ECLI:CZ:US:2010:2.US.2370.10.1
sp. zn. II. ÚS 2370/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 12498/18, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. 5. 2010 ve věci sp. zn. 4 ZT 88/2010 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2010 ve věci sp. zn. 0 Nt 12009/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s odvoláním na porušení ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením státní zástupkyně okresního státního zastupitelství rozhodla v trestní věci vedené proti stěžovateli stíhanému pro zločiny padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §348 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a organizování a umožňování nedovoleného překračování státní hranice dle ustanovení §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) a d) trestního zákoníku tak, že podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu se ponechává ve vazbě z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Současně bylo konstatováno, že důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu odpadl. Stěžovatelova stížnost byla poté rubrikovaným usnesením okresního soudu zamítnuta dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná.
Vazební důvod dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba) shledala státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v reálné hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody, odůvodněném současně okolnostmi spáchaného činu, stávajícím důkazním stavem a existencí úzkých rodinných vazeb v řadě evropských zemí. Vazební důvod podle ustanovení §67 odst. c) trestního řádu (předstižná vazba) byl potom spatřován státní zástupkyní v obavě, že stěžovatel bude pokračovat v předmětné trestné činnosti, kterážto možnost není vzhledem k době, rozsahu a způsobu provádění protiprávního jednání vyloučena. Okresní soud se v napadeném usnesení ztotožnil s důvody, jež vedly státní zástupkyni k indikaci daných vazebních důvodů. Okresní soud nadto akcentoval, že existence úzkých osobních kontaktů se sourozenci, příbuznými a dalšími osobami zdržujícími se v různých zemích Evropy důvodnost útěkové vazby ještě umocňují.
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje naplnění vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu v té části hypotézy daného ustanovení, v níž se počítá s hrozbou vysokého trestu odnětí svobody. Poukazuje na dosavadní bezúhonnost, kterážto prakticky vylučuje uložení "vysokého trestu" ve smyslu ustanovení trestního řádu upravujícího útěkovou vazbu, neboť nelze vyloučit ani možnost uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Současně poukazuje stěžovatel na svoje pevné vazby k České republice (rodina, majetek), pročež vylučuje, že by měl zájem skrývat se před trestním stíháním v zahraničí. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu potom stěžovatel zdůrazňuje, že neexistuje jediná konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné dovodit, že stěžovatel bude pokračovat v předmětné trestné činnosti. V této souvislosti připomíná, že má v České republice trvalý pobyt již déle než deset let, přičemž k trestné činnosti mělo docházet po dobu zhruba šesti měsíců.
V rovině práva na spravedlivý proces potom stěžovatel tvrdí, že odůvodnění napadených usnesení nedostávají nárokům na ně kladeným ustanovením §68 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud nadto neumožnil stěžovateli realizaci jeho práva být slyšen před soudem a rozhodl o jeho stížnosti, aniž by ve věci nařídil jednání, čímž měl porušit nejen ustanovení §148 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 1 trestního řádu, ale v prvé řadě jeho právo garantované mu ustanovením čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Ostravě, jenž ve velmi podrobném vyjádření (obsahujícím mj. bohaté judikatorní odkazy) vyslovil přesvědčení, že stěžovatelova základní práva napadenými usneseními zasažena nebyla. Okresní soud současně uvedl, že stěžovatel byl osobně vyslechnut dne 24. 2. 2010 a poté dne 25. 8. 2010.
V replice na vyjádření okresního soudu vyslovil stěžovatel nesouhlas s tvrzením, že se měl údajně ke všem stíhaným skutkům doznat a popírat jen účast na zločinném spolčení. Stěžovatel též zpochybňuje údaje týkající se výše výnosu z trestné činnosti, stejně jako tvrzenou výši trestu, kterou má být daným trestním stíháním ohrožen; vyjadřuje přitom přesvědčení, že je ve vazbě zejména proto, že je cizincem. Závěrem své repliky stěžovatel polemizuje s tvrzením okresního soudu, že od rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o prodloužení vazby do podání nového návrhu na propuštění z vazby (ze dne 5. 8. 2010) uplynulo pouze 7 dnů; toto tvrzení považuje za nepravdivé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jak si je ostatně vědom i stěžovatel, není jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) soudem nadřízeným soudům obecným, pročež nad nimi nevykonává ani dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda v dané věci existují či - jako v projednávané věci - stále trvají již dříve indikované vazební důvody. Do vazebních rozhodnutí je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud žádný z těchto důvodů k zásahu neshledal.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze rozhodování o vazbě chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je třeba chápat striktně jako zajišťovací institut, jenž slouží toliko k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 161/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 33, str. 229, či usnesení ze dne 21. 11. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 2705/07). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Z uvedených důvodů se kasační pravomoc Ústavního soudu může uplatnit teprve tehdy, byly-li v daném vazebním řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností", jejichž výklad je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Jak již bylo přitom řečeno, rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu, poskytuje ustanovení §67 písm. a) trestního řádu soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze přitom zpravidla úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Měl-li by proto být namístě ve smyslu ústavněprávním úsudek o nesprávnosti právního závěru, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě, muselo by být zjevné, že rozhodující (dozorující) soud bral do úvahy skutečnosti, které jsou pro posouzení dané právní otázky objektivně zcela irelevantní, respektive byly brány v potaz skutečnosti neúplné, a skutečnosti zjevně relevantní byly opomenuty, případně jim nebyla věnována adekvátní pozornost. Žádný takový závěr nicméně z odůvodnění napadených usnesení nevyplývá. Pouze na okraj je přitom možno připomenout, že indikaci vazebního důvodu dle ustanovení §67 odst. a) trestního řádu dovozovala státní zástupkyně i okresní soud nikoliv pouze z hrozby vysokého trestu odnětí svobody, nýbrž přesvědčivě odůvodněnou hrozbou, že se stěžovatel - ostatně důvodně i vzhledem k charakteru stíhané trestné činnosti - bude trestnímu stíhání vyhýbat pobytem v zahraničí, zaštítěným širokými rodinnými vazbami.
Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytýkat napadeným rozhodnutím ani ve vztahu k aplikaci ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, jež předpokládá existenci skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Aplikace daného ustanovení není podmíněna tím, že si stěžovatel bude tímto způsobem s jistotou počínat. K ústavně konformní indikaci důvodů pro tzv. předstižnou vazbu postačí hrozba takové možnosti, která je opodstatněna konkrétními skutečnostmi, jež z odůvodnění napadených usnesení jednoznačně vyplývají.
Z argumentace předestřené stěžovatelem projednávanou ústavní stížností přitom nevyplývají žádné "silné důvody", jež by potenciálně existenci vazebních důvodů dle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu relevantním způsobem eliminovaly.
Stěžovateli není nicméně možno než částečně přisvědčit, pokud jde o skutečnost, že jej okresní soud v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení okresní státní zástupkyně osobně nevyslechl.
Ústavní soud se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě opakovaně zabýval. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že podle ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy je vždy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Naproti tomu v případě rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu a v případě rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní podle ustanovení §71 odst. 5, eventuálně odst. 6 trestního řádu, nemusí být osobní slyšení provedeno vždy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 1196/09 a nález ze dne 22. 10. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 2198/09).
Současně je třeba připomenout, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čistě písemné jednání před odvolacím soudem rozhodujícím o stížnosti obviněného proti usnesení soudu o vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě není porušením čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jestliže ani státní zástupce nebyl přítomen neveřejnému zasedání soudu. Jinými slovy, obviněný má právo na osobní slyšení před soudem prvního stupně rozhodujícím o jeho vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě, ale takové právo (osobní slyšení) nemá v navazujícím řízení před odvolacím soudem rozhodujícím o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, který může rozhodnout v neveřejném zasedání, aniž by tím zasáhl do ústavně zaručených práv obviněného (srov. např. mutatis mutandis rozhodnutí ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku, č. 45466/99 a 29903/02).
Přestože by tedy v obecné rovině sama skutečnost, že stěžovatel nebyl okresním soudem před rozhodnutím o jeho stížnosti proti usnesení státní zástupkyně vyslechnut, odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu (přičemž opačný závěr se v obecné rovině pohybuje na hranici akceptovatelnosti), je třeba současně konstatovat, že rovině konkrétní (v dané věci) by kasační zásah dle mínění Ústavního soudu nebyl konkrétní situaci zcela přiléhavý, neboť by byl ve své podstatě čistě formalistický. V již odkazovaném nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2198/09 bylo sice uvedeno, že pouhá "pravděpodobnost", že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není, v posuzovaném případě je nicméně podstatné (a odlišuje ji od věci nálezové), že stěžovatel ani netvrdí, že by bylo možné proti napadenému rozhodnutí okresní státní zástupkyně v rámci výslechu stížnostním soudem uplatnit jiné námitky, respektive otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak jmenovaný soud fakticky učinil (srov. usnesení ze dne 20. 5. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 1080/10). Stěžovatel ostatně ani projednávanou ústavní stížnosti neoznačil žádná fakta, která by nebylo možno objasnit jinak, než provedením osobního slyšení (srov. usnesení ze dne 14. 5. 2009 ve věci sp. zn. II. ÚS 2838/08). Stěžovatel byl navíc zastoupen advokátem a měl možnost své argumenty vyjádřit v písemné formě (ve smyslu výše uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Ústavní soud se proto domnívá, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného nebyl v projednávané věci zasažen ve své podstatě.
Závěr, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného nebyl v projednávané věci zasažen, dále podporuje fakt, že byl stěžovatel v průběhu řízení o posuzované ústavní stížnosti (bez zjevné spojitosti se skutečností, že stěžovatel ústavní stížnost podal) okresním soudem dne 25. 8. 2010 osobně vyslechnut.
Shrnutím výše uvedeného je možno konstatovat, že státní zástupkyně i obecný soud svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě řádně odůvodnili způsobem, odpovídajícím jak příslušným ustanovením trestního řádu, tak i judikatuře Ústavního soudu (hrozba vysokého trestu odnětí svobody, kontakty v zahraničí, opakování trestné činnosti). V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu - s výše rozebranou výhradou - ani státního zastupitelství v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Jak obecný soud, tak i státní zástupkyně interpretovali a aplikovali trestní řád ústavně konformním způsobem, proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu