ECLI:CZ:US:2010:2.US.1994.09.1
sp. zn. II. ÚS 1994/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. března 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 ve věci ústavní stížnosti M. P. proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2009 č. j. 18 Nc 6899/2006-21, kterým bylo opětovně rozhodnuto o nákladech soudního exekutora poté, co byla dřívější usnesení tohoto soudu zrušena Ústavním soudem, a ve věci stěžovatelova návrhu na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2009 č. j. 18 Nc 6899/2006-21 obecný soud nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy a porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se ukládá zaplatit stěžovateli náklady řízení vzniklé v řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám JUDr. O. S.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadá usnesení obecného soudu uvedené v záhlaví a domáhá se jeho zrušení, neboť jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.
Stěžovatel v ústavních stížnosti předně připomíná, že v posuzované věci se již v minulosti na Ústavní soud obrátil, když třemi ústavními stížnostmi brojil mimo jiné proti třem usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích vydaným v jeho exekučních věcech. Ústavní soud tyto tři ústavní stížnosti usnesením spojil ke společnému řízení vedenému pod spisovou značkou I. ÚS 684/07 a výrokem II. nálezu uvedené spisové značky ze dne 17. února 2009 (N 29/52 SbNU 279) napadená usnesení obecného soudu zrušil. Okresní soud v Českých Budějovicích následně všechna tři řízení (stejně jako Ústavní soud) spojil v jedno a dne 17. dubna 2009 vydal usnesení č. j. 18 Nc 6899/2006-21. Stěžovatel je nucen jej znovu napadnout ústavní stížností, neboť i nadále podle jeho názoru porušuje jeho ústavně zaručená práva a závěry tam konstatované nereflektují argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel odkazuje na odůvodnění svých dříve podaných ústavních stížností. V nich předně uvedl, že dne 3. listopadu 2006 mu byla soudním exekutorem doručena výzva k dobrovolné úhradě celého dluhu včetně příslušenství a nákladů exekuce, přičemž soudní exekutor stěžovateli dále sdělil, že "pokud do 3 dnů od obdržení tohoto dopisu splní svou exekuční povinnost k rukám exekutora, bude toto plnění posuzovat ve smyslu §11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.". Stěžovatel tvrdil, že ještě týž den, kdy obdržel výzvu exekutora k dobrovolnému plnění, se spojil s exekutorským úřadem telefonicky, aby zjistil přesnou výši exekuované částky, která mu nebyla písemně sdělena, a aby sdělil exekutorovi, že exekuovanou částku uhradí "dobrovolně". Pracovnice exekutorského úřadu mu telefonicky sdělila, že celková orientační částka je cca 30 000 Kč dohromady za všechny tři exekuce. Takový postup považoval za nezákonný. Jelikož až do 6. prosince 2006 neměl k dispozici příkazy k úhradě nákladů exekuce, "dobrovolně" dne 9. listopadu 2006 uhradil jistinu a náklady právního zastoupení v nalézacím i exekučním řízení a zároveň písemně požádal exekutora o vyčíslení celkových nákladů exekuce. Stěžovatel nesouhlasil mimo jiné s výší odměny exekutora ve výši 3 570 Kč (3 000 Kč + 570 Kč DPH) za každou jednotlivou exekuci. Co se týče odměny exekutora, žádal, aby bylo postupováno v souladu s §6 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "vyhláška") a byla účtována odměna ve výši 50 %, tj. 1 500 Kč. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že mu Ústavní soud dal v této námitce za pravdu. Okresní soud však ve svém následujícím rozhodnutí přesto rozhodl tak, že exekutorovi přiznal odměnu v celé částce 3 000 Kč + DPH za každou jednotlivou exekuci.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že minimální výši odměny již nelze snižovat postupem podle §11 odst. 1 vyhlášky. Stěžovatel však s tímto závěrem nesouhlasí. Smyslem ustanovení §6 vyhlášky je, aby měl soudní exekutor za provedení bagatelní exekuce zaručenu právním předpisem minimální odměnu. Ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky má ovšem zcela jiný účel, a sice reflektování té skutečnosti, že exekutor nemusel exekuci provést, jelikož povinný splnil dobrovolně svou povinnost. V těchto případech má exekutor nárok na 50 % odměny (ať už měla být původně jakkoli vysoká). Žádný zákonný argument pro to, aby minimální částka odměny nemohla být v těchto případech snížena na polovinu, stěžovatel neshledává. Naopak argumentace okresního soudu by podle názoru stěžovatele vedla ke vzniku nerovností mezi jednotlivými povinnými a znevýhodnění těch povinných, jejichž exekuční povinnost je ve výši, při níž odměna exekutora činí právě onu částku 3 000 Kč. Tito povinní, na rozdíl od jiných, by neměli mít nárok na využití institutu zakotveného v §11 vyhlášky, tedy na ono "ocenění" toho, že splní sami svoje povinnosti bez přímé exekuce, byť v poslední možný moment. Stěžovatel si nadto klade otázku, jak by se při výkladu nastoleném okresním soudem postupovalo v případech, kdy by odměna dle ustanovení §6 vyhlášky byla vyčíslena např. na 5 500 Kč. Pokud by v takovém případě splnil povinný dobrovolně, měl by mít exekutor nárok na 50 % této odměny, což činí 2 750 Kč, tedy opět méně než ony 3 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasí ani s poukazem na současné znění vyhlášky. Zdůrazňuje, že doslovné znění vyhlášky účinné v době předmětných exekučních řízení nedávalo žádnou pochybnost o tom, že ustanovení §11 vyhlášky je třeba vztáhnout k celému ustanovení §6 vyhlášky. Za této situace je pak argumentace v době exekučního řízení neplatnými a neúčinnými právními normami v rozporu s obecně platným zákazem retroaktivity v právním státě.
Stěžovatel závěrem žádá, aby mu byly okresním soudem nahrazeny náklady jeho právního zastoupení s odkazem na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Okresní soud totiž ve svém postupu nezohlednil argumentaci Ústavního soudu vyslovenou v jeho nálezu, čímž výrazně prodloužil a prodražil celou záležitost pro stěžovatele.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení, soudní exekutor Mgr. Kamil Košina, ve svém vyjádření uvedl, že v ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky je stanovena nejmenší částka odměny soudního exekutora, která činí 3 000 Kč. Tomu lze podle jeho názoru rozumět pouze tak, že v případě, že základ vymáhané částky je nižší než 20 000 Kč, nepoužije se ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky o procentním výpočtu odměny soudního exekutora ze základu vymožené částky, nýbrž použije se právě ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky o nejnižší možné odměně. S argumentací stěžovatele, že tuto částku lze dále snížit o 50 %, vedlejší účastník nesouhlasí. Plně se přitom ztotožňuje s odůvodněním usnesení vydaných výše označeným obecným soudem. Vedlejší účastník dodává, že stěžovatel podává ústavní stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, aniž by předtím podal odvolání či dovolání. Soudní exekutor je přesvědčen, že ústavní stížnost je nedůvodná, a navrhuje její odmítnutí.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 Nc 6899/2006 se podává následující.
Dopravní podnik města České Budějovice, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 738/040, podal k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích tři návrhy na provedení exekuce soudním exekutorem, a to na základě exekučních titulů - platebních rozkazů, které vydal Okresní soud v Českých Budějovicích.
Usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 ze dne 23. srpna 2006 byla k uspokojení oprávněného proti povinnému (stěžovateli) nařízena exekuce na jeho majetek; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Košina.
Dne 26. října 2006 vydal soudní exekutor příkazy k úhradě nákladů exekuce sp. zn. 40 Ex 4223/06, sp. zn. 40 Ex 4224/06 a sp. zn. 40 Ex 4225/06 (doručeny stěžovateli všechny až dne 7. prosince 2006), kterými určil náklady exekučního řízení ve výši 7 735 Kč (odměna exekutora 3 000 Kč + 570 Kč DPH, náhrada hotových výdajů 3 500 Kč + 665 Kč DPH) za každou jednotlivou exekuci.
Podle tvrzení stěžovatele mu byla dne 3. listopadu 2006 doručena výzva exekutora k dobrovolnému splnění exekuční povinnosti s upozorněním na následný postup soudního exekutora dle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nebude-li úplná exekuční povinnost uhrazena povinným ve lhůtě tří dnů. Stěžovatel kontaktoval soudního exekutora dne 9. listopadu 2006 formou e-mailu (sdělení zasláno rovněž poštou s datem odeslání 9. listopadu 2006, doručeno Úřadu soudního exekutora dne 10. listopadu 2006) se sdělením, že dne 9. listopadu 2006 "dobrovolně uhradil" částku celkem 6 588 Kč sestávající z jistiny exekuované částky a nákladů nalézacího i exekučního řízení oprávněného ze tří exekucí na účet soudního exekutora. Současně požádal exekutora o zastavení exekuce a o vyčíslení nákladů exekuce v rozumné výši.
Exekučními příkazy ze dne 9. listopadu 2006 nařídil soudní exekutor provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného (doručeny stěžovateli dne 4. prosince 2006). Exekuční příkaz i příkaz k úhradě nákladů exekuce zaslal soudní exekutor Československé obchodní bance, a. s., s pokynem, aby okamžikem doručení těchto exekučních příkazů (doručeno dne 16. listopadu 2006) provedla rezervaci ("blokaci") na účtech povinného s tím, že je povinna odepsané pohledávky poukázat na označený účet, až obdrží vyrozumění o nabytí právní moci výše uvedeného usnesení okresního soudu o nařízení exekuce. Peněžní ústav tak učinil a oznámil soudnímu exekutorovi dne 21. listopadu 2006, že rezervace byla provedena ke dni 16. listopadu 2006. Právní mocí usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2006 o nařízení exekuce byly bankou "strženy" z účtu stěžovatele částky v celkové výši 29 793,40 Kč.
Proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. a 27. října 2006, které byly stěžovateli doručeny dne 7. prosince 2006, podal stěžovatel námitky ze dne 10. prosince 2006, kterým soudní exekutor nevyhověl a které pak postoupil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Ten usneseními ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 příkazy k úhradě nákladů exekuce potvrdil s tím, že náklady exekuce byly vyúčtovány správně.
Dne 14. března 2007 byly Ústavnímu soudu doručeny tři ústavní stížnosti napadající usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 a příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. října 2006 sp. zn. 40 Ex 4223/06 a ze dne 27. října 2006 sp. zn. 40 Ex 4224/06 a sp. zn. 40 Ex 4225/06. Po vydání usnesení o spojení věcí Ústavní soud nálezem ze dne 17. února 2009 sp. zn. I. ÚS 684/07 napadená usnesení obecného soudu zrušil, ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.
Okresní soud v Českých Budějovicích následně usnesením ze dne 17. dubna 2009 č. j. 18 Nc 6899/2006-21 všechna tři exekuční řízení spojil ke společnému řízení (výrok I.) a příkazy k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. října 2006 č. j. 40 Ex 4223/09-7, ze dne 27. října 2006 č. j. 40 Ex 4224/06-7 a č. j. 40 Ex 4225/06-7 v části, kde se rozhoduje o nákladech soudního exekutora, změnil tak, že náklady soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, které mu vznikly v řízeních 18 Nc 6899/2006, 18 Nc 6900/2006 a 18 Nc 6901/2006, která byla spojena do společného řízení vedeného pod sp. zn. 18 Nc 6899/2006, se určují v částce 14 875 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok III.). V odůvodnění soud konstatoval, že musí trvat na svém původně vysloveném právní názoru, že odměna soudního exekutora nemůže v exekuci činit méně než 3 000 Kč, přičemž výši odměny nelze snížit ani za použití ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky. Soud svou argumentaci znovu opřel o jazykový výklad ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky, která stanoví minimální výši odměny částkou 3 000 Kč. Znovu zopakoval svou argumentaci, podle níž tuto částku již nelze snížit. Odkázal dále na nynější znění ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky, podle něhož v případě upuštění od provedení exekuce náleží exekutorovi odměna ve výši 50 % odměny stanovené podle ustanovení §6 odst. 1 a 2. Podle současného znění vyhlášky je zřejmé, že i v případě upuštění od provedení exekuce činí minimální výše odměny soudního exekutora částku 3 000 Kč podle ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky.
Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K námitce vedlejšího účastníka, kterou vznesl v závěru svého vyjádření k ústavní stížnosti, týkající se vyčerpání opravných prostředků ze strany stěžovatele se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Z ustanovení §88 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, vyplývá, že proti rozhodnutí soudu o námitkách proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce není přípustný opravný prostředek. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto případě přípustná a přistoupil ke zkoumání její důvodnosti.
Ústavní soud je nucen odkázat na odůvodnění nálezu vydaného v téže věci pod sp. zn. I. ÚS 684/07, od něhož nemá nyní důvod se odchylovat. Znovu je tedy namístě připomenout obsah nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), který se zabýval posouzením ústavnosti napadených ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl (aniž by jakkoli zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti), že "skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná).". Ústavní soud dále uvedl, že v přijaté konstrukci tohoto ustanovení postrádá i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť "v poslední možný moment". Podle Ústavního soudu "ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu)". Uvedenou konstrukci považoval Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)]. V konečných důsledcích taková právní úprava proto představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením). Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu, přičemž za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného, pročež ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
Ústavní soud zde dále konstatoval, že §46 odst. 3 věta první exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.) umožňuje exekutorovi upustit od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce (jejichž součástí je i odměna exekutora), a snížená odměna náleží exekutorovi pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce (§11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Je tak zřejmé, že exekutor nemůže, resp. nemusí, od exekuce upustit, není-li uhrazena odměna, a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně, protože není známá její výše. Pro rozpornost částí vyhlášky, jakož i některých novelizujících ustanovení s Ústavou České republiky a Listinou Ústavní soud napadená ustanovení vyhlášky zrušil a vybídl obecné soudy, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s principy naznačenými v nálezu.
Stejnou výzvu měl Ústavní soud na mysli, když v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 684/07 shodné pasáže plenárního nálezu citoval, a nikterak tím nenaznačoval, že by obecný soud aplikoval neúčinné znění vyhlášky. V odůvodnění výroku, jímž stěžovateli nepřiznal úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, ostatně výslovně uvedl, že obecný soud svá rozhodnutí vydával v době před vydáním citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu.
Z výše vytyčených principů následně vycházel Ústavní soud sám při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech v navazujících nálezech ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 (N 155/47 SbNU 25) a ze dne 31. října 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04 (N 175/47 SbNU 337) [rovněž v nálezu ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1226/07 (N 232/47 SbNU 1021) a nálezu ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1038/08 (N 127/50 SbNU 111)]. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) stížnosti stěžovatelů jako návrhy opodstatněné, a vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V posuzované věci navíc k výše uvedeným výkladovým principům vysloveným v obecné rovině v citovaném plenárním nálezu bylo namístě přihlížet i k jistým konkrétním okolnostem, které při komplexním zhodnocení výklad použitý obecným soudem v dané věci posouvaly zcela mimo rámec ústavnosti.
Soudní exekutor totiž v dané věci vyzval povinného k dobrovolnému splnění jeho povinnosti, přičemž mu nabídl postup podle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., jestliže tuto povinnost v jím stanovené lhůtě tří dnů splní. Povinný tedy na základě takové výzvy mohl důvodně předpokládat, že splní-li dobrovolně, bude jeho "dobrá vůle", byť v poslední možný moment, "oceněna" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Současně však nikdy nemohl daným podmínkám pro upuštění od exekuce, a tudíž pro aplikaci snížené odměny, vyhovět, jelikož mu v té době nebyla výše nákladů exekuce (tj. i odměny) známa.
Jako velmi nestandardní hodnotil Ústavní soud i časový sousled úkonů exekutora, který již 26. a 27. října 2006 vydal exekuční příkazy na náhrady nákladů exekuce (ve výši 100 %, přestože stěžovateli naznačoval možný postup dle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), avšak tyto exekuční příkazy byly doručeny povinnému (stěžovateli) až 7. prosince 2006, přičemž výzvu k dobrovolnému plnění obdržel povinný již 3. listopadu 2006, tedy v době, kdy náklady exekuce byly v exekučních příkazech ze dne 26. a 27. října 2006 již pevně vyčísleny. Soudní exekutor si přitom musel být vědom té skutečnosti, že výzvou nabízí stěžovateli řešení v podobě upuštění od exekuce, které tento nemůže, vzhledem k absenci vyčíslených nákladů exekučního řízení v té době, splnit, ale rovněž toho, že nabízí povinnému v podstatě snížení odměny z částky, kterou sám považuje za minimální částku, kterou již dále snižovat nelze, a to ani postupem podle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Konstrukcí exekučního řádu ve spojení s vyhláškou č. 330/2001 Sb. v kombinaci s postupem soudního exekutora se tak stěžovatel dostal do situace zcela absurdní.
V odůvodnění svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud konstatoval, že je třeba "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. V daném případě se jednalo o exekuce ukládající zaplacení peněžitých částek ve výši 205 Kč, 206 Kč a 820 Kč s příslušenstvím, tudíž odměna byla stanovena podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 000 Kč za každou jednotlivou exekuci. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, částku 3 000 Kč považuje okresní soud za nejnižší možnou. Ústavní soud však tento názor nepovažoval za přesvědčivý a k jinému názoru nedospěl ani nyní. Obecný soud argumentuje jazykovým výkladem ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky, podle něhož odměna soudního exekutora podle §6 odst. 1 vyhlášky činí nejméně 3 000 Kč a nelze ji již dále podle §11 odst. 1 téže vyhlášky snižovat. Tomuto výkladu lze oponovat výslovným zněním ustanovení §11 odst. 1 citované vyhlášky, které, co se týče snížení odměny o 50 %, odkazuje na celé ustanovení §6, včetně jeho odstavce třetího o nejmenší částce odměny. Takový názor zjevně zastával v posuzované věci i soudní exekutor, když stěžovatele vyzýval k dobrovolnému plnění. Argumentu obecného soudu, který nyní dodává, totiž, že nynější znění ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky, které odkazuje toliko na ustanovení §6 odst. 1 a 2, a nikoli již odst. 3 vyhlášky, které i nadále stanovuje odměnu exekutora nejméně částkou 3 000 Kč, nelze vzhledem k okolnostem případu přiznat právní relevanci. Vyhláška č. 330/2008 Sb., která zmíněnou změnu vyhlášky č. 330/2001 Sb. přinesla, nebyla v době předchozího rozhodování obecného soudu platná ani účinná. Zásah do právní jistoty stěžovatele, který se snažil splnit podmínky stanovené výzvou soudního exekutora, a přesto, že dobrovolně uhradil částky, které jím byly vyčísleny, soud v jeho případě neaplikoval ustanovení, které jeho postup oceňují snížením jeho výdajů, na něž jej sám soudní exekutor výslovně uvedenou výzvou upozorňoval, nelze naznačeným způsobem ospravedlnit.
Ústavní soud pak připomíná, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475), III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další].
Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že nově vydané rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích setrvalo v závěrech identifikovaných jako vybočující z mezí ústavnosti, čímž nerespektovalo ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Napadené rozhodnutí proto Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Stěžovatel navrhl, aby v jeho případě Ústavní soud použil výjimečně ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a přiznal mu náhradu nákladů řízení vynaložených na právní zastoupení advokátem.
Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud ovšem Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uloží některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195)].
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud již jednou v téže věci nálezem rozhodl a okresní soud následně jeho právní závěry nerespektoval a svým nezměněným postupem znovu zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, je výjimečná aplikace ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v posuzované věci namístě. Proto Ústavní soud tímto nálezem přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 100 Kč podle §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif") a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a 19% daně z přidané hodnoty z uvedených částek. Lhůta určená účastníkovi řízení k zaplacení nákladů řízení byla stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu.