ECLI:CZ:US:2009:4.US.1523.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1523/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. Ch., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. ledna 2009 sp. zn. 2 KZV 116/2008-254 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2009 sp. zn. 4 Nt 704/2009-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. června 2006, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt považován za nevinného dokud o vině pravomocně nerozhodne soud dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. ledna 2009 sp. zn. 2 KZV 116/2008-254 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele (a dalších obviněných) ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. O stížnosti podané stěžovatelem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. února 2009 sp. zn. 4 Nt 704/2009-34 tak, že stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru napadená rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna, ve vztahu k osobě stěžovatele jsou nekonkrétní a odůvodnění je zcela vágní, povšechné a obecné. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, IV. ÚS 689/05, I. ÚS 161/04, III. ÚS 566/03, IV. ÚS 226/05, I. ÚS 603/07 a upozornil i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP").
Stěžovatel rovněž uvedl, že k Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení rozhodnutí, kterými bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, který byl Ústavním soudem odmítnut usnesením ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 2736/08 a další návrh na zrušení rozhodnutí, kterými byla na stěžovatele uvalena vazba, jenž je Ústavním soudem veden pod sp. zn. III. ÚS 122/2009. Dále stěžovatel uvedl, že v mezidobí mu byla vazba prodloužena opětovně, a to usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2009, přičemž stížnost stěžovatelem podaná proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 10. června 2009 z
amítnuta.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v §134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě [§67 písm. a), c) trestního řádu] i v mezích argumentů, jež tvoří rozhodovací důvody obsažené ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a ESLP. V tomto ohledu je za stávající důkazní situace pod aspektem úsudku o povaze a závažnosti stíhané trestné činnosti, existence reálné "hrozby vysokého trestu" a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatele relevantní názor soudu, že další trvání vazby je zcela na místě, takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ani v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Tento závěr čtvrtého senátu je souladný i se závěry, ke kterým dospěl senát třetí, jenž usnesením ze dne 30. června 2009 sp. zn. III. ÚS 122/09 odmítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutím, kterými byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující orgány vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu