ECLI:CZ:US:2009:4.US.2329.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2329/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 48/2009-26695 ze dne 17. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“).
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je obžalován z trestného činu poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 a 4 téhož předpisu. Do vazby byl vzat usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3641/2007 ze dne 5. 7. 2007 z důvodů uvedených v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítnuta.
Krajský soud posléze usnesením č. j. 39 T 5/2008-26657 ze dne 25. 5. 2009 rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, na jejímž základě vydal vrchní soud usnesení č. j. 2 To 48/2009-26695 ze dne 17. 6. 2009, jímž rozhodnutí krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel dle §71 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvají důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je ve vazbě držen nepřiměřeně dlouhou dobu a vytýkal vrchnímu soudu, že neuvedl přesvědčivé důvody, pro něž nebylo možno vůči jeho osobě postupovat mírněji a nahradit vazbu jinými prostředky, které by rovněž zajistily dosažení účelu trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008, jímž Ústavní soud v minulosti zrušil vazební rozhodnutí obecných soudů v trestní věci stěžovatele právě pro nedostatky v odůvodnění co do naplnění předpokladů ustanovení §71 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu a dále pak na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a IV. ÚS 689/05. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vrchní soud hodnotil skutečnosti rozhodné z hlediska existence vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu svévolně, povšechně a neúplně, vyvodil mylné závěry z pobytu stěžovatele v zahraničí, nikterak nezohlednil jeho postoj k probíhajícím hlavním líčením, jímž argumentoval ve zrušeném rozhodnutí krajský soud, a pominul rovněž námitky stěžovatele, že obvinění uvedená v obžalobě byla částečně vyvrácena a ve zbývající části byla případná způsobená škoda výrazně nižší. K trestním řízením, vedeným v minulosti proti stěžovateli u Okresního soudu v Ostravě, již nyní vrchní soud nemohl přihlížet s ohledem na jejich ukončení zahlazením odsouzení, resp. zproštěním obžaloby. Stěžovatel zdůraznil, že hrozba vysokého trestu sama o sobě, pouze v podobě odkazu na trestní sazbu, jíž je dotyčný ohrožen, bez návaznosti na další konkrétní skutečnosti, není pro naplnění citovaného vazebního důvodu dostačující, a že závažnost stíhaného jednání nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhodobé držení obviněného ve vazbě (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05, III. ÚS 566/03 a I. ÚS 603/07, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Rokhlinová proti Rusku). Dle stěžovatele byla vydáním napadeného rozhodnutí porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 2 To 48/2009-26695 ze dne 17. 6. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
V posuzované věci nic takového zjištěno nebylo. Je třeba podotknout, že stěžovatel napadl ústavní stížností i předchozí rozhodnutí obecných soudů vydaná na základě §71 odst. 4 a 6 trestního řádu, konkrétně se jednalo o usnesení vrchního soudu č. j. 2 To 99/2008 25056 ze dne 29. 9. 2008 a usnesení krajského soudu č. j. 39 T 5/2008-24830 ze dne 26. 8. 2008. Odůvodnění těchto rozhodnutí bylo obdobné jako odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu č. j. 2 To 48/2009 26695 ze dne 17. 6. 2009, přičemž Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2662/08 ze dne 11. 12. 2008, jímž odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podrobně vyložil meze přezkumu vazebních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu a důvody, pro něž odůvodnění těchto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstálo, a to i ve světle nálezu sp. zn. II. ÚS 897/08. Podstata argumentace uvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 2662/08 plně dopadá i na nyní projednávanou věc a je možné na ni v plném rozsahu odkázat.
I pro napadené usnesení platí, že vrchní soud řádně odůvodnil jak další pokračování vazby (str. 4 usnesení), tak existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, když konkrétní skutečnosti vedoucí k naplnění citovaného vazebního důvodu spatřoval jednak v nedostupnosti stěžovatele v minulosti a dále ve vysoké konkrétní společenské nebezpečnosti stíhaného jednání (str. 3 usnesení). Vrchní soud tak postupoval plně v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.), když nepřihlížel toliko k trestní sazbě příslušných trestných činů, ale vycházel z výše trestu, který reálně hrozí konkrétnímu obviněnému. Vrchní soud se rovněž vypořádal s argumentací krajského soudu, na níž tento založil své rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, když konstatoval, že ani silný zájem na obhajobě projevovaný stěžovatelem nezeslabuje či nevylučuje důvodnost vazby. Jednalo se o úsudek, náležející plně do kompetence vrchního soudu, jež Ústavnímu soudu nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud tedy shledal, že vrchní soud rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu