ECLI:CZ:US:2010:1.US.3103.09.1
sp. zn. I. ÚS 3103/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů DAP Praha CZ, a. s., IČ: 27422402, se sídlem Bělehradská 1678/13, Praha 4 - Nusle, D. D. a R. D., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, a proti výrokové části II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č. j. 13 Co 74/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2006, č. j. 13 Nc 27800/2006-8, byla nařízena exekuce na majetek povinných (dále jen "stěžovatelů") na základě notářského zápisu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. NZ 71/2006, N 72/2006, sepsaného JUDr. J. H., notářem, k uspokojení pohledávky oprávněné FAST HYPO, a. s. (dále jen "oprávněné") ve výši 945.300 Kč, nákladů exekuce a "nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny". Toto plnění přitom bude vymoženo po prvním povinném (stěžovateli) společně a nerozdílně s druhou povinnou (stěžovatelkou) a třetím povinným (stěžovatelem), po druhé povinné (stěžovatelce) společně a nerozdílně s prvním a třetím povinným (stěžovateli) a po třetím povinném (stěžovateli) společně a nerozdílně s prvním povinným (stěžovatelem) a druhou povinnou (stěžovatelkou). Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Kociána, se sídlem Exekutorského úřadu v Brně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2007, č. j. 13 Co 74/2007-25, citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně exekuce pro částku 500.000 Kč změnil tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek stěžovatelů zamítl (výroková část I.) a ve zbývající části usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroková část II.).
Odvolací soud poukázal na to, že notářský zápis, na podkladě kterého byla exekuce nařízena, splňuje všechny požadavky, které jsou na tento exekuční titul kladeny zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NŘ"). Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 však dospěl k závěru, že notářský zápis není vykonatelný v části týkající se zaplacení částky 500 000 Kč. Z textu notářského zápisu totiž vyplývá, že zaplacení 500 000 Kč jako smluvní pokuty oprávněné za porušení ujednání smlouvy je vázáno na odkládací podmínku, že dojde ze strany stěžovatelů k čerpání úvěru. Protože k čerpání úvěru nedošlo, v této části exekuční titul vykonatelný není.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. oponují závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti notářského zápisu. Stěžovatelé namítli, že odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, a v tomto směru dovodili zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Notářský zápis, na základě kterého byla na majetek povinných nařízena exekuce k vymožení částky 445.300 Kč, není prý jasný a určitý. Notářský zápis trpí závažnými vadami a z článku III. nevyplývá, pro jakou konkrétní částku je dán souhlas s jeho přímou vykonatelností. Úvěrová smlouva, na kterou notářský zápis odkazuje, nebyla do zápisu vtělena a ze zápisu tak nevyplývá povinnost k zaplacení částky 445.300 Kč, pro kterou je exekuce vedena. Podle názoru stěžovatelů nebyl splněn ani další z požadavků kladených na notářský zápis jako na bezvadný exekuční titul. Předmětný notářský zápis a úvěrová smlouva totiž nepředstavují formálně jediný zápis, a proto je třeba, aby smlouva byla obsažena na téže listině, jako souhlas s přímou vykonatelností. Stěžovatelé dále zdůraznili, že vymáhaný nárok oprávněné podle hmotného práva není dán. Za situace, kdy úvěr nebyl vůbec čerpán, považují stěžovatelé vymáhání dané částky v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, dovolání stěžovatelů odmítl
Dovolací soud poukázal v prvé řadě na to, že podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 120/2001 Sb."), platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nepřednesli žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Právní otázku vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; jeho právní závěr, že podkladový notářský zápis obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením §62 a následujících, zejména ustanoveními §72a a §72b NŘ, mimo jiné přesnou identifikaci povinného (§71b odst. 1 písm. a/ - znění účinné do 30. 6. 2009), předmětu plnění, doby plnění a prohlášení o svolení k vykonatelnosti zápisu (§71b odst. 1 písm. f/ - znění účinné do 30. 6. 2009), jí odpovídá.
Co se rozumí náležitostmi notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, vyložil (kromě jiných) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněném pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podmínky, za nichž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem, se pak právní úpravou účinnou od 1. 1. 2001 nezměnily. K materiálním náležitostem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti především nepatří hmotněprávní úkon, na jehož základě závazek vzniká nebo se mění. To samozřejmě neznamená, že uvedení (celého) obsahu právního úkonu, z něhož závazek vychází, v zápise, jeho způsobilosti být exekučním titulem překáží. Judikatura však dospěla k závěru, že notářský zápis o právním úkonu a notářský zápis se svolením k vykonatelnosti v jedné listině představuje exekuční titul i v případě, že v projevu vůle, jímž povinná osoba svoluje k vykonatelnosti, jsou oprávněný a povinný, právní důvod, předmět a doba plnění, označeny toliko odkazem na právní úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 12/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2005 pod č. 40, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 813/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2685/2003). Předpokladem takového závěru pak je, aby samotný právní úkon vtělený do notářského zápisu materiální náležitosti obsahoval a aby se svolení k vykonatelnosti vztahovalo právě k povinnostem vyplývajícím z právního úkonu.
Nejvyšší soud poznamenal, že těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v rovině aplikace uvedených právních zásad ve vztahu ke konkrétnímu notářskému zápisu. Vlastním důsledkem uplatněného dovolacího důvodu pak není nic jiného než polemika, zda z notářského zápisu lze dovodit, že v něm byla určitě a srozumitelně dána doba plnění, jež má být vymoženo, resp. zda pojem "dlužná částka", s jejímž zaplacením stěžovatelé podle tohoto zápisu spojili souhlas s jeho vykonatelností, zahrnuje všechna plnění, k nimž se stěžovatelé zavázali, anebo plnění jen některá (a která). Polemizují-li stěžovatelé se zjištěním soudů obou stupňů, že v části "za druhé" podkladového notářského zápisu v pasážích, týkajících se doby splatnosti, je uveden údaj o splatnosti dlužné částky, poplatků a smluvních pokut a stanoven způsob jejich výpočtu, uplatňují tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a který - jak již bylo uvedeno - způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemůže.
Nejvyšší soud dále považoval za nedůvodný i argument týkající se "nesrozumitelnosti vyčíslené částky". Podle ustanovení §71b odst. 1 písm. d) NŘ, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dohoda obsažená v notářském zápise musí obsahovat "předmět plnění", čímž je nutno rozumět (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4) pouze obsah a rozsah plnění, nikoli však již specifikaci případných dílčích plnění. V projednávané věci však o neurčité vymezení předmětu plnění, ani doby plnění v notářském zápisu neběží. Byl-li totiž v notářském zápisu předmět plnění vymezen obsahově tak, že jde o plnění peněžité, přičemž lze jednoznačně určit výši vymáhané částky, odpovídá takové vymezení jak výše citovanému ustanovení NŘ, tak standardní judikatuře.
Nejvyšší soud dále dovodil, že na závěru, že podkladový notářský zápis je po materiální i formální stránce vykonatelný, nemůže nic změnit ani to, že oprávněná nemá - alespoň podle tvrzení stěžovatelů - na vymáhané plnění hmotněprávní nárok. V usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15, totiž Nejvyšší soud v právní větě formuluje výslovný závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud konečně poukázal na to, že návrh na nařízení exekuce ani soudem nařízená exekuce nemohou být v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2445/2002 ze dne 20. 3. 2003). Podání návrhu na nařízení exekuce totiž není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 o. z., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Protože exekuční řízení zakládá mezi jeho účastníky vztahy procesní, je nepřípadná argumentace hmotněprávním ustanovením §3 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud uzavřel tak, že z hlediska přípustnosti dovolání nemohly obstát žádné z námitek stěžovatelů. Platí tedy, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, že poměřil okolnosti případu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu a že stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č.j. 13 Co 74/2007-25, ve výrokové části II., napadli stěžovatelé ústavní stížností podanou dne 2. 12. 2009 (doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 13. 1. 2010), ve které uvedli, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v prvé řadě poukázali na to, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo ke svévolné a protiústavní aplikaci norem jednoduchého práva, neboť dovolací soud se "žádným způsobem nevypořádal" s argumentací obsaženou v dovolání, k němuž prý přistoupil zcela formálně. Nezabýval se totiž právní stránkou celé věci, tj. neposuzoval, zda jsou dány hmotněprávní předpoklady pro vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Dovolací soud přitom sám uvedl, že na závěru, že podkladový notářský zápis je po materiální i formální stránce vykonatelný nemůže nic změnit ani skutečnost, že oprávněná nemá - (alespoň) podle tvrzení stěžovatelů - na vymáhané plnění hmotněprávní nárok. Nejvyšší soud tedy na jedné straně nevyloučil, že oprávněná nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, na druhou stranu se však dovoláním odmítl meritorně zabývat, resp. napadené usnesení meritorně přezkoumat. V situaci, kdy byly navíc dány důvody zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy proto, že výkon rozhodnutí je nepřípustný (protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat), avšak exekuce takto zastavena nebyla a usnesení o nařízení exekuce nebylo ani zrušeno - protože dle judikatury Nejvyššího soudu nelze z tohoto důvodu usnesení o nařízení exekuce zrušit, ale exekuci pouze zastavit - došlo k naprosto flagrantnímu porušení základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, podle nehož je porušením čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny formalistický přístup obecných soudů při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány. Odkázali rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 302/03, podle něhož absence vypořádání se s některým z uplatněných dovolacích důvodů sama o sobě zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé konečně uvedli, že notářský zápis nelze v žádném případě považovat za řádný, jasný, určitý a vykonatelný. Odvolací soud pominul stěžovateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 12/2003, podle kterého notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je titulem pro soudní výkon rozhodnutí podle §274 písm. e) o. s. ř. i v případě, že v projevu vůle, jímž dlužník k vykonatelnosti svoluje, jsou závazek, oprávněná a povinná osoba a právní důvod, předmět a doba plnění označeny odkazem na právní úkon, to však za předpokladu, je-li notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsažen v téže listině jako notářský zápis o právním úkonu, případně představují-li formálně zápis jediný. Předpokladem toho, aby takový notářský zápis bylo možno soudně vykonat je, aby samotný právní úkon obsahoval náležitosti kladené na něj §274 písm. e) o. s. ř. a aby se svolení k vykonatelnosti vztahovalo právě k povinnostem z tohoto právního úkonu vyplývajícím. To však prý v předmětném případě neplatí, neboť úvěrová smlouva ve formě notářského zápisu sepsána nebyla a ani není součástí notářského zápisu a na jednotlivá ustanovení úvěrové smlouvy je toliko odkazováno. Pokud odvolací soud dospěl k závěru opačnému, aniž jej řádným způsobem odůvodnil, porušil tím právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru nepřezkoumatelné. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 2012/08.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č.j. 13 Co 74/2007-25, ve výroku II. zrušil.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší soud a dále Městský soud v Praze. Vedlejší účastník FAST HYPO, a. s., se nevyjádřil.
Nejvyšší soud se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítnout a pro řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení; dovodil, že notářský zápis, na jehož podkladě byla exekuce nařízena splňuje všechny náležitosti, které jsou na tento exekuční titul kladeny NŘ. Městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě ji zamítl. Vyslovil též souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím nic nového nepřinášela.
IV.
.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelé dovolávají.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítají zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy (Městský soud a pregnantně Nejvyšší soud) právem poukázaly na charakter a na zásady řízení o výkonu rozhodnutí podle vykonatelného notářského zápisu. Nejvyšší soud provedl jednoznačné hodnocení náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a odkázal na vlastní judikaturu co do podmínek, za nichž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem. Nejvyšší soud zdůraznil, že k materiálním náležitostem takového notářského zápisu nepatří hmotněprávní úkon, na jehož základě závazek vzniká nebo se mění a poukázal na to, že dle konkrétně uvedené judikatury (srov. výše) notářský zápis představuje exekuční titul i v případě, že v projevu vůle, jímž povinná osoba svoluje k vykonatelnosti, jsou uvedeny údaje týkající se oprávněného a povinného, právního důvodu, předmětu a doby plnění toliko odkazem na právní úkon. Ústavní soud v této souvislosti (stejně jako Nejvyšší soud) poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory, od níž nemá důvodu - z hlediska ústavnosti - se odchylovat.
Ústavní soud tedy považuje za liché i úvahy stěžovatelů, které v podstatě zpochybňují povahu a vypovídací schopnost daného notářského zápisu a nahrazují jej toliko spekulativním odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 12/2003; to má v rozhodovací praxi jasný a zřetelný interpretační (judikatorní) význam týkající se mimo jiné náležitostí notářského zápisu v podmínkách §274 písm. e) o. s. ř. a ve prospěch argumentace stěžovatelů v tomto konkrétním případě zjevně nesvědčí.
Nejvyšší soud dále - ve vztahu k tvrzení, že podkladový notářský zápis je vykonatelný (když - alespoň podle stěžovatelů - oprávněná nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok) - odkázal i v tomto případě na vlastní výše citovanou judikaturu (usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000); podle ní je v takovém případě dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že podle obsahu spisu (sp. zn. 13 Nc 27800/2006) stěžovatelé návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. již podali, a to týž den, kdy bylo podáno i jejich dovolání. O tomto návrhu dosud soud nerozhodl, takže stěžovatelé mají možnost vznášet v uvedeném řízení argumenty, které by pro zastavení exekuce svědčily.
Ústavní soud nemá důvod pochybovat ani o irelevantním charakteru výtky stěžovatelů týkajících se postupu podle hmotněprávního ustanovení §3 odst. 1 o.z., neboť Nejvyšší soud přesvědčivě a věcně vysvětlil (opět s odkazem na vlastní judikaturu - sp. zn. 20 Cdo 2445/2002) procesní povahu exekučního řízení a procesní charakter vztahů založených mezi jeho účastníky, ve kterých se jedná o využití možnosti poskytnuté oprávněnému předpisem procesním (§251 o.s.ř.) a nikoliv odkazem na §3 odst. 1 o. z.
Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení ani v právním hodnocení souzené věci oběma obecnými soudy. Městský soud v Praze navíc v souzené věci odlišil pohledávky oprávněné osoby a smluvní pokutu (ve výši 500.000 Kč) a zřetelně a vysvětlil podmínky jejího (možného) zaplacení. Tyto podmínky nenastaly a proto Městský soud v Praze v tomto rozsahu návrh směřující proti stěžovatelům zamítl.
Ústavní soud ještě jednou připomíná v odůvodnění obou soudu dostatečně zřetelně uvedený odkaz na povahu exekučního stádia řízení a na rozhodování v tomto stadiu. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou obecných soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění obou usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud se zabýval i námitkami stěžovatelů, že se tento soud vůbec nevypořádal s jejich argumentací týkající se hodnocení věcněprávní stránky případu, že se nevypořádal s některými důvody dovolání a že odmítl zabývat se dovoláním meritorně. Zde je zřejmé, že stěžovatelé opomíjejí pravomoci Nejvyššího soudu se zřetelem na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.; týž se zabýval pouze tím, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Taková úvaha je výlučně v kompetenci samého Nejvyššího soudu, s výjimkou případů zjevně excesivních. O takovou situaci se však v souzené věci zjevně nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu