ECLI:CZ:US:2010:1.US.166.10.1
sp. zn. I. ÚS 166/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 16 C 2804/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 18. 1. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým mělo být zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 pochybil v tom, že jí nedoručil ani žalobu ani předvolání k ústnímu jednání a zřejmě jí ani neustanovil opatrovníka. I kdyby jí přesto opatrovník ustanoven byl, nebyly by splněny zákonné podmínky podle §29 odst. 3 OSŘ, neboť soud neprovedl řádné šetření jejího pobytu a opatrovníkem neustanovil někoho z jejích nejbližších příbuzných. Stěžovatelka tak neměla možnost se zúčastnit řízení, navrhnout a předložit důkazy; byla jí tak zcela odepřena soudní ochrana.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 2. 2010 stěžovatelka dovodila zásah do svého práva na spravedlivý proces tím, že Obvodní soud pro Prahu 7, v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, projednal všech jejích 17 věcí během 15 minut, přičemž v každé z nich přiznal žalobci - Dopravnímu podniku hl. města Prahy, a. s. (dále "žalobce") - zvlášť právo na náhradu nákladů řízení, aniž by věci spojil. Pokud by tak učinil, nejednalo by se o bagatelní částku a stěžovatelka by se tak proti napadenému rozhodnutí mohla bránit řádnými opravnými prostředky. Stěžovatelka závěrem poukázala na to, že nárok žalobce je neprokázaný, protože se nedopustila jednání, ze kterého žalobce svůj nárok odvozuje (jízda bez přepravního dokladu).
Z ústavní stížnosti a přiložené kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 208,- Kč (představující jízdné spolu s přirážkou stanovenou podle Městského přepravního řádu) a náklady řízení ve výši 1.495,- Kč. Uzavřel, že žalobce požaduje zmíněnou částku oprávněně, neboť prokázal, že stěžovatelka užila dopravního prostředku provozovaného žalobcem a na výzvu kontrolního orgánu nepředložila platnou jízdenku.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle §42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 aj.).
Za uvedeného stavu Ústavní soud nepochybuje o tom, že celá věc je natolik bagatelní, že není způsobilá posunout se do ústavněprávní roviny (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Pokud jde o námitku týkající se nespojení věcí, Ústavní soud dodává, že z dikce §112 odst. 1 OSŘ "může soud spojit" vyplývá, že v případě, kdy jsou u téhož soudu zahájeny věci, které spolu skutkově souvisí, je na úvaze obecného soudu, zda tyto spojí ke společnému projednání. Spojení věcí je tak ve výlučné dispozici příslušného soudu vázaného kriteriem "zájmu hospodárnosti řízení" a Ústavnímu soudu nepřísluší takovéto jeho rozhodnutí přehodnocovat.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že předcházejícími ústavními stížnostmi stěžovatelky se, v obsahově stejných věcech, již zabýval ve svých rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 163/10 ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 170/10 ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 160/10 ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 173/10 ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 172/10 ze dne 4. 2. 2010 a sp. zn. III. ÚS 159/10 ze dne 4. 2. 2010. Dovodil v nich, že právě z důvodu bagatelnosti věci je stěžovatelka osobou k podání ústavní stížnosti - ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu - neoprávněnou. Protože ani v posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod odchýlit se od závěrů v těchto rozhodnutích uvedených, v dalších podrobnostech na ně pro stručnost pouze odkazuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu