ECLI:CZ:US:2010:2.US.255.10.1
sp. zn. II. ÚS 255/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. J., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Zajícovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2008 sp. zn. 1 T 30/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 5 To 99/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle ust. §213 odst. l trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále bylo rozhodnuto, že podle ust. §59 odst. 2 trestního zákona se stěžovateli ukládá, aby řádně plnil vyživovací povinnost, splatil dlužné výživné a hradil běžné výživné. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání jako nedůvodné zamítnulo. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2009 sp.zn. 6 Tdo 1161/2009 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a v jeho rámci došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále pak došlo postupem uvedených soudů k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva garantovaného ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny, dle kterého nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti, poukazoval v řízení před soudy obou stupňů na skutečnost, že nebyl objektivně schopen plnit vyživovací povinnost v plném rozsahu vzhledem ke svým tehdejším majetkovým poměrům, což obsáhle rozvedl i v ústavní stížnosti.
Podle názoru stěžovatele je rozsah důkazů opatřených k vyvrácení podstaty jeho obhajoby zjevně nedostatečný. Soudy obou stupňů měly stejně pečlivě zhodnotit okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele, avšak tuto povinnost nesplnily, pakliže nebylo prokázáno, z jakého důvodu výživné neplatil. Vůli plnit vyživovací povinnost stěžovatel prokázal, když v důsledku změny výše příjmů, poté co nastoupil do zaměstnání, zaplatil výživné alespoň ve výši, kterou mu jeho majetkové poměry umožnily.
Stěžovatel dále namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen obecný princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jedna z podmínek spravedlivého procesu, neboť v totožné věci (neplnění vyživovací povinnosti se týkalo jiného období) rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (usnesení ze dne 16. 5. 2007 sp.zn. 4 T 59/2007) o zastavení trestního stíhání stěžovatele.
Pokud se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 6 Tdo 518/2009, má stěžovatel za to, že i dovolací soud je vázán ustanovením čl. 4 Ústavy ČR, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Proto je povinen zabývat se posouzením dopadu v dovolacím řízení přezkoumávaných rozhodnutí na základní práva stěžovatele, což v souzené věci dovolací soud přílišným formálním přístupem důsledně nenaplnil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušit usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Jak však vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, ve věci ještě rozhodoval Nejvyšší soud v rámci dovolání, jehož usnesení stěžovatel do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, ačkoli od něj odvozoval lhůtu pro podání ústavní stížnosti.a jeho kopii k ústavní stížnosti připojil. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti a stěžovatel je povinen napadnout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 454/06; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09).
Ústavní soud současně zastává názor, že v těch případech, kdy z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že ústavně právní argumentace stěžovatele směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, které petit neobsahuje a toto rozhodnutí je k ústavní stížnosti přiloženo, může věc meritorně projednat. Tak je tomu i v daném případě.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy, neboť výživné nemohl platit pro nedostatek finančních prostředků. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásad upravených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy, významné pro objasnění skutkového stavu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před soudy obou stupňů i v řízení dovolacím, a s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Pro stručnost lze odkázat na velmi výstižné odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze (který potvrdil hodnotící úvahy i závěry nalézacího soudu). Závěr obecných soudů, že stěžovatel byl v době, uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, schopen i s ohledem na svůj výdělkový potenciál měsíčně přispívat na nezletilé děti stanovenými částkami, má podklad v provedeném dokazování a je tedy ústavně konformní. Z učiněných skutkových zjištění lze jednoznačně dovodit, že stěžovatel neměl prostředky na úhradu své zákonné vyživovací povinnosti v důsledku vlastního zavinění. Musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jeho jednání (postoj k pracovním nabídkám, převádění některého majetku na matku atd.) povede k neplnění zákonné vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Na uvedené skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelova námitka, že v jiném řízení bylo jeho trestní stíhání soudem zastaveno, čímž prý došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. K uvedené námitce se výstižně vyjádřil odvolací soud na str. 3 napadeného usnesení. Navíc je třeba uvést, že trestnost porušení povinnosti platit výživné vyplývá ze samotného trestního zákona, který uvedený trestný čin upravuje v §213. Skutečnost, že soud jednou trestní stíhání stěžovatele zastavil, tak není překážkou pro to, aby v rámci jiného trestního stíhání (např. jiné období neplacení výživného) byl naopak uznán vinným a byl mu uložen trest.
Co se týká usnesení Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítl, což řádně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Za právnost vyhotovení:
E. Kameníková