ECLI:CZ:US:2010:1.US.755.10.1
sp. zn. I. ÚS 755/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1427/2009, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2009, č. j. 11 To 252/2009-1613, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 4. 2009, č.j. 1 T 176/2008-1548, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Listina" a "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným šesti trestnými činy pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona a dále pokusem k trestnému činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák.; příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let; dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Ve všech 6 případech došlo k tomu, že stěžovatel uplatnil u příslušné pojišťovny právo na náhradu škody z titulu dopravní nehody, přičemž podstatné údaje uvedl nepravdivě nebo je zamlčel.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uvedeno v ustanovení §265b tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a nejasná pro neúplnost učiněných skutkových zjištění; v souvislosti s hodnocením provedených důkazů nebyla soudy respektována zásada "in dubio pro reo". Vznesl výhrady zejména proti podaným znaleckým posudkům, a to jak co do příčin poškození jednotlivých vozidel, tak co do jeho rozsahu. Znalci při vypracování příslušných posudků nepostupovali objektivně, neboť pracovali na objednávku jednotlivých pojišťoven a jsou tedy na věci zainteresováni. Stěžovatel sám požádal o vypracování znaleckého posudku (týkajícího se skutků pod body 1, 2 citovaného rozsudku) znalce Ing. L. P.; tento znalec dospěl u obou nehod k závěru, že tyto odpovídají průběhu šetřené dopravní nehody. Stěžovatel poukázal i na to, že jednotliví znalci zpracovali své posudky povrchně, neboť nenavštívili místa nehod, neviděli poškozená vozidla a s nikým věc nekonzultovali. Přesto soudy zamítly návrh stěžovatele na důkaz znaleckým posudkem Ing. P. Stěžovatel se za této situace domáhal i provedení revizního znaleckého posudku, leč marně.
II.
1) Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a není tudíž ani řádnou další odvolací instancí; proto v zásadě není oprávněn bez dalšího do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
2) Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost. Po zvážení všech předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v souladu se zákony i s principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se s námitkami stěžovatele vypořádaly dostatečně. Proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje s tím, že nepovažuje za potřebné k nim cokoli - z hlediska ochrany základních práv stěžovatele - dodávat.
3) Stěžovatel v podstatě - téměř doslovně - přejímá námitky obsažené již v dovolání (srov. č. l. 1644 spisu), čímž staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Na tyto námitky též reagoval Nejvyšší soud takto:
"V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy a jejich neúplnost s tím, že popsaného trestného jednání se nedopustil. V tomto směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily ve věci podaným znaleckým posudkům podaných jednotlivými znalci z oboru doprava, odvětví dopravy silniční a městské k jednotlivým (deklarovaným) dopravním nehodám, když zejména odvolací soud poukázal i na to, že předmětné znalecké posudky byly vyhotoveny různými znalci, přičemž nelze takto dospět k závěru, že by předmětné posudky byly vyhotoveny účelově a ve prospěch příslušných pojišťoven. Stejně tak soudy odpovídajícím způsobem hodnotily i výpovědi jednotlivých (označených) svědků, materiály předložené jednotlivými pojišťovnami a stejně tak se zabývaly i historií jednotlivých vozidel, vůči kterým bylo dovolatelem uplatněno pojistné. K výhradě dovolatele stran neúplnosti vedeného dokazování potom zejména odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč zamítl návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek předložený dovolatelem, když uvedl, že tento se jeví jako nadbytečný, zpracovaný se značným časovým odstupem od předmětných skutků, přičemž nevidí důvody nevěřit již dříve vyhotoveným znaleckým posudkům. S ohledem na uvedené tak nelze než uzavřít, že námitky dovolatele ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad."
4) V podrobnostech uvádí Ústavní soud následující.
5) Stěžovatel namítá ve vztahu např. ke skutku 1) [i ke skutku 2)], že "nebylo prokázáno, že by si byl vědom toho, že k předmětné nehodě nedošlo a přesto uplatnil nárok na vyplacení pojistného plnění"; to proto, že předmětné vozilo řídil někdo jiný a stěžovatel u nehody nebyl. Soudy prý vinu stěžovatele dovozují pouze ze znaleckého posudku.
Ústavní soud konstatuje, že podle obsahu spisu je sice pravda, že vozidlo neřídil v okamžiku předmětné nehody stěžovatel (a nebyl ve vozidle v té době přítomen); opomíjí však fakt, že to byl právě on sám, který předmětné vozidlo svědku S. (řidiči) půjčil. Stěžovatel neuvádí ani žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že neznal stav předmětného vozidla před nehodou, tedy i rozsah škod způsobené jednak předmětnou nehodou, jednak způsobené předchozími (jinými) nehodami. Tedy, skutečnost, že stěžovatel u nehody nebyl, není klíčová pokud jde o prokazatelnost jeho úmyslu uvést při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy nepravdivé údaje, a způsobit tak na majetku pojišťovny škodu.
Pokud pak stěžovatel namítá, že soudy dovozují jeho vinu jen ze znaleckého posudku, nereflektuje správně obsah odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. např. str. 8 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Stěžovatel - jak je ze spisu patrné - je ve vztahu ke skutku 1) (ale i k dalším skutkům) usvědčován více důkazy; z nich např. vyplynula okolnost, že při uzavírání pojistné smlouvy několik dní před nehodou zamlčel tak závažnou okolnost, že vozidlo bylo v minulosti poškozené, neboť z předchozího vyřizování pojistné události jiné pojišťovny plyne, že jednalo o totálně havarované vozidlo. Stěžovatel předtím nechal havarované vozidlo opravit tak, aby vypadalo provuzoschopné, přičemž - jak vyplynulo z výpovědi svědka M. - stěžovateli nešlo o kvalitní opravy (šlo o již použité náhradní díly). Výpověď svědka S. soudy zhodnotily jako nevěrohodnou, a to s ohledem na okolnost, že nebyl schopen pořádně popsat poškození vozidla. K tomu pak přistoupil i důkaz znaleckým posudkem, který tedy naprosto nebyl důkazem ojedinělým.
6) Stěžovatel dále namítal, že u všech skutků byl přítomen likvidátor příslušné pojišťovny, který sepsal tzv. škodní protokol, kde označil nehodou poškozené díly. Stěžovatel pak vždy z tohoto soupisu likvidátora vycházel. Nicméně, stěžovatel byl usvědčen z úmyslného uvedení nepravdivých údajů o rozsahu škod způsobených předmětnou nehodou při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, čehož si musel být vědom [srov. bod II. 5) tohoto usnesení]; to je rozdíl od informací likvidátora, který stav vozidla před předmětnou nehodou nemohl znát. Proto je srovnání s likvidátorem nepřípadné.
7) Stěžovatel dále vznesl námitku neobjektivity znaleckých posudků; to proto, že byly vypracovány na základě požadavku pojišťovny.
S touto námitkou se však obecné soudy vypořádaly dostatečně. Například odvolací soud poukázal na to, že jakkoli znalci nejdříve vypracovávali znalecké posudky pro pojišťovny, následně již byli v trestním řízení jako znalci k vypracování posudku řádně přibráni a v hlavním líčení vyslechnuti (str. 21-22 napadeného usnesení). Dále odvolací soud argumentoval tím, že znalecké posudky byly zpracovány různými znalci (str. 6 napadeného usnesení) a nelze usuzovat, že by byly zpracovány účelově ve prospěch pojišťoven. Odvolací soud konečně konstatoval, že znalecké posudky nejsou osamocenými důkazy a s ostatními provedenými důkazy korespondují (str. 22 napadeného usnesení). Proto Ústavní soud dovozuje, že závěr obecných soudů o objektivitě znaleckých posudků nelze považovat za excesivní; až to by totiž tuto skutkovou otázku posouvalo do roviny ústavnosti.
8) Konečně stěžovatel namítá, že odvolací soud měl vyhovět jeho důkaznímu návrhu znaleckým posudkem Ing. P. Uvádí, že se krajský soud se zamítnutím tohoto návrhu důkazu vypořádal velmi stroze, mj. s odůvodněním, že tento znalec vozidlo neviděl. Stěžovatel k tomu namítá, že ani ostatní znalci (jejichž znalecké posudky byly vypracovány v trestním řízení a kteří byli pak vyslechnuti v hlavním líčení) vozidla neviděli.
V daných souvislostech se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). To bylo shledáno i v tomto případě. Odvolací soud totiž odmítl stěžovatelem navržený důkaz pro nadbytečnost, neboť se ztotožnil se znaleckými posudky provedenými již v nalézacím řízení. Nedospěl totiž k závěru o jejich účelovém vypracování ve prospěch pojišťoven [srov. str. 6 napadeného usnesení, dále bod II. 7) tohoto usnesení]; tyto znalecké posudky nejsou osamocenými důkazy a s ostatními provedenými důkazy korespondují (str. 22 napadeného usnesení). To je z hlediska ústavní konformity námitky stěžovatele klíčové.
Zde lze citovat i judikaturu Ústavního soudu, dle níž v tam souzeném případě odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv a svobod, a to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla explicitně zmíněna v rozhodnutí obecného soudu; to je rozdíl oproti napadenému usnesení odvolacího soudu, takže uvedená judikatura je tím spíše pro nyní posuzovanou věc použitelná. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě."
Ústavní soud usuzuje - s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího jako celku - že se odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal jak z formálního, tak i z materiálního hlediska s důkazním návrhem stěžovatele, jestliže jej pro nadbytečnost odmítl (metodologicky srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 248/06).
Proto Ústavní soud dovozuje, že i kdyby byla pravdivá námitka stěžovatele - totiž že odvolací soud odmítl jeho návrh znaleckým posudkem Ing. P. s odůvodněním, že tento znalecký posudek byl vypracován, aniž by byl znalec vozidla viděl, přičemž ani ostatní znalci vozidla neviděli - nic by to nemohlo změnit na ústavně konformním odmítnutí tohoto návrhu důkazu pro nadbytečnost (srov. text shora).
III.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Proto je zjevné, že ani zásadu "in dubio pro reo", jak namítá stěžovatel, obecné soudy neporušily.
Za tohoto stavu nelze soudům všech stupňů - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu