejvyšší správní soud odmítl. Uvedl, že je-li nebalená drůbež uložená v přepravce překrytá igelitem, nelze mít za to, že jde o dostatečně hermetický obal. K požadavku neskladovat nebalenou drůbež s ostatními skupinami nebaleného masa v jednom skladovacím prostoru se Nejvyšší správní soud přiklonil k argumentaci Městského soudu v Praze s tím, že ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky č. 326/2001 Sb. umožňuje různá technická řešení, kterým ale stěžovatelka nedostála.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 223/2006 Ústavní soud zjistil, že Krajská veterinární správa pro Karlovarský kraj provedla v srpnu 2005 v provozovně stěžovatelky kontrolu, při které zjistila, že tato nabízí spotřebitelům k prodeji porcované a plátkované sýry zabalené mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele do potravinářské fólie, aniž by tyto potraviny byly označeny údaji vymezenými v ustanovení §7 zákona o potravinách. Za porušení povinností stanovených zákonem uložila krajská veterinární správa stěžovatelce pokutu ve výši 50 000,- Kč; toto rozhodnutí Státní veterinární správa ČR v odvolacím řízení potvrdila. Žalobu stěžovatelky, ve které na svoji obranu snesla řadu konkrétních argumentů, Městský soud v Praze rozsudkem 22. 4. 2008 zamítl jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila již samotná skutková zjištění správních orgánů a po podrobném popisu pultového prodeje s obsluhou vyjádřila přesvědčení, že jí provozovaný způsob nabídky a prodeje sýrů spadá pod ustanovení §8 zákona o potravinách (nebalené potraviny). V podrobnostech stěžovatelka argumentovala obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ca 178/2007. Tuzemskou právní úpravu označování prodeje potravin konečnému spotřebiteli označila za problémovou, nedostatečně přesnou a určitou, způsobující rozpor s obecnými pravidly Evropských společenství pro potraviny uváděné na trh, jakož i s nařízením Komise ES č. 178/2002. Na podporu svých tvrzení týkajících se charakteru balených a nebalených potravin stěžovatelka odkázala na listinný důkaz - dopis Státní veterinární správy z října 2006, který byl rozeslán všem podřízeným složkám státní správy a který se týká značení nebalených masných výrobků při prodeji konečnému spotřebiteli, a v závěru kasační stížnosti uplatnila námitky i stran výše uložené pokuty.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelce, že Městský soud v Praze rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, naopak dle jeho názoru skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nebyla v rozporu s obsahem spisu, ani s tvrzením stěžovatelky. Nejvyšší správní soud měl stejně jako správní orgány a správní soud I. stupně za to, že v projednávaném případě šlo o prodej a nabízení potravin (sýrů) ve smyslu §7 zákona o potravinách, a vyložil, proč nemohla obstát argumentace stěžovatelky ustanovením §8 téhož zákona. Uvedl, že práva a povinnosti stanovené zákonem o potravinách vycházejí plně ze zásad a pravidel stanovených harmonizovaným evropským potravinovým právem, a stěžovatelčině námitce "neslučitelnosti" vytkl absenci konkrétně vymezeného namítaného nesouladu. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani při rozhodování o výši uložené pokuty, neboť z odůvodnění správního orgánu I. stupně bylo dostatečně zřejmé, jaké skutečnosti při úvaze o výši pokuty zohlednil.
V ústavních stížnostech, obsahujících po věcné stránce prakticky shodnou argumentaci, stěžovatelka nastínila, jakým způsobem skladuje a nabízí zboží (potraviny) k prodeji a plní hygienické a další požadavky kladené na prodejce zákonem a dalšími obecně závaznými předpisy. Nesouhlasila se soudním výkladem pojmů "obal", "zabalená potravina" či "skladovací prostor" a tvrdila, že chybějící obsah zákonné normy nesmí být vykládán k tíži adresáta právní normy. Uvedla, že je-li maso skladováno za předepsaných teplot a kuřecí maso odděleně od jiného druhu, zabalené ve fólii a za dodržení hygienických podmínek, nemůže ke kontaminaci patogenními mikroorganismy dojít. Dle jejího názoru se Nejvyšší správní soud nezamýšlel nad možnými způsoby případné kontaminace masa a své závěry řádně neodůvodnil. Stěžovatelka trvala na tom, že požadavky stanovené obecně závaznými předpisy na skladovaní a balení potravin neporušila, přesto však správní orgány i správní soudy obou stupňů dospěly k opačnému nesprávnému závěru.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší správní soud se přesvědčivým způsobem nevypořádal s konkrétními námitkami, které vznesla v kasačních stížnostech, resp. zaujal takové stanovisko, které nemá zákonnou oporu, případně je nespravedlivé; dle jejího názoru soud rozhodl bez znalosti věci. Stěžovatelka poukázala na to, že z odůvodnění rozsudku ze dne 12. 2. 2009 čj. 7 As 62/2008-128 nevyplývá, zda se Nejvyšší správní soud zabýval směrnicí EP a Rady ES č. 13/2000; v souvislosti se značením potravin stěžovatelka obecně zmínila i rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. 3. 2003 (ve věci předběžné otázky v právní věci C-229/01 týkající se Susanne Müller).
Podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě shora uvedených ústavních stížností byly tyto zákonné předpoklady naplněny, a proto Ústavní soud z důvodu efektivity spojil tyto věci ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud považoval za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soud nepostupoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sb. n. u. sv. 3, str. 257).
V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutími správních soudů a zpochybnila jimi provedený výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o potravinách a vyhlášek Ministerstva zemědělství. Z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze Ústavní soud ověřil, že správní soudy při řešení klíčové otázky, zda v případě stěžovatelkou nabízených potravin k prodeji šlo o zboží balené (§7 zákona o potravinách) či nebalené, jak tvrdila stěžovatelka (§8 zákona o potravinách), vyšly ze závěrů kontroly, při níž bylo v podstatě zjištěno, že stěžovatelka porcovala sýry v provozních prostorách prodejny, které následně po cca 100 g zabalila do potravinářské fólie bez přítomnosti spotřebitele a umístila je v prodejní vitríně, opatřené informační tabulkou, obsahující obchodní název prodejce, název zboží a cenu za 100 g. Na zjištěný skutkový stav, který stěžovatelka nezpochybňovala, soudy aplikovaly ustanovení §7 zákona o potravinách, upravující podmínky prodeje potravin zabalených mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele a v případě zjištění nedodržení zákonných pravidel přijaly opatření - v prvém případě ve formě závazného pokynu, v případě druhém ve formě pokuty za správní delikt ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 písm. a) bod 3) zákona o potravinách, v tehdy platném a účinném znění.
Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sb. n. u. sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, tamtéž sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž sv. 22, č. 63 a další). V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Stěžovatelka vytkla správním soudům, že výklad právní normy nemůže nahradit její chybějící obsah. Právní normy, jako obecně závazná pravidla chování stanovená státní mocí, předvídají a zobecňují individuální společenské vztahy a z nich vyplývající skutečnosti, nemohou však poskytovat odpověď na každou konkrétní otázku. V takových případech orgán aplikující právo interpretuje právní normy za použití metod v právní metodologii obecně uznávaných, přičemž platí, že v právu je běžně aplikována řada obecných právních principů, které v právních předpisech výslovně vyjádřeny nejsou (srov. např. Pl.ÚS 48/95, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, že k výkladu norem jednoduchého práva jsou povolány především obecné soudy, zdůraznil však, že tyto jsou však povinny interpretovat je ústavně konformním způsobem. V této souvislosti připustil, že soud interpretující zákonné ustanovení není absolutně vázán jeho doslovným zněním, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. Pl.ÚS 21/96, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.). V usnesení sp. zn. I.ÚS 339/03 (dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud k povaze interpretace práva uvedl, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musela by obecnými soudy zvolená interpretace právní normy odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů, právní argumentace soudu by musela svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy.
V projednávaném případě Nejvyšší správní soud potvrdil správnost výkladu a aplikace dotčených právních norem, jak byly učiněny správními orgány, a vyložil, z jakých důvodů nebylo možné akceptovat výkladové stanovisko stěžovatelky. Ústavní soud v jeho postupu a rozhodnutích neshledal nic, co by nasvědčovalo vykročení z požadavků ústavnosti na aplikaci a interpretaci podústavních norem, jak byly vyloženy shora.
Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu správnímu soudu postup v rozporu v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K obsahu práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny lze obecně připomenout, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Porušení těchto záruk Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Žaloby stěžovatelky správní soud I. stupně věcně projednal a rozhodl o nich rozsudkem, proti kterým se stěžovatelka bránila opravnými prostředky, o nichž Nejvyšší správní soud meritorně rozhodl. Skutečnost, že stěžovatelka s postupem a závěry správních soudů nesouhlasila, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná proto, že Nejvyšší správní soud nezaujal stanovisko ke každému jejímu jednotlivému tvrzení. Povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí a v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, je požadavek plynoucí jak z Listiny, tak Úmluvy, neboť souvisí s řádným chodem spravedlnosti. Kautely spravedlivého procesu však nelze vykládat tak, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Van Hurk proti Nizozemí, 1994, a Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Otázka, zda soud dostál této povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zkoumaného jako celek. Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vybočil z argumentačního pole vymezeného kasačními stížnostmi. Dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatelky, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly správní orgány. Neopodstatněnou je v tomto smyslu i námitka stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud nezabýval směrnicí EP a Rady ES č. 13/2000, neboť reakce soudu na tuto námitku je z odůvodnění rozsudku čj. 7 As 62/2008-128 zřejmá. Obecný poukaz na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. 3. 2003 pak v daných souvislostech nepředstavuje skutečnost, která by byla s to přivodit změnu náhledu Ústavního soudu.
Tvrzení o porušení práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud neshledal opodstatněným. Z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze ověřil, že v obou věcech bylo nařízeno ústní jednání [ve věci 9 Ca 178/2007 dne 21 11. 2007 (č.l. 85-86), ve věci 10 Ca 223/2006 dne 22. 4. 2008 (č.l. 74-77)], kterého se účastnili zástupci stěžovatelky, kteří se k věci samé osobně vyjádřili.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné. Této výjimečnosti stěžovatelčin případ nedosahuje. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 35/2008-144 je zcela zřejmé, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci.
Závěr o neopodstatněnosti tvrzení stěžovatelky o porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy stíhá i tvrzení o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a v daných souvislostech i tvrzení o porušení čl. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, která navíc sama o sobě žádná subjektivní veřejná práva stěžovatelky nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu