ECLI:CZ:US:2009:4.US.2009.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2009/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Markem Hůzlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 903/2009-92 ze dne 30. dubna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "soud prvního stupně") usnesením č. j. 6 C 206/2008-84 ze dne 16. února 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") ve výroku I. zastavil řízení o zaplacení částky 5.205.555,26 Kč, které se po stěžovatelce domáhala žalobkyně QEEN SERVICE s.r.o. (dále jen "žalobkyně"), ve výroku II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III. rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 208.220,- Kč žalobkyni. Proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, k němuž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil a ve výroku II. žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel s potvrzením výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně učiněným v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí. V ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozího řízení včetně důvodů jeho zastavení a dovozuje, že mu měla být soudem přiznána náhrada nákladů řízení. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích po zastavení řízení, tedy ve stádiu, kdy stěžovatel neměl možnost procesní obrany a aktivity, a zejména bez předchozího provádění důkazů, hodnotí důvodnost nároku ve věci samé, jeho existenci, splatnost, promlčení a morálnost vznesení námitky promlčení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci obecné soudy poukázaly na dobré mravy, jež lze charakterizovat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přičemž zákaz jednání contra bonos mores má na našem území dlouhou tradici. Respektování dobrých mravů náleží ke klíčovým zásadám českého právního řádu tím, že významnou měrou přispívá k prosazování spravedlnosti v právních vztazích, neboť brání tomu, aby právní normy působily zcela autonomně bez vazby na společností všeobecně ctěné hodnoty uplatňované v osobních vztazích mezi jednotlivci. Pojem dobrých mravů pak nelze vykládat pouze jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit..."), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04). Hodnocení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy se odvíjí od okolností konkrétního případu, a proto může nabývat různých podob, přičemž uplatnění námitky promlčení za určitých okolností případu je jednou z nich.
V posuzovaném případě nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení při aplikaci ustanovení §150 občanského osudního řádu, neboť náležitě popsaly okolnosti případu, které je vedly k jejich rozhodnutí nepřiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, přičemž jimi takto podané odůvodnění je zcela přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Ústavní soud tak v rozhodnutích obecných soudů neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu