ECLI:CZ:US:2010:1.US.770.10.1
sp. zn. I. ÚS 770/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti B. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.2.2010 č. j. 2 To 6/2010-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 26 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel uvádí následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2004, č. j. 40 T 1/2003 1351, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s výkonem ve věznici s ostrahou. Skutkově jeho trestná činnost spočívala v tom, že spolu s obviněnými J. G. a Z. N. a dalšími neustanovenými muži, dne 20.6.2002 na parkovišti restaurace "Na Nové" v Ráječku, okr. Blansko, přinutili J. K. a A. S., aby nastoupili do automobilu, blíže uvedeného ve výroku rozsudku, a to pod záminkou projednání okolností dříve uskutečněného prodeje firmy SE/AG, s. r. o.; chtěli, aby jim poškozeni ukázali bydliště předchozího nabyvatele této firmy, dále je způsobem popsaným ve výroku rozsudku nutili k vydání částky 9 - 10 mil. Kč, "A. S. měl obviněný N. namluvit kazetu s údaji", které měly svědčit o tom, že prodej firmy byl poškozenými a R. M. inscenován za účelem pokladní hotovosti firmy, dále je převezli do bytu č. 6 na Šumavské 36 v Brně, kde je dále drželi a vyhrožovali dalším napadením, posléze je převezli do hotelu Sporthotel ve Vodově ulici v Brně, kde je měl obviněný B. H. spoutat k sobě, ponechali je v pokoji a nechali je střežit rusky mluvícími muži, načež dne 21. 6. 2002 přistoupili obžalovaní na to, že jim poškození J. K. a A. S. zabezpečí částku 3 mil. Kč a v dalších dnech předají peníze a poté , co jim peníze v této výši byly postupně předány tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno, poškozené dne 21. 6. 2002 kolem 18 hod. propustili; Dne 20. 6. 2002 kolem 18 hod., v objektu tzv. Perníkové chaloupky v Hněvkovského ulici v Brně přinutili bitím poškozené A. S. a J. K. k vydání věcí a peněz podrobně popsaných ve výroku rozsudku, přičemž u kreditních karet, které poškozeným odebrali vybrali každému z účtu částku 40 000 Kč a část věci jim posléze vrátili, čímž A. S. způsobili škodu ve výši nejméně 82 187 Kč a J. K. škodu ve výši nejméně 170 070 Kč.
K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci pak zrušil výrok o vině pod bodem 1 rozsudku, přeformuloval skutkovou větu tak, aby lépe odpovídala skutkovým zjištěním, aniž však došlo k nějakým zásadním změnám v popisu skutkového děje a jednání obviněných (včetně stěžovatele B. H.) posoudil v bodě 1 jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. , odst. 3 tr. zák. a za to pak spolu s výrokem o vině, který zůstal zrušením nedotčen, uložil stěžovateli B. H. trest odnětí svobody na pět let s výkonem ve věznici s ostrahou. Dále rozhodl o povinnosti nahradit škodu a odvolání obviněných, včetně odvolání obviněného B. H., jako nedůvodné zamítl.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. července 2009, sp.zn. 2 Nt 34/2006, povolil k návrhu stěžovatele obnovu řízení. Uvedl, že provedl důkaz fotografií A. M., zjistil, po jakou dobu se na území ČR pohyboval a vyslechl řadu svědků, kteří dosud vyslechnuti nebyli a kteří potvrzovali, že se s největší pravděpodobností obviněný B. H. zúčastnil jako každoročně oslavy narozenin Z. S.
Proti tomuto usnesení podal krajský státní zástupce stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení o povolení obnovy Krajského soudu v Brně zrušil a návrh na povolení obnovy zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě jen cituje obecné teze vztahující se k rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení (z odborné literatury a z judikatury obecných soudů a cituje i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08). Vrchnímu soudu posléze vytýká, že tyto teze nerespektoval. V konkrétnostech namítá jen to, že "hodnotí věrohodnost svědeckých výpovědí způsobem, který by náležel až do hlavního líčení." (srov. konec str. 5 a počátek str. 6 ústavní stížnosti). Dále uvádí stěžovatel, že vrchní soud "V odůvodnění svého usnesení uvádí, že nové důkazy nejsou tak přesvědčivé, aby odůvodnily průlom do zásady nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, výpovědi slyšených svědků považuje za účelové a obavy stěžovatele z ostatních spoluobviněných, jimiž argumentoval, považuje za liché, když ti jsou již ve výkonu trestu a obávat se jich není třeba."
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Pouze obecně uvedl, že "subjektivní výklad v ústavní stížnosti citovaných ustanovení trestního řádu a Listiny základních práv a svobod není schopen zvrátit správnost, zákonnost a ústavnost napadeného rozhodnutí podepsaného soudu, respektující všechna relevantní ustanovení trestního řádu a práva na spravedlivý proces i ve smyslu dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe soudů v řízení o povoleni obnovy řízení v pravomocně skončených věcech. Shrnout tak lze, že k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele B. H. napadeným usnesením podepsaného soudu nedošlo."
Jelikož toto vyjádření vrchního soudu neobsahovalo žádnou novou relevantní argumentaci, skutečnost či tvrzení, nepovažoval Ústavní soud za potřebné je zasílat stěžovateli k event. replice; v podstatě by nebylo co replikovat.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit.
II.
1) Ústavní soud z ústavně právních hledisek aprobuje obecné teze vyslovené v ústavní stížnosti.
Zde lze především reprodukovat relevantní část nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08 (který stěžovatel citoval v ústavní stížnosti) v bodě 40.: "Pro potřeby rozhodnutí o tom, zda povolit obnovu řízení, musí být hodnoceny tvrzené skutečnosti a navržené důkazy... Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Jinými slovy: jde o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů (rozh. č. 40/1956 Sb. rozh. tr.). Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy (rozh. č. 43/1960 Sb. rozh. tr.)."
Dále lze citovat obecné teze vyslovené kupříkladu v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1846/07:
"Ústavní soud také konstatoval, že obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Neboť ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 19. str. 409).
I teorie přiznává obecným soudům v řízení o povolení obnovy právo a povinnost přezkumu podmínek obnovy řízení, tedy nejen zjištění nových skutečností či důkazů, ale i jejich způsobilosti zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí a odůvodnit jiné rozhodnutí (Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Linde Praha: 2006. str. 674). K tomu má docházet porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Nestačilo by zde nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2175. bod 6).
Logika závěru o nezbytnosti zhodnocení nově zjištěných skutečností či důkazů, a to jak samostatně, tak v souvislosti se skutečnostmi a důkazy na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci, vyplývá jak z povahy soudního rozhodování, které je zásadně povoláno v zákonných mezích posuzovat všechny dílčí otázky řízení v rámci budování závěru konečného rozhodnutí o jeho předmětu, tak z legislativního zmocnění provádět potřebná šetření k prověření důvodnosti návrhu na povolení obnovy (§282 odst. 1 trestního řádu), a v neposlední řadě z principu hospodárnosti řízení v souvislosti s dvoufázovou povahou obnovy řízení.
Logickým závěrem pak je, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, tak jak to ostatně platí obecně (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), protože právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.)."
2) Těmto požadavkům však Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení plně dostál.
V prvé řadě není pravdou tvrzení v ústavní stížnosti, že vrchní soud "V odůvodnění svého usnesení uvádí, že nové důkazy nejsou tak přesvědčivé, aby odůvodnily průlom do zásady nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, výpovědi slyšených svědků považuje za účelové a obavy stěžovatele z ostatních spoluobviněných, jimiž argumentoval, považuje za liché, když ti jsou již ve výkonu trestu a obávat se jich není třeba." Tu totiž stěžovatel v podstatě jen volně interpretuje stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. str. 87-88 spisu 2 Nt 34/2006). Stejně tak stěžovatel nemístně zjednodušuje rozhodovací důvody napadeného usnesení, když mu - mylně - patrně podsouvá za klíčové hodnocení "věrohodnosti svědeckých výpovědí."
Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud zhodnotil všechny provedené důkazy, a to jak samostatně, tak i v souvislosti se skutečnostmi a důkazy, na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Nejednalo se přitom jen o hodnocení výpovědí svědeckých.
Vrchní soud naopak především poukázal - s ohledem na tvrzenou verzi o záměně osoby stěžovatele s osobou ukrajinsky či rusky mluvící (A. M.), předloženou v návrhu na povolení obnovy řízení - na klíčové důkazy a skutečnosti plynoucí z pravomocně skončeného meritorního řízení; šlo především o výpověď svědkyně M. (č. l. 413-145 spisu), která potvrdila původní výpověď poškozených S. a K., že byli v kontaktu s odsouzeným H. i v bytě v Šumavské ulici č. 36 v Brně, který jmenovaná svědkyně toho dne půjčila stěžovateli, a to tak, že v pozdních nočních hodinách po jeho telefonátu na jeho žádost přijela taxíkem k bytu, půjčila klíč stěžovateli a on jí asi za dvě hodiny telefonoval, aby přišla do diskotéky a tam jí klíč vrátil. Telefonoval jí na číslo 604 826 580 z čísla 777 154 141. Vrchní soud v napadeném usnesení dodal (na str. 4), že výpověď svědkyně koresponduje i s výpisy z telefonních hovorů označených telefonních čísel. Proto uzavřel, že nelze předpokládat, že by svědkyně M. rovněž zaměnila stěžovatele za osobu hovořící rusky či ukrajinsky. Vrchní soud na podporu tohoto závěru argumentoval tím, že z výpisu z telefonních hovorů vyplývá i telefonická komunikace ještě v pozdějších nočních a ranních hodinách po pobytu stěžovatele se spoluodsouzenými v bytě v Šumavské ulici č. 36.
Tyto důkazy a skutečnosti plynoucí z pravomocně skončeného řízení nereflektoval v ústavní stížnosti ani stěžovatel, ani soud prvního stupně, který obnovu řízení povolil. Tyto důkazy a skutečnosti jsou přitom z hlediska stěžovatelem tvrzené záměny osob zásadní. Právě jimi je totiž nutné posuzovat stěžovatelem předloženou verzi a další důkazy provedené v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.
Zde vrchní soud zvažoval - ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené skutkové verzi - jako nepřesvědčivé (což není totéž co nevěrohodné; vrchní soud naopak nepodsouval svědkům účelovost v jejich výpovědích, nehodnotil jejich věrohodnost, např. z titulu, že jde o známé či přátele stěžovatele) vyjádření svědků o účasti stěžovatele na oslavě 20. 6. 2002; nepřesvědčivost jejich výpovědí však dovozoval z toho, že byla odůvodněna toliko obecně tím, že se stěžovatel vždy (pravidelně) oslav účastnil (nikdo ze svědků neuvedl, že by si přímo pamatoval na kritický den 20. 6. 2002 a na účast stěžovatele tohoto dne na oslavě). Dále vrchní soud poukázal na to, že z výpovědí je významné to, že měl přijíždět mezi prvními, neboť oslava měla začínat kolem 15h; avšak sám stěžovatel - v kontrapozici s tím - doznal, že kritického dne byl přítomen ještě v Ráječku a v Perníkové chaloupce, přičemž k jednání v Ráječku mělo dojít až kolem 17h.
Vrchní soud rovněž odkázal na to, že nové výpovědi poškozených K. a S. nevyznívají tak jednoznačně ve prospěch stěžovatele, jak to popisuje krajský soud, neboť ti pouze připustili možnou záměnu stěžovatele s osobou zachycenou na fotografiích (na č. l. 13 spisu 2 Nt 34/2006), o které dokonce nebylo ani najisto zjištěno, o koho se jedná; vrchní soud zde argumentoval tak, že poškození uvedli, že v tzv. Perníkové chaloupce byli mláceni i dalším velkým člověkem podobným stěžovateli, který hovořil rusky nebo ukrajinsky.
3) Vrchní soudu tudíž - v rámci své zákonné kompetence - zhodnotil provedené důkazy, a to jak samostatně, tak v souvislosti se skutečnostmi a důkazy na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Ústavněprávní přesah hodnocení důkazů obecnými soudy by nastal až v případě excesivního pochybení v takovém hodnocení důkazů; obecný soud by například vyvodil z dokazování závěry zjevně nelogické. Tak tomu však v souzené věci není. Vrchní soud přesvědčivě, v souladu s pravidly logického uvažování, vysvětlil, proč nebylo možné dovodit vysoký stupeň pravděpodobnosti, resp. náležitě odůvodněný předpoklad, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. Zde stojí za připomenutí především fakt, že soud prvního stupně (který obnovu řízení povolil) nekonfrontoval nově provedené důkazy se všemi skutečnostmi a důkazy plynoucími z pravomocně skončeného meritorního řízení, takže v kontrapozici s napadeným usnesením vrchního soudu nemůže objektivně obstát. To přesvědčivě a jasně i vrchní soud v napadeném usnesení kritizoval.
Za těchto okolností se stěžovatel - dle přesvědčení Ústavního soudu - fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek povolení obnovy řízení, tj. posouzení, zda jím předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř., či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů provedených v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry z takového hodnocení vrchním soudem vyvozenými. V tomto směru je však třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je v zásadě věcí obecných soudů, aby relevanci jim předložených důkazů hodnotily [viz např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
4) Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje i na část stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 88 spisu 2 Nt 34/2006), který povolil obnovu řízení: "poté, co se trestné činnosti dopustil...byl v době od 16.7.2002 do 30.8.2002 nejprve ve vazbě, následně byl odsouzen rozsudkem KS v Brně dne 19.1.2004 ..., a teprve s časovým odstupem téměř dalších dvou let dne 22.3.2006 podává návrh na povolení obnovy řízení. Nelze akceptovat jeho tvrzení, že měl obavu z odsouzených, neboť tito již byli v tuto dobu ve výkonu trestu, a nepochybně by již i v době, kdy byl ve vazbě, vypovídal tak, aby mohl být se svojí rodinou, na kterou poukazuje."
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Se zřetelem k tomu odmítl i návrh na odložení vykonatelnosti napadených meritorních rozsudků o vině a trestu (t. j. rozsudku Krajského soudu v Brn ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 40 T 1/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 2 To 47/2004).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu