ECLI:CZ:US:2010:1.US.1512.10.1
sp. zn. I. ÚS 1512/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. et PhDr. M. K., Ph.D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tenorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 č. j. 21 Cdo 4482/2008-161, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008 č. j. 28 Co 121/2008-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů s tvrzním o porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle obsahu spisu dopisem ze dne 19. 12. 2001 žalovaná Národní galerie v Praze sdělila žalobci - stěžovateli, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce "pro nesplňování požadavků pro řádný výkon práce z důvodu trvale neuspokojivých pracovních výsledků". Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v tom, že stěžovalova "odborná úroveň činnosti v Národní galerii ve funkci kurátora Sbírky umění devatenáctého století je dlouhodobě velmi neuspokojivá", přičemž na neuspokojivé pracovní výsledky byl upozorněn "jak v době posledních dvanácti měsíců, tak i předtím byl několikrát vyzýván k jejich odstranění a stanoveny lhůty, v nichž zadané úkoly nesplnil". Nabídnuté funkce pracovníka dozoru a investičního referenta žalobce nepřijal, a "výbor odborové organizace NG projednal výpověď dne 19. prosince 2001".
Stěžovatel se domáhal žalobou, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 6. 2006 č. j. 27 C 56/2002-77, žalobu zamítl. Ve věci samé dospěl s poukazem na ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. k závěru, že "soudy již byla pravomocně vyřešena otázka naplnění výpovědního důvodu" při projednávání platnosti výpovědi ze dne 28. 3. 2001, a proto "vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2003, č. j. 27 C 124/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 14 Co 99/2004-71, které nabyly první moci dne 23. 6. 2004", neboť "skutkové vymezení výpovědního důvodu bylo stejné jako v případě projednávané výpovědi". Žalovaná rovněž řádně splnila svou nabídkovou povinnost, neboť bylo prokázáno, že jedinou vhodnou prací pro stěžovatele byla práce pracovníka dozoru anebo investičního referenta, které však stěžovatel odmítl přijmout. V této souvislosti dovodil, že, spočívá-li výpovědní důvod v neuspokojivých pracovních výsledcích a v nesplňování požadavků pro řádný výkon práce, a jestliže zůstaly "kvalifikační předpoklady a požadavky na místo lektora ve Sbírce umění 19. století ze strany žalované beze změny", "nepochybila žalovaná, když volné místo lektora žalobci nenabídla".
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2007, č. j. 28 Co 28/2007-96, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci ohledně naplnění použitého výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce "v časovém kontextu této nové výpovědi". Zdůraznil, že soud prvního stupně měl posuzovat novou výpověď samostatně, neboť nelze pouze odkázat na odůvodnění předchozího rozhodnutí, které se týkalo jiné výpovědi z pracovního poměru dané v březnu 2001.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 28. 8. 2007, č. j. 27 C 56/2002-109, žalobě (opět) vyhověl. Soud prvního stupně v souladu s pokyny odvolacího soudu zopakoval navrhované důkazy a dospěl k závěru, že napadenou výpověď ze dne 19. 12. 2001 nelze považovat za platnou, a to zejména "vzhledem k absenci řádné výzvy k odstranění nedostatků v práci". Dovodil, že "vyjma interního sdělení ze dne 20. 2. 2001 z žádné z písemných výzev žalované nevyplynul ani náznak stanovení lhůty, ve které měl žalobce odstranit nedostatky v práci na soupisném katalogu pro výstavu "Výtvarné Hlinecko" a pro práci na soupisovém katalogu Sbírky, protože "vždy bylo pouze konstatováno opakované nedodržení termínu". Podle názoru soudu prvního stupně je výpověď neplatná i proto, že "výpovědní důvod v době výpovědi netrval", neboť stěžovatel poté, co mu dala žalovaná dne 28. 3. 2001 dřívější výpověď, od června 2001 nepracoval, a "nepracoval ani v době učinění výpovědi dne 19. 12. 2001 a nemohl proto v této době dosahovat neuspokojivých pracovních výsledků".
K odvolání žalované Městský soud v Praze touto ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28.156,- Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud se týče závěrů o řádném doručení výpovědi, včasnosti podání žaloby a splnění nabídkové povinnosti, "sporným však zůstalo" splnění náležitostí písemné výzvy k odstranění zjištěných nedostatků. V tomto směru zejména dovodil, že "dopisy ze dne 26. 1. 2001 a ze dne 20. 2. 2001" bylo prokázáno, že stěžovatel byl opakovaně písemně upozorňován žalovanou na neuspokojivé výsledky a nekvalitní práci a v obou uvedených dopisech mu byla také stanovena lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků: "v prvním dopise mu bylo zadáno odevzdat 45 hesel do konce ledna (resp. 2. února) a v druhém dopise mu bylo uloženo odevzdat hesla, která měl odevzdat za minulý týden, do 14hodin odpoledne". Za tohoto stavu "bylo mimo vší pochybnost prokázáno", že stěžovatel měl neuspokojivé pracovní výsledky spočívající v tom, že ve lhůtách nepředkládal zpracovaná katalogová hesla sbírky v intenzitě 15 hesel týdně, a že žalovaná mu v rozhodné době opakovaně písemně vytkla, že "řádně hesla v požadované intenzitě nedodal", také mu uložila odstranit tento nedostatek, ale stěžovatel přesto "ve stanovených lhůtách zpracovaná hesla nedodal". Skutečnost, že žalovaná neumožnila stěžovateli od května 2001 docházet do zaměstnání, nemá podle názoru odvolacího soudu význam, neboť "přiměřená lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků žalobci uplynula ještě před tímto okamžikem a žalobce neprokázal, že požadovaná hesla ve lhůtě odevzdal".
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl jako neopodstatněné a uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu správný.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že nebylo projednáno jádro žaloby - tedy otázka, zda splňoval požadavky pro řádný výkon práce nebo nikoliv. To se prý v "důsledku projevuje upíráním práva stěžovatele na právní slyšení". Rozsudek Nejvyššího soudu opominul námitku stěžovatele uvedenou pod bodem 5) dovolání, totiž že dosud nikdo podrobně nezkoumal, zda tvrzené nedostatky v jeho práci existovaly či nikoliv a všechny soudy opominuly, že se stěžovatel neměl možnost k těmto okolnostem vyjádřit a předložit svoje důkazní návrhy, resp. že tyto důkazy nebyly provedeny. (V dalším budou námitky stěžovatele předložené v ústavní stížnosti reprodukovány a vypořádány v následujícím textu tohoto usnesení.)
III.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o věci rozhodl podle ustálené soudní judikatury týkající se podmínek stanovených zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.03.2002, pro platnost výpovědi zaměstnavatelem podle §46 odst. 1 písm. c/ (doručení výpovědi, včasnost žaloby, splnění nabídkové povinnosti, splnění požadavků pro řádný výkon práce, existence neuspokojivých pracovních výsledků, splnění existence kvalifikované výzvy k odstranění nedostatků). Odvolací soud se prý v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele, které se týkají podstaty sporu, tj. naplnění výpovědního důvodu, vytyčených požadavků na výkon práce stěžovatele a jejich plnění stěžovatelem.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazu a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí; na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé. V tomto směru - na rozdíl od odvolacího i dovolacího soudu, které vycházely ze skutkového zjištění shrnutého na str. 5 rozsudku dovolacího soudu - předestírá svůj opačný závěr, na jehož podkladě dovozuje, že se soudy vlastně nezabývaly projednáním "samotného jádra žaloby - tedy otázky, zda stěžovatel splňoval požadavky pro řádný výkon práce nebo nikoliv". Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu tak neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah.
Vedlejší účastník, Národní Galerie v Praze, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovateli bylo zasláno vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu k event. replice. Stěžovatel však této možnosti nevyužil.
IV.
1) Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že nebylo projednáno jádro žaloby - tedy otázka, zda stěžovatel splňoval požadavky pro řádný výkon práce nebo nikoliv.
Této námitce však objektivně nelze přisvědčit. Tu lze kupříkladu citovat relevantní část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, z níž plyne meritorní zabývání se otázkou, zda stěžovatel splňoval požadavky pro řádný výkon práce, konkrétně zda stěžovatel generoval neuspokojivé pracovní výsledky či nikoli:
"Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce pracoval u žalované jako kurátor Sbírky umění 19. století. Dne 14.11.2000 byl pověřen přípravou výstavy a katalogu pro "Výtvarné Hlinecko 2001" s tím, aby katalog (cca 7 stran předmluvy, 1 strana životopisných údajů a seznam exponátů) odevzdal dne 28.11.2000; v dopise žalobci ze dne 28.12.2000 ředitelka B.-H. konstatuje, že žalobce rukopis neodevzdal, v dopise žalobci ze dne 9.1.2001 uvádí, že "neodevzdal ani malou použitelnou část rukopisu katalogu výstavy", a že "urychlenou přípravou výstavy" pověří někoho jiného. Dopisem ze dne 13.12.2000 dále žádá ředitelka B.-H. žalobce o písemnou rozvahu k přemístění depozitáře na Zbraslavi do depozitáře v Neratovicích. Vedle uvedených dvou dílčích úkolů žalobce pracoval od roku 1998 na soupisových katalozích Sbírky umění 19. století. Protože jeho práce byla hodnocena jeho nadřízenou, ředitelkou B.-H., jako "dlouhodobě velmi neuspokojivá" (v dopise generálnímu řediteli žalované ze dne 25.10.2000), uložila mu dopisem ze dne 7.11.2000, aby - vzhledem k tomu že podle odhadu lze zpracovat denně tři katalogová hesla - vždy "koncem každého týdne předložil cca 15 katalogových čísel v abecedním pořadí autorů". Dopisem ze dne 25.1.2001 oznamuje žalobci jeho nadřízená, že poslední hesla soupisového katalogu obdržela 21.12.2000 a že "ze tří zadaných úkolů nesplnil ani jeden". Dopisem z téhož dne 25.1. 2001 sděluje žalobce ředitelce B.-H., že "vzhledem k tomu, že od 19. prosince žádná porada nebyla, ponechal dosavadní práci na katalogu u sebe", a v reakci na to mu dopisem z následujícího dne 26.1.2001 jeho nadřízená kromě jiného sděluje, že "do konce ledna (resp. 2. února) má odevzdat 45 hesel, dalším dopisem ze dne 20.2.2001 požaduje, aby ta hesla, která měl žalobce "odevzdat minulý týden, měla na stole dnes do 14,00 hodin". Úroveň části soupisového katalogu zpracovaného žalobcem "působí již na první pohled jako polotovar, či spíše jako výchozí poznámky k budoucímu soupisu, než jako definitivní rukopis" (prof. PhDr. L. S., CSc, v posudku z 2.4.2001), "předložená část soupisového katalogu je vlastně soupisem vědeckých karet, což je práce, kterou může kvalifikovaně vykonat sekretářka sbírky" (J. O. v posudku z 26.3.2001), "jde o jakýsi první, spíše osobní náčrt soupisového katalogu, jehož konečná podoba si vyžádá ještě další systematickou práci" (Doc. Dr. M. T. v posudku z 19.3.2001). Dopisem ze dne 19.12.2001 generální ředitel žalované sděluje žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce "pro nesplňování požadavků pro řádný výkon práce z důvodu trvale neuspokojivých pracovních výsledků".
Z uvedeného vyplývá, že nelze sdílet názor dovolatele, že požadavky na úroveň práce žalobce na soupisových katalozích Sbírky umění 19. století sloužily jeho nadřízené "jako záminka k frenetické korespondenci evokující dojem jeho nezpůsobilosti v prosinci 2000 až dubnu 2001". Vzhledem k déletrvajícímu neplnění pracovních úkolů resp. úrovni jejich plnění (dovolatel sám zmiňuje oponentní posudek prof. PhDr. L. S., CSc) je zřejmé, že vytyčené požadavky jsou z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností žalobce ospravedlnitelné."
Z citovaných rozhodnutí a z obsahu spisu vůbec je zřejmé, že jádro žaloby (tedy otázka, zda stěžovatel splňoval požadavky pro řádný výkon práce nebo nikoliv), projednaly soudy dostatečně. Výsledek takového projednání neshledává ani Ústavní soud za protiústavní.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů k ověření skutečností tvrzených stěžovatelem a na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti . Kupříkladu z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily obecné soudy a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly. Pokud tedy obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly k závěru, že bylo skutkově prokázáno naplnění podmínky, že stěžovatel nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce, konkrétně generoval neuspokojivé pracovní výsledky, nelze takový závěr považovat za racionálně neobhajitelný, excesivní, neboť až to by znamenalo zásah do roviny ústavněprávní. Taková situace však v souzené věci nenastala.
2) Nad rámec uvedené argumentace lze v konkrétnostech dodat následující.
3) Stěžovatel namítá, že práce na "Soupisovém katalogu zahraničního umění 19. století" se po jeho vynuceném odchodu zcela zastavila (práce skončila u autorů zpracovaných stěžovatelem, jejichž jména začínají na písmeno F) a ani jeden z katalogů, které byly plánovány k vydání ve Sbírce umění 19. století nebyl do dnešního dne tiskem vydán, ani není veřejně přístupný.
Zde není zřejmé, co touto námitkou stěžovatel míní. Pokud snad měl na mysli, že práce na "Soupisovém katalogu zahraničního umění 19. století" byla stěžovateli zadána účelově (aby mu byla v návaznosti na to podána výpověď), nelze mu přisvědčit. Ze samotné skutečnosti, že práce na "Soupisovém katalogu zahraničního umění
19. století" se po stěžovatelově odchodu z Národní Galerie v Praze zastavila, takový závěr zajisté dovodit nelze. Sám stěžovatel žádný důkaz či bližší argumentaci v tomto směru ani nepředkládá. V této souvislosti je namístě poukázat i na výslech svědkyně N. B. - H., z nějž vyplynulo, že práce na "Soupisovém katalogu zahraničního umění 19. století" byly posléze zastaveny z jiného důvodu, a to pro ztrátu sponzora. Ostatně, toto vysvětlení patrně stěžovatel již dříve v podstatě aproboval (ve vyjádření ze dne 6. 3. 2006, srov. č. l. 48 spisu) a uvedl: "...odmítli sponzoři finanční podporu vydávání těchto katalogů. Práce na nich se zcela zastavila..").
4) Stěžovatel dále namítal, že k zadání rozvahy týkající se přemístění depozitáře v Neratovicích (jejíž nesplnění bylo jedním z důvodů k rozvázání pracovního poměru) již před soudem prvního stupně uvedl, že se v průběhu této práce dozvěděl, že jeho nadřízená Dr. B. sama zpracovala tento posudek ještě před tím, než byl stěžovateli časově vypjatý termín uložen. Stěžovateli tak byla zadávána zbytečná a již vypracovaná zadání, což chtěl prokázat před soudem listinou založenou do spisu.
K tomu lze uvést toliko to, že k platnosti výpovědi postačilo již ústavně konformní prokázání skutečnosti, že stěžovatel ohledně práce na "Soupisovém katalogu zahraničního umění 19. století" generoval nespokojivé pracovní výsledky. Tak to ostatně formuloval například Nejvyšší soud v napadeném rozsudku: "...nelze sdílet názor dovolatele, že požadavky na úroveň práce žalobce na soupisových katalozích Sbírky umění 19. století sloužily jeho nadřízené "jako záminka k frenetické korespondenci evokující dojem jeho nezpůsobilosti v prosinci 2000 až dubnu 2001". Vzhledem k déletrvajícímu neplnění pracovních úkolů resp. úrovni jejich plnění (dovolatel sám zmiňuje oponentní posudek prof. PhDr. L. S., CSc) je zřejmé, že vytyčené požadavky jsou z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností žalobce ospravedlnitelné."
Nadto, i stěžovatel hovoří o tom, že jeho nadřízená Dr. B. sama zpracovala tento posudek ještě před tím, než byl stěžovateli časově vypjatý termín uložen, což chtěl dokázat "listinou založenou do spisu". Patrně má na mysli (srov. č. l. 49 spisu) Vyjádření Sbírky umění 19. století k depozitáři v Neratovicích z 9. 10. 2000, sepsané N. B. - H. (tento dokument je založený ve spisu). Ovšem - kupříkladu - již samotné Vyjádření Sbírky umění 19. století k depozitáři v Neratovicích z 9. 10. 2000 předpokládá vypracování "konečných požadavků všech sbírek", čímž mohlo být míněno právě zadání pracovního úkolu pro stěžovatele. Ostatně ve spise je založen i zápis z porady pracovníků Sbírky umění 19. století konané dne 30. 1. 2001, který uvádí, že "vzhledem k neodevzdání písemné rozvahy k přemístění depozitáře na Zbraslavi do depozitáře v Neratovicích, tento úkol zajistí N. B. - H."
5) Stěžovatel dále uvádí, že z jím předloženého seznamu chystaných smluv z 8. 3. 1999 je patrné, že se počítalo se sepsáním autorské smlouvy k práci na "Soupisovém katalogu zahraničního umění 19. století", jak bylo tehdy zvykem a jak odpovídalo tehdejšímu autorskému zákonu. Se stěžovatelem byly v podobných případech vždy autorské smlouvy sepisovány, nikoliv však v případě soupisových katalogů.
Ani tato námitka není zcela zřetelná. Lze jen spekulovat, že tím měl stěžovatel na mysli, že nemůže být dán zákonný důvod výpovědi potud, pokud by důvodem výpovědi bylo ne-řádné plnění pracovních úkolů, k nimž však chyběl nezbytný právní podklad (autorská smlouva), takže pracovník takto stanovený úkol nemohl splnit.
Zde je podstatné, že stěžovatel tuto námitku nevznesl v dovolání, ačkoli tak učinit mohl. Proto je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti podle ustálené judikatury nepřípustná. Na tom nic nemění to, že stěžovatel v dovolání uvedl, že "V mém písemném vyjádření ze dne 6.3.2006 jsem přitom podrobně vyložil, že důvody výpovědi jsou smýšlené a poskytl jsem k tomu řadu důkazů, jejichž provedení mi rozsudek Městského soudu v Praze znemožňuje"; současně platí, že ve svém vyjádření ze dne 6. 3. 2006 tuto námitku stěžovatel vznesl. V dovolání však obsahově odkazuje pouze na tu část svého citovaného vyjádření, z níž plyne, že důvody výpovědi byly smýšlené.
Jako obiter dictum lze k tomu dodat, že i kdyby byla tato námitka přípustná, nemohlo by jí být vyhověno. Stěžovatel totiž právně argumentačně (ve smyslu interpretace a aplikace relevantní právní úpravy) nijak nepodložil své tvrzení, že uzavření autorských smluv by bylo nezbytné k tomu, aby mohl právně souladně vykonat jemu uložené úkoly. Omezil se toliko na formální deklaraci svého tvrzení. Obdobně postupoval i v řízení před obecnými soudy, o čemž svědčí obsah spisu. Úkolem Ústavního soudu však není nahrazovat nedostatek argumentace ústavní stížnosti. Tím by se mj. obcházel institut povinného právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, což je nepřípustné.
V této souvislosti - jen pro dokreslení - poukazuje Ústavní soud na zápis z porady pracovníků Sbírky umění 19. století konané 30.1.2001 (založen ve spise), v němž je uvedeno: "Autorská práva - GŘ upozorňuje, že texty psané v rámci pracovní náplně NG nebudou zvlášť honorovány a NG nemusí mít souhlas kurátora NG k publikování jeho textu."
6) Stěžovatel dále namítá, že pokud byla soudu předkládána odborná stanoviska k jeho práci, předložili je výlučně jeho bývalí kolegové, z nichž někteří jsou pro Národní galerii v Praze dosud činní. Národní galerie tak vytvořila zdání nezávislých názorů, byť se jedná o osoby, které na ní byly nebo jsou závislé.
Rovněž tuto námitku je nutno zhodnotit jako nepřípustnou z důvodů uvedených v předchozím bodě tohoto usnesení. Jde o námitku novou, kterou stěžovatel v dovolacím řízení neuplatnil.
I u této námitky lze jako obiter dictum dovozovat, že i kdyby přípustná byla, nemohlo by jí být vyhověno. Toliko ze skutečnosti, že odborná stanoviska k práci stěžovatele byla vypracována jeho bývalými kolegy (některými dosud činnými pro Národní galerii v Praze), nutně neplyne, že názory těchto osob nebyly nezávislé, dokonce u všech tří posuzovatelů. Ostatně stěžovatel ani nepředkládá bližší argumentaci, v čem konkrétně by byly uvedené posudky věcně nepřiléhavé, na čemž by pak demonstroval jejich podjatost. Lze toliko dodat, že jeden z posudků byl vypracován Doc. Dr. M. T. u Univerzity Paris - Sorbonne, o níž je ve spise založeno vyjádření N. B. - H., že žije a působí cca 20 let v Paříži, a že další z posuzovatelů, dr. J. B. - O. byla v době posudku již v důchodu. Ani sám Ústavní soud v obsahu těchto posudků neshledává ničeho excesivního, co by snad mohlo naznačovat, že by byly tyto osoby podjaté.
7) Stěžovatel též namítá, že nebylo přihlédnuto k jeho důkazním návrhům, leč nespecifikuje, kterým důkazním návrhům nebylo vyhověno. Tu nelze nevidět, že není úkolem Ústavního soudu perfekcionalisticky, detailně pročítat spis, vyhledávat v něm možná pochybení obecných soudů a nahrazovat tak činnost samého stěžovatele, který je obligatorně zastoupen advokátem.
V daných souvislostech se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995); to bylo shledáno i v této věci, jak plyne z kontextu rozhodnutí obecných soudů.
Zde lze citovat judikaturu Ústavního soudu, dle níž v případě odmítnutí důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo (dle názoru Ústavního soudu) k porušení základních práv a svobod, a to ani v případě, kdy tato nadbytečnost nebyla explicitně v rozhodnutí obecného soudu zmíněna. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 zase Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě."
8) Stěžovatel konečně namítá "neprojednání věci v celém rozsahu, což se v důsledku projevuje upíráním práva stěžovatele na právní slyšení." Touto námitkou patrně stěžovatel vytýká soudům, že nereagovaly na všechny jeho námitky a celou věc neprojednaly (poznámka: na tuto námitku Ústavní soud reagoval již v textu tohoto usnesení výše), a jen důsledkem toho mělo být dle stěžovatele porušeno jeho "právo na právní slyšení".
Ostatně, pokud by snad měl stěžovatel touto námitkou na mysli, že neměl možnost se vyjádřit ke své věci před soudem, neodpovídala by obsahu spisu. Stěžovatel spolu se svým právním zástupcem byl přítomen u všech jednání u obvodního soudu či městského soudu (dne: 31.8.2005 - č. l. 20 spisu; 12.9.2005 - č. l. 32 spisu; 7.11.2005 - č. l. 35 spisu; 24.2.2006 č. l. 41 spisu; 3.4.2006 č. l. 51 spisu; 24.5.2006 č. l. 59 spisu; 31.5.2006 č. l. 66 spisu; 26.6.2006 č. l. 72 spisu; 25.4.2007 č. l. 94; 28.8.2007 č. l. 102 spisu; 11.6.2008 č. l. 131 spisu) a jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupce se měli možnost k věci vyjádřit; toho také využívali.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závaru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu