ECLI:CZ:US:2010:1.US.897.10.1
sp. zn. I. ÚS 897/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Josefem Jugou, advokátem, se sídlem Zarámí 92, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 60 Co 531/2009, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 38 C 296/2009, a to ve výrocích o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzený rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 38 C 296/2009, bylo pod výrokem I. rozhodnuto, že řízení se zastavuje, pod výrokem II. bylo uloženo stěžovateli (žalovanému) zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7.383,- Kč do tří dnů právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce. Bylo zjištěno, že v průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět, neboť žalovaný pohledávku včetně příslušenství uhradil po podání žaloby.
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 60 Co 531/2009, byl napadený II. výrok usnesení soudu prvního stupně potvrzen, a zároveň bylo rozhodnuto, že žalobci se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě měl být aplikován §150 o. s. ř., dle něhož, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ve svém případě stěžovatel tyto důvody spatřuje a odkazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle níž je při rozhodování nutno přihlížet k poměrům účastníků a okolnostem případu.
Ve své věci, ve shodě s námitkami uplatněnými před odvolacím soudem, stěžovatel poukazuje na svůj vysoký věk, výši starobního důchodu, svůj zdravotní stav v době vzniku pohledávky a rovněž na zcela opačné majetkové poměry na straně žalobce (prosperující pojišťovny). Uvádí, že s žalobcem uzavřel novou smlouvu o pojištění svého vozidla, aniž by si byl vědom, že ze staré smlouvy mu přetrvává nedoplatek, o němž nebyl informován. Ze strany žalobce považuje stěžovatel žalobu za zbytečnou, šikanózní a neadekvátní. Závěrem stěžovatel cituje z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který (kromě jiného) uvedl, že žalobce vůči stěžovateli nepostupoval ohleduplně, neboť měl jistě možnosti jak vymoci nárok prostřednictvím svých zaměstnanců a nenavyšovat tak náklady řízení o odměnu a náklady advokáta.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. aplikované obecnými soudy řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381, (384)].
Pokud se stěžovatel dovolává aplikace ustanovení §150 o. s. ř., jež při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, Ústavní soud připomíná, že aplikace citovaného ustanovení zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti jimi posuzovaného případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).
Z napadených usnesení soudů obou stupňů se podává, že (totožnými) námitkami stěžovatele se již podrobně zabývaly, přičemž část obrany stěžovatele vyvrátily zcela (tvrzení o hospitalizaci v době splatnosti pohledávky), a zbývající skutečnosti neposoudily jako dostačující pro aplikaci §150 o. s. ř. Jejich závěry jsou dostatečně a logicky vyloženy, Ústavní soud je nehodnotí jako svévolné, a proto nemá možnost je korigovat kasačním nálezem.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu