ECLI:CZ:US:2010:2.US.2244.10.1
sp. zn. II. ÚS 2244/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Doudlebská 1046/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 9 As 42/2010 a návrhu na uložení povinnosti Nejvyššímu správnímu soudu nahradit stěžovateli náklady právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a čl 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta kasační stížnost, jíž se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 52 Ca 60/2009, kterým byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, odboru správních agend, oddělení přestupků, č.j. OSA/P-2044/08-D/18 ze dne 10. 12. 2008.
Stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Pardubice byl uznán vinným za spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst.1 písm.f) bod 4 a podle §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích (přestupku se měl dopustit dne 4. 10. 2008), za což mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, byla mu uložena povinnost odevzdat řidičský průkaz do 5 pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, kterým mu bylá vyslovena sankce zákazu řízení motorových vozidel, a uložena pokuta ve výši 5000 Kč. O tom, že proti němu bylo vedeno řízení o přestupku, se však dověděl až dne 9. 11. 2009, kdy byl kontrolován hlídkou PČR při řízení motorového vozidla a bylo mu sděleno, že se dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d tr. zák., neboť trest zákazu činnosti skončil dne 14.7. 2009, a protože nepožádal o navrácení řidičského průkazu, řídí tedy bez řidičského oprávnění.
Stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání o přestupku ani napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, neboť se z místa trvalého bydliště odstěhoval a na adrese uváděné na zásilkách od roku 2005 nebydlí. Vzhledem k tomu, že v jeho případě nebyly dány podmínky pro náhradní doručení, měl mu být ustanoven opatrovník. Stěžovatel je proto přesvědčen, že rozhodnutí je nicotné z důvodů uvedených v ust. §77 odst. 2 správního řádu, neboť bylo vydáno zcela mimo přestupkové řízení, které nebylo se stěžovatelem ani zahájeno a rozhodnutí tak musí být považováno pouze za paakt.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, dle něhož měl poté, co mu bylo rozhodnutí Magistrátu města Pardubice fakticky doručeno, podat odvolání, neboť dle jeho názoru by bylo považováno za podané opožděně. Stěžovatel dále rozporuje možnost požádat o prominutí zmeškání úkonu, neboť by tím jednak navodil stav, jako kdyby se o rozhodnutí, ač nezákonné, jednalo a dále by zcela pominul skutečnost, že tento postup přichází v úvahu v situaci, kdy bylo doručováno na adresu, kde se obviněný z přestupku běžně zdržuje, neboť v opačném případě by pak mohl správní orgán doručovat např. sám sobě a poté vymáhat splnění uložených povinností ve svých rozhodnutích po náhodně vybraném adresátu bez respektování ustanovení o doručování zakotvených ve správním řádu. Správní orgán přitom k vyslovení nicotnosti rozhodnutí s ohledem na znění §77 odst. 2 správního řádu není věcně příslušný.
Stěžovatel tedy namítá, že mu byla odmítnuta spravedlnost, neboť soudy se odmítly zabývat jeho návrhem na vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí dle §77 odst. 2 správního řádu z důvodů nevyčerpání všech řádných opravných prostředků, aniž by je však měl stěžovatel skutečně k dispozici a aniž by přihlédly k tomu, že k vyslovení nicotnosti je příslušný pouze soud. Počítá-li zákon s tím, že určitá záležitost je ve výlučné kompetenci soudů, není důvodu vykládat zákon v neprospěch stěžovatele a nemůže mu být tedy odpíráno o takové otázce rozhodnout s odkazem na princip subsidiarity, neboť takový postup je nutné podřadit pod pojem denegatio iustitiae. Dále je stěžovatel přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné, neboť se soud nevyrovnal s námitkou stěžovatele, že vyslovit nicotnost z důvodů tvrzených stěžovatelem může pouze soud.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že po faktickém započetí činnosti Nejvyššího správního soudu již Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své právní závěry patřičně odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkou, že vyslovit nicotnost z důvodů tvrzených stěžovatelem může pouze soud. Z argumentace odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že při posuzování věci soud vycházel z kontextu celého případu a právě řešením uvedené otázky se zabýval. Po projednání věci dospěl shodně jako krajský soud k závěru, dle nějž v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu jen za procesního předpokladu, že žaloba sama není nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. d) a §68 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na svou předchozí judikaturu týkající se dané problematiky (č j. 2 As 53/2007 -111, č. j. 4 As 31/2004-53, č. j. 7 Afs 17/2005- 42, č. j. 5 As 67/2005-88, dostupné na www.nssoud.cz) s tím že zde přijaté závěry je nutno vztáhnout i na situaci, kdy je v žalobě namítána nicotnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které ovšem vzhledem k tomu, že proti němu nebylo podáno včas odvolání, nabylo právní moci. Otázka přípustnosti žaloby přitom spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí samotného. V projednávané věci se právě jednalo o žalobu nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyužil opravné prostředky v řízení před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud současně v odůvodnění rozhodnutí nastínil procesní postup, který měl stěžovatel zvolit, pokud byl přesvědčen o nezákonnosti postupu při doručování písemností, tj. možnost podat odvolání a žádost o prominutí zmeškání úkonu, event. podnět k provedení přezkumného řízení dle §94 správního řádu. Ústavní soud neshledává případnou argumentaci stěžovatele, dle níž by pochybení nemohlo být napraveno uvedeným způsobem, protože správní orgán není oprávněn vyslovit nicotnost správního aktu. V dané věci by odvolací správní orgán věc neposuzoval dle §77 odst. 2 správního řádu, ale v návaznosti na ustanovení §24 odst. 2 a §41 správního řádu, která umožňují přezkoumání namítaného nesprávného a nezákonného postupu při doručování předmětného rozhodnutí. Stěžovatel by v rámci tohoto řízení měl možnost prokázat, že si pro nepřítomnost z důvodu odstěhování nemohl uloženou písemnost bez svého zavinění vyzvednout. Teprve v případě neúspěchu ve správním řízení má účastník řízení (za zákonem stanovených podmínek) možnost obrátit se na soud, který v souvislosti s projednáním věci dle soudního řádu správního může vyslovit dle §77 odst. 2 nicotnost napadeného rozhodnutí, a to i ex offo.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a závěru Nejvyššího správního soudu, dle nějž předpokladem vyslovení nicotnosti správním soudem podle 77 odst. 2. soudního řádu správního je přípustnost žaloby, není z hlediska ústavnosti co vytknout. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal, že by v důsledku ústavní stížností napadeného rozhodnutí došlo k porušení práv stěžovatele, jichž se domáhá, resp. jak uvádí, že by mu byla odmítnuta spravedlnost. Ústavní soud připomíná subsidiární charakter ústavní stížnosti a zdůrazňuje, že z hlediska svých kompetencí posuzuje napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející jako celek, za účelem zjištění, zda nedošlo k zásahu do základních práv nebo svobod účastníka řízení, přičemž přistupuje k ingerenci do rozhodování obecných soudů pouze v případě porušení základních práv nebo svobod, které svou intenzitou porušuje ústavnost.
V dané věci je třeba považovat za podstatné, že záměrem stěžovatele v řízení u obecných soudů bylo napravit jím tvrzené nezákonnosti při doručování rozhodnutí správního orgánu, rep. jejich důsledky. Pokud však stěžovatel k obraně svých práv nezvolil adekvátní a dokonce zákonem předvídané procesní prostředky (ať již opomenutím nebo z důvodu jiného právního názoru na věc), nelze dovozovat z jeho neúspěšnosti ve sporu neústavnost napadeného rozhodnutí. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i žádost stěžovatele o přezkum rozhodnutí dle §94 správního řádu byla odmítnuta, neboť byla podána po lhůtě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl možnost v zákonem stanovených lhůtách využít procesní prostředky svěřené mu zákonem k ochraně jeho práv, přičemž jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval o stěžovatelem uplatněném návrhu v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu pro neopodstatněnost se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na uložení povinnosti Nejvyššímu správnímu soudu nahradit stěžovateli náklady právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu