ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1161.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1161/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 To 99/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 30/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 1 T 30/2008, byl obviněný Ing. Z. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v době od měsíce dubna 2007 do 29. 4. 2008, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, vyjma měsíců března, dubna, května, června 2008, kdy uhradil vždy po 400,- Kč, v P. ani jinde řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí, a to na syna J. J. a na dceru K. J., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem OS Praha¬ - západ ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. P 99/99, s nabytím PM dne 15. 7. 2003, mu bylo stanoveno přispívat na syna J. částkou 3.500,- Kč a na dceru K. částkou 2.200,- Kč, obě splatné vždy do každého 10. dne měsíce předem, k rukám matky dětí N. J., přičemž částka výživného byla upravena v souladu s rozsudkem OS pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 50P 100/2007, ve spojení s rozsudkem MS v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 17Co 73/2008, na nezletilého syna na částku 2.300,- Kč a nezletilou dceru na částku 1.400,- Kč měsíčně, a dlužná částka na výživném za uvedené období činí 46.500,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo dále uloženo, aby řádně plnil vyživovací povinnost, splatil dlužné výživné a hradil běžné výživné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 To 99/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k nesprávným hmotně právním závěrům. Následně odkázal na svoji obhajobu před soudy nižších stupňů a namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, soudy nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin. Prohlásil, že nepopírá, že výživné nebylo placeno řádně a včas, zdůraznil však, že k prokázání trestného činu zanedbání povinné výživy musí být prokázána též schopnost obviněného plnit vyživovací povinnost ze svého příjmu, případně z jiných zdrojů vzhledem ke svým majetkovým poměrům. Dokazování soudu prvního stupně v tomto směru označil za nedostatečné, resp. konstatoval, že odvolací soud dokazování sice k jeho námitce doplnil, ale z provedených důkazů vyvodil nesprávné právní závěry. Upozornil, že odvolací soud v podstatě uvedl, že činil kroky, jež měly vliv na zmenšení původně nadstandardních majetkových poměrů rodiny, a proto je u něho vyloučena objektivní nemožnost placení alimentů v určené výši. Takový závěr podle něho nejenže nemá oporu v důkazech, ale je flagrantním zjednodušováním skutečností obsažených ve spisovém materiálu provedeném jako důkaz u veřejného zasedání konaného dne 23. 4. 2009. Vzápětí ovšem akcentoval, že nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu je dána zejména tím, že tento své rozhodnutí učinil na podkladě důkazů, jež se týkají jiného období, než je období, kdy se měl dopustit trestné činnosti.
Dále poznamenal, že pokud soud hodnotí jeho majetek jako majetek vysoké hodnoty, nejedná se pouze o jeho výlučný majetek, ale také o majetek patřící do společného jmění manželů a že z provedeného dokazování lze jen stěží dospět k závěru, že se jednalo o majetek „v milionových hodnotách“. Toto své tvrzení pak podrobněji rozvedl s tím, že odvolací soud založil svoji úvahu o jeho majetkových poměrech pouze na (z provedených důkazů) povrchně zjištěných skutečnostech a ostatní skutečnosti pominul, čímž pečlivě neuvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v souhrnu a porušil základní zásadu trestního procesu.
Poté zdůraznil, že nevlastní žádný nemovitý majetek, že jeho skutečný příjem z pracovního poměru u společnosti A. S., a.s., jakož i doba, kdy byl veden na úřadu práce, byly řádně doloženy, popř. že jeho výdělkové poměry jsou reálně nízké, což však nezapříčinil. Také seznal, že bylo prokázáno, že aktivně hledal zaměstnání a nevzdal se zaměstnání výhodnějšího, přitom zhodnotil, že odvolací soud na skutečnosti, jež zjistil ze spisového materiálu provedeného jako důkaz, nahlížel čistě jednostranně, když neakceptoval jeho argument, že nabídka konkrétních pracovních míst, vzhledem k jeho striktně vyhraněnému profesnímu zaměření a jeho nedostatečné schopnosti co se znalosti cizí řeči týče, byla značně chudá (přitom odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 17 Co 73/2008, kterým bylo k jeho návrhu sníženo výživné na nezletilé děti). Závěr soudu, že nelze uvěřit, že by nebyl schopen najít si zaměstnání s vyšším příjmem, podle něho dokládá, že soud do svého právního posouzení nepojal skutečnost, že na jeho majetek byla vedena exekuce a že tato představuje značné omezení i při hledání zaměstnání. K tomu ještě doplnil, že neměl dostatek finančních prostředků ani na právní pomoc a vždy žádal o ustanovení právního zástupce k ochraně svých zájmů. Prohlásil, že soud je povinen vycházet při prokazování schopnosti obviněného plnit vyživovací povinnost ze svého příjmu z aktuálních majetkových poměrů v době, kdy se měl dotyčný dopustit trestné činnosti a nikoliv v době předcházející (viz NS 9/2001-T) a že prokázání této schopnosti musí vycházet z objektivně zjištěných skutečností a nikoliv z domněnek, jež nemají podklad ve skutkových zjištěních. Uzavřel, že pokud by soud z provedeného dokazovaní vyvodil správné závěry, musel by konstatovat, že z příjmu (nezabavitelné částky, která mu zůstane k dispozici po provedení srážek) není schopen vyživovací povinnost plnit.
Rovněž vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť vyživovací povinnost nemohl plnit z důvodu nedostatečných majetkových poměrů a nečinil tak úmyslně a ani z nedbalosti. Připomněl, že z dokazovaní ohledně jeho příjmu vyplynulo (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 17 Co 73/2008), že byl v evidenci uchazečů o zaměstnání od 1. 7. 2007 do 6. 1. 2008, když za první 3 měsíce mu bylo vyplaceno po 4.412,- Kč a za další tři měsíce po 3.971,- Kč. Jeho čistý příjem v lednu 2008 činil 8.512,- Kč, v únoru 2008 9.116,- Kč a v březnu 2008 10.757,- Kč, přičemž z příjmu jsou prováděny na základě exekučního příkazu srážky. Upozornil, že podle §280 odst. 2 o. s. ř. platí, že dochází-li podle §279 odst. 1 o. s. ř. ke srážkám z druhé třetiny zbytku čisté mzdy, uspokojí se z ní bez zřetele na pořadí nejprve pohledávky výživného, a teprve pak podle pořadí (odstavec 3) ostatní přednostní pohledávky. Nepostačí-li částka sražená z druhé třetiny k uspokojení všech pohledávek výživného, uspokojí se nejprve běžné výživné všech oprávněných, a pak teprve nedoplatky za dřívější dobu, a to podle poměru běžného výživného. Podotkl, že dochází-li ke srážkám ze mzdy, je sráženo vedle dlužného výživného též výživné běžné, z čehož vyplývá, že za období, kdy mu byly v rámci exekuce prováděny srážky ze mzdy, musel odvádět i splátku běžného výživného. Výživné tedy bylo hrazeno a objektivní stránka trestného činu tak nebyla naplněna.
Shledal, že také stran stupně nebezpečnosti trestného činu vyvodil soud nesprávné právní závěry, když vyšel ze skutečnosti, že se alimentační povinnosti vyhýbal. O opaku podle něho svědčí mj. srovnání jeho skutečného příjmu a částek, jež byly stanoveny jako výživné. Zdůraznil, že jakmile byl z objektivních důvodů jeho příjem vyšší, odvedl výživné alespoň ve výši, kterou mu jeho majetkové poměry umožnily (viz platby v měsíci březnu, květnu a červnu 2008).
Odvolacímu soudu též vytkl, že k jeho námitce o porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí zaujal minimálně diskutabilní stanovisko, když uvedl, že předchozí rozhodnutí soudu (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 T 59/2007, o zastavení trestního stíhání) nepřešlo přezkumem vyššího soudu, před nímž by sotva mohlo obstát. Konstatoval, že se porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí dovolává zcela oprávněně a ačkoliv se v daném případě jedná o otázku související spíše s ústavněprávním přezkumem, má za to, že vzhledem k tomu, že odvolací soud užil této jeho námitky k odůvodnění svého právního posouzení, je na místě vznést tuto námitku i v dovolání.
Shrnul, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s jeho námitkami vznesenými v odvolání, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, znaky trestného činu nenaplňuje, a rozhodnutí soudů obou stupňů lze v otázce právní kvalifikace považovat za nesprávná. Soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným právním závěrům, pokud ho uznaly vinným, když ve světle provedených důkazů je zřejmé, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu z pohledu formální stránky.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 To 99/2009, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 1 T 30/2008, zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, že se obžaloby zprošťuje.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 5 To 99/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Jinak řečeno, podstatou dovolací argumentace obviněného je polemika se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a jejich skutkovými závěry s důrazem na jeho vlastní skutková tvrzení. Až sekundárně – právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad – obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o nesprávných hmotně právních závěrech.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ani námitku porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. nesprávné hmotně právní závěry, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval právě z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Mimo uplatněný dovolací důvod stojí i argumentace dovolání opírající se o ustanovení §279 o. s. ř. a §280 o. s. ř. Nehledě na fakt, že i touto (procesní) argumentací se obviněný snaží zvrátit skutková zjištění soudů nižších stupňů, je na místě konstatovat, že podaný výklad procesní (nikoli hmotně právní) normy nelze akceptovat. Uvedená zákonná ustanovení se totiž vztahují pouze na pohledávky, na něž je vedena exekuce a netýkají se vypořádání pohledávek, které předmětem exekuce nejsou. V posuzovaném případě byla exekuce vedena na výživné pro manželku obviněného.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává následující.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se tedy odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zmíněného zákona. Neplněním povinnosti vyživovat jiného se rozumí neplacení výživného v penězích nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být trestný čin podle §213 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti.
Při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena. Při řešení otázky, v jaké výši byla povinná osoba schopna v konkrétní době platit výživné a v jakém rozsahu tedy svoji povinnost vyživovat jiného v této době zaviněně neplnila, se řídí (jak již výše naznačeno) ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině, v němž jsou upravena obecná základní kriteria. Podle tohoto zákonného ustanovení při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud mj. zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů zjistily, že obviněný v kritickém období od dubna 2007 do 29. 4. 2008 řádně neplnil (jak sám doznal) vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem J. J., a K. J. (pouze v měsících březnu a dubnu 2008 částečně výživné uhradil, a to po 400,- Kč; úhrada provedená v květnu a červnu 2008 již vybočuje z rozhodného období).
Závěry soudů nižších stupňů lze akceptovat i pokud jde o vyřešení předběžné otázky rozsahu vyživovací povinnosti obviněného ve vztahu ke jmenovaným nezletilým dětem. Přitom je na místě především konstatovat, že zjištění o poměrech obviněného vylučují závěr, že by obviněný v inkriminované době vůbec nebyl schopen jakoukoli částkou na výživné svých nezletilých dětí J. a K. J. přispívat. Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině se nepříčí ani soudy stanovený rozsah alimentační povinnosti obviněného. V těchto směrech lze pro stručnost odkázat již na podstatu věcných, logických a přiléhavých hodnotících úvah a závěrů rozvedených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 17 Co 73/2008, jež dopadají na kritické období a s nimiž se ztotožnil nalézací soud. Zjištěné skutečnosti pak opravňují k závěru, že obviněný neplnil vyživovací povinnost zaviněně – úmyslně.
Za tohoto stavu je možné učinit mezitímní závěr o naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
K otázce materiální stránky je na místě nejprve připomenout, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku nelze (již se zřetelem na dobu neplnění vyživovací povinnosti) soudům vytýkat z pohledu rozvedených teoretických východisek ani závěr o jeho zřetelně vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.
Nejvyšší soud pak ještě v daných souvislostech poznamenává, že je obecně známo, že zaviněné neplnění vyživovací povinnosti je trestným činem, a proto nemůže obstát argumentace obviněného, že v jeho trestní věci byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý