ECLI:CZ:US:2010:1.US.1205.10.1
sp. zn. I. ÚS 1205/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného Mgr. Petrem Juráněm, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 11 T 241/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 To 190/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1368/2009, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 11 T 241/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 To 190/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1368/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že na základě písemné dohody o provedení rekonstrukce bytového jádra, výměny oken, dveří, položení plovoucích podlah a dlažby včetně dodávky materiálu a práce převzal finanční částku 250.000 Kč, i když si byl vědom toho, že smluvené práce v bytě neprovede, v daném oboru nikdy nepodnikal, na rekonstrukci pracovat nezačal a po uplynutí lhůty k dodání na výzvy poškozeného nereagoval a stal se nekontaktní.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů. Uvádí, že ve věci proti sobě stály protichůdné výpovědi poškozeného a stěžovatele. Obě se shodují potud, že stěžovatel dluží poškozenému částku ve výši 250.000 Kč. Rozdíl mezi tvrzením stěžovatele a poškozeného je v tom, z jakého důvodu a za jakých okolností došlo k předání peněz. Soudy obou stupňů přitom uvěřily výpovědi poškozeného, přestože tato obsahuje řadu vnitřních rozporů a je objektivně nevěrohodná. Na dotaz soudu, zda se zabývá poskytováním půjček a zda má v současné době nějaké pohledávky za dlužníky, uvedl poškozený pouze jediného dlužníka a poskytování půjček popřel. Následně poté, co mu byl předestřen seznam konkrétních soudních řízení, které poškozený vede či vedl pouze u městského soudu, musel poškozený připustit, že nejméně v sedmi uváděných případech vymáhal v poslední době pohledávky za dlužníky soudní cestou. V některých z těchto případů poškozený dokonce připustil, že se jednalo o pohledávky z půjček. Poškozený však tyto skutečnosti uvedl až pod tíhou důkazů, kdy mu byly soudem předloženy konkrétní soudní spisy. Poškozený tedy prokazatelně zatajoval ve své výpovědi podstatnou skutečnost, že poskytuje půjčky třetím osobám. Přestože bylo prokázáno, že poškozený v této části své výpovědi lhal, nepřiložily tomu soudy jakoukoliv váhu.
Soudy se také dostatečně nevypořádaly s dalšími nejasnostmi ve výpovědi poškozeného, které zakládají další důvodné pochybnosti o její pravdivosti. Poškozený tvrdil, že se stěžovatelem dohodl na rekonstrukci bytu, avšak u soudu vypověděl, že si nikdy na stavebním úřadu ani nezačal vyřizovat potřebné povolení. Argument poškozeného, že požadované stavební práce vyžadovaly pouze ohlášení, není pravdivý. Přestavba bytového jádra je změnou stávající stavby, která ve většině případů vyžaduje stavební povolení ve smyslu tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb. Navíc poškozený stavební práce ani neohlásil. Odůvodnění odvolacího soudu spočívající vtom, že poškozený tuto okolnost logicky vysvětlil tím, že rekonstrukce nebyla zahájena a za této situace tedy ohlášku nepodával, nelze považovat za správné a dostatečné. Rekonstrukce by ani za dané situace bez patřičných povolení či alespoň ohlášení zahájena být nemohla. V tomto případě by ani nemohlo být stěžovateli neprovedení stavebních prací vytýkáno. Tento rozpor svědčí o tom, že poškozený se se stěžovatelem ve skutečnosti na provedení jakýchkoliv stavebních prací nedohodl. Jako vysokoškolsky vzdělaný člověk v technickém oboru poškozený jistě věděl, že s úkony ve stavebním řízeni nemůže čekat až do doby zahájení stavebních prací a že tyto věci je třeba řešit předem a s dostatečným předstihem.
Poškozený rovněž připustil, že o stavebních pracích neinformoval ostatní vlastníky bytových jednotek v domě, jak je obvyklé, na stavební úpravy neměl vypracovanou žádnou projektovou dokumentaci, neměl vyhotovenou ani žádnou podrobnější instrukci, jaké práce má přesně stěžovatel provést. Tvrzení poškozeného je nevěrohodné i vzhledem k údajné dohodnuté ceně rekonstrukce, t. j. 250.000 Kč. Podle poškozeného se jednalo o celkovou cenu včetně veškerého materiálu. Vzhledem k výčtu prací, které měl stěžovatel údajně provést, je zřejmé, že tyto za uvedenou částku nebylo možné provést. Uvedená částka by patrně ani nepostačovala na nákup stavebního materiálu.
Stěžovatel upozorňuje, že ve věcech sp. zn. III. ÚS 464/99 a sp. zn. III. ÚS 532/01 Ústavní soud judikoval, že ačkoli k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád")), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nesmí být tato zásada projevem libovůle. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, respektive usnesení (§125 a §134 odst. 2 trestního řádu). Uvedená ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást na soud zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000 a III. ÚS 271/96. Rovněž ve věcech sp. zn. II. ÚS 124/97 a IV ÚS 649/2000 Ústavní soud uvedl, že mezi základní principy právního státu nepochybně patří i vyloučení libovůle při rozhodování soudů, a proto je povinností soudů svá rozhodnutí odůvodnit.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů se shora uvedenými zásadami neřídily. Za situace, kdy proti sobě stála rozporná tvrzení poškozeného a stěžovatele, měly ve smyslu nastíněné judikatury Ústavního soudu klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by soudy kladly v dané věci na posuzování daného případu nějaké zvýšené požadavky. Naopak, při hodnocení důkazů vzaly v úvahu téměř výlučné důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o věrohodnosti usvědčujících důkazů pominuly bez náležitého odůvodnění. Za situace, kdy dalším dokazováním bylo možné ověřit jen část výpovědi poškozeného a z tohoto ověření bylo zjištěno, že tato část není pravdivá, měly soudy myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení o nepravdivosti zbývající části jeho výpovědi. Přinejmenším měly připustit důvodnou pochybnost o pravdivosti výpovědi poškozeného, kterou by se pokusily odstranit buď dalším dokazováním nebo by v souladu se zásadou in dubio pro reo měly stěžovatele zprostit obžaloby.
Stěžovatel se z důvodů shora uvedených domnívá, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud, Městské státní zastupitelství v Brně, krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména pak jeho str. 3-6, vyjádřil názor, že postup soudů prvého a druhého stupně byl v souladu s trestním řádem, a ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 11 T 241/2008 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel se pokouší zpochybnit výpověď poškozeného v některých dílčích částech, obecné soudy se nicméně jeho argumentací v tomto směru řádně zabývaly. Např. jestliže poškozený odpověděl na otázku, zda se zabývá poskytováním půjček, že nikoliv, Ústavní soud nemá žádných námitek proti úvaze obecných soudů, že to není rozporné se skutečností, že ojediněle nějakou půjčku někomu poskytl a že vymáhá pohledávky vzniklé při jeho podnikání. Obsah spisového materiálu nepotvrzuje stěžovatelova tvrzení o nejasnosti a rozpornosti svědectví poškozeného. Ústavní soud navíc není přesvědčen ani o tom, že by se ve věci jednalo o situaci posuzování "tvrzení proti tvrzení", totiž případ, ve kterém jediným důkazem je výpověď osob, jež stojí v kontrapozici. Stěžovatel totiž zcela pomíjí velmi důležitou skutečnost, a to, že tvrzení poškozeného jsou doložena též písemnou dohodou o rekonstrukci bytu.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu