ECLI:CZ:US:2009:4.US.3022.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3022/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Karviné-Fryštátu, K. Sliwky 621/5 směřující proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 213/2008-142 ze dne 18. září 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí (dále jen "napadené výroky").
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově rozsudkem č. j. 100 P 647/2007-106 ze dne 10. dubna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl o zvýšení výživného stanoveného otci B. G. (dále jen "otec") na nezletilého M. G. (dále jen "nezletilý") z částky 1200,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. ledna 2008 na částku 1400,- Kč měsíčně a rozhodl o povinnosti otce uhradit dlužné výživné ve zvýšení odpovídající výši a běžné výživné k rukám stěžovatelky (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 14 Co 213/2008-142 ze dne 18. září 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že výživné stanovené otci na nezletilého se zvyšuje z částky 1200,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. ledna 2008 na částku 2.200,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. září 2008 na částku 1700,- Kč měsíčně a rozhodl o povinnosti otce uhradit dlužné výživné v novému zvýšení odpovídající výši a běžné výživné k rukám stěžovatelky (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Bližší rekapitulace uváděných rozhodnutí není třeba, neboť tato rozhodnutí jsou účastníkům známa.
Stěžovatelka předně uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje v části odůvodnění ani jedinou zmínku související s výrokem o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka vytýká, že ačkoli stran náhrady nákladů řízení v odůvodnění zmínku obsahuje, je zcela nepřezkoumatelné, neboť pouze konstatuje, že okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků neodůvodňují. Stěžovatelka však nemá mít možnost polemizovat s důvody tohoto negativního rozhodnutí soudu, neboť tyto důvody nebyly vůbec sděleny. Stěžovatelka proto vyjadřuje nesouhlas s výroky jako takovými, přičemž je přesvědčena, že porušují její právo na rovnost účastníků soudního sporu a zejména na spravedlivý proces.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další rozhodné skutečnosti a podle toho rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný ze shora uvedených předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Pokud jde o námitku ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, jedná se o námitku irelevantní, neboť toto rozhodnutí není předmětem ústavní stížnosti. Navíc tuto námitku stěžovatelka měla možnost uplatnit ve svém odvolání, což však neučinila a vznáší ji poprvé až v ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadeným výrokům a jejich odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě rozhodl podle správného zákonného ustanovení, přičemž neopomněl uvést, že neshledal okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů kterémukoli z účastníků řízení, a proto tyto náklady ani stěžovatelce nepřiznal. S ohledem na to, že se jedná o "negativní odůvodnění" (nenalezení žádných okolností odůvodňujících přiznání náhrady nákladů řízení) pouze nákladového rozhodnutí, neshledává Ústavní soud nezbytným toto odůvodnění dále rozvádět např. uvedením skutečností, za jejichž hypotetické existence by náklady řízení některému z účastníků přiznány byly. Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Ostravě rozhodl napadenými výroky o náhradě nákladů řízení v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, přičemž žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky neporušil.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu