ECLI:CZ:US:2010:2.US.2573.08.1
sp. zn. II. ÚS 2573/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. N., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008 č. j. 1 Co 290/2007-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2008, která splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to pro údajné porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, v němž se žalobou domáhal ochrany své osobnosti. Uvedl, že předmětnou žalobu podal ke Krajskému soud v Brně dne 18. 3. 2003, ale rozsudek ve věci byl vydán dne 17. 8. 2007 a napadený rozsudek odvolacího soudu pak dne 11. 6. 2008, přičemž právnímu zástupci stěžovatele byl doručen dne 15. 8. 2008. Namítal, že vzhledem k časové prodlevě ze strany soudů nelze v jeho věci hovořit o zachování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Zvláště v případech, kdy se někdo domáhá ochrany své osobnosti, jejíž práva měla být porušena v tisku uveřejněnými informacemi, je nezbytné z důvodu účinné ochrany osoby rozhodnout v blízké časové souvislosti k momentu namítaného porušení. V důsledku průtahů v rámci takového řízení je totiž účastník domáhající se ochrany svého práva prakticky zbaven jakékoli, byť jen teoretické, možnosti ochrany v případě neúspěchu ve věci. Stěžovatel nabyl přesvědčení, že rozhodnutím s touto časovou prodlevou byla prokázána jednoznačná neschopnost soudní moci dát účastníkům právní jistotu v rámci vedeného sporu a ve své podstatě byly ohroženy samotné principy právního státu. Dle stěžovatele z odůvodnění napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud ke svému závěru, jaké důkazy byly v řízení provedeny a absentuje i posouzení této věci po právní stránce. Pokud se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se formálních náležitostí rozhodnutí soudu prvého stupně, pak má stěžovatel pochybnosti, zda vůbec odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně z hlediska jeho obsahových náležitostí podle §157 o. s. ř. přezkoumal. Jak dále stěžovatel tvrdil, jedním z důvodů zamítnutí žaloby stěžovatele soudem prvního stupně byl nedostatek pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka (žalovaného). Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí se však o absenci pasivní legitimace v této věci vůbec nezmínil a s odvolacími námitkami stěžovatele se nevypořádal. Z pohledu stěžovatele nemůže nedostatek pasivní legitimace být jedním z důvodů zamítnuti žaloby, ale měl by být jediným a prvním důvodem pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud tak měl napadené rozhodnutí posuzovat v prvé řadě právě z aspektu legitimace jednotlivých účastníků k řízení a teprve následně řešit ostatní aspekty věci.
K věci samé stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů a zejména uvedl, že v daném sporu vystupoval jako soukromý zemědělec (nikoli osoba veřejně činná), přičemž vedlejší účastník jej napadl v rámci konkurenčního podnikatelského boje. Vedlejší účastník nebyl v pozici novináře a nebylo smyslem jeho dopisu informovat veřejnost, ale naopak, jednoznačně dehonestovat jeho osobu v prostředí subjektů podnikajících v zemědělství. Pokud pak jde o výši a podstatu předmětných finančních prostředků poskytnutých stěžovateli na stavbu mlékárny, jež měly být podle tvrzení vedlejšího účastníka bezúročnou půjčkou, jejíž většina se nevracela, stěžovatel se ohradil v tom smyslu, že z provedených listin bylo zřejmé, že půjčka byla poskytnuta ve výši 6.252.000,- Kč a v době publikování výroku vedlejšího účastníka již několik let nebyla půjčkou bezúročnou. Nejednalo se tedy v této části o nevratnou dotaci. Konečná částka, ke které oba soudy dospěly, tedy zahrnovala plnění z různých titulů a s ohledem na to není podle stěžovatele zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že podstata sdělovaných údajů je v podstatě pravdivá.
II.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soud v Brně sp. zn. 24 C 13/2003 zjistil následující:
Stěžovatel se z titulu ochrany osobnosti domáhal proti žalovanému Ing. J. V. (dále též "vedlejší účastník") žalobou podanou dne 18. 3. 2003 u Krajského soudu v Brně zveřejnění omluvy vedlejšího účastníka ve vyjmenovaných denících a náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 100.000,- Kč, a to s poukazem na tvrzený neoprávněný zásah vedlejšího účastníka do osobnostních práv stěžovatele. Neoprávněný zásah měl spočívat v tom, že vedlejší účastník (tehdy také tajemník Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů) publikoval dne 2. 1. 2003 v Denících Bohemia dopis obsahující nepravdivá či pravdu zkreslující tvrzení o stěžovateli (tehdy i nyní předseda Asociace soukromého zemědělství ČR), jimiž bylo zasaženo do důstojnosti, vážnosti a důvěryhodnosti stěžovatele jako občana, podnikatele a osoby veřejně činné. Konkrétně se jednalo o následující publikovaná tvrzení vedlejšího účastníka: "Jedním z nesčetněkrát proklamovaných hesel šéfa Asociace bylo tvrzení, že skutečný farmář nepotřebuje dotace. Sám ovšem neváhal přijmout hodně přes deset milionů korun na stavbu mlékárny. Byla to bezúročná půjčka, jejíž většina se nevracela. Stádo dojnic, jalovic, nakoupil ve Francii a za nějaký rok prodal. Za své? Domnívám se, že nikoliv." Stěžovatel pak spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve sdělení, že neváhal přijmout bezúročnou půjčku přes 10 milionů na stavbu mlékárny, jejíž většina se nevracela.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2007 č. j. 24 C 13/2003-130 žalobu stěžovatele zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí se sestává, že soud prvého stupně vycházel ve svých závěrech jednak ze zákonné úpravy ochrany osobnosti podle ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a jednak odkázal na konstantní rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a závěry nálezů Ústavního soudu pojednávajících o podmínkách pro posuzování zásahu do osobnostních práv (nález Ústavního osudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04 a ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatel je jako předseda Asociace soukromého zemědělství ČR nepochybně osobou veřejně činnou a jako takový disponuje mnohem snadnějším přístupem k médiím než běžný řadový občan. Má tak mnohem snadnější možnost mediálně vyvrátit to, co on sám považuje za smyšlenku, a soudní ochrana jeho dobrého jména je proto realizována v míře menší. Na skutečnost, že je stěžovatel osobou veřejně činnou, sám stěžovatel poukazoval v rámci svých skutkových tvrzení v žalobě. Změnu argumentace v tomto směru provedl až po seznámení se závěry soudem citovaného nálezu Ústavního soudu v rámci smírčí činnosti soudu podle §99 o. s. ř. Tuto změnu však soud hodnotil jako účelovou. Soud konstatoval, že má-li být v případě osob veřejně činných mocenský zásah státu až subsidiárním prostředkem ochrany, dosáhl podle názoru soudu stěžovatel satisfakce primárně již zveřejněním své reakce na článek vedlejšího účastníka, i s přihlédnutím k míře expresivity v článku stěžovatele použité na adresu vedlejšího účastníka.
Soud prvého stupně ke svému závěru podotkl, že i kdyby tomu tak nebylo (nebyl zjištěn přesný rozsah zveřejnění článků a tyto by se nemusely svými rozsahy teoreticky krýt), byl by stěžovatel nucen větší míru veřejné kritiky akceptovat. Zvláště za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že tvrzení vedlejšího účastníka měla - slovy Ústavního soudu v citovaném nálezu - určitý základ. Skutečnost, že celková suma připadající na stěžovateli státem poskytnutou bezúročnou půjčku a přímé podpory činila toliko 7.863.674,- Kč (tj. částku řádově se blížící deseti milionům Kč a nikoli tedy "hodně přes deset milionů korun"), je v tomto směru irelevantní. Proto i skutkové tvrzení vedlejšího účastníka co do svého celkového vyznění v zásadě odpovídaly pravdě, byť co do přesné výše poskytnutých dotací byla nepřesná. Jako další důvod zamítnutí žaloby soud prvého stupně také shledal v nedostatku pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka, neboť bylo dle soudu z označení vedlejšího účastníka pod předmětným článkem zřejmé, že ten jej učinil jako tajemník Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů, což prokázalo i další dokazování.
K odvolaní stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí i samotného protokolu o jednání před odvolacím soudem, zabýval se tento soud přezkumem napadeného rozsudku i řízením, které jeho vydání předcházelo. Se skutkovými i právními závěry, z nichž vyplynulo, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo, se ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Skutečnost, že bezúročná půjčka ve výši 6.252.000,- Kč byla stěžovateli v roce 1993 poskytnuta, nebyla mezi účastníky sporná a ani skutečnost, že v době, kdy článek vedlejšího účastníka vyšel, stěžovatel na půjčku ničeho nevracel, nebyla zpochybněna. Nepřesnost ve výši částky byla podle odvolacího soud bezvýznamná a na celkovém vyznění článku by nemohla nic změnit. I kdyby v něm bylo uvedeno, že šlo o částku přes 6.000.000,- Kč, případný nepříznivý ohlas by byl v podstatě zcela stejný. Podle odvolacího soudu za této situace scházela příčinná souvislost mezi nesprávným tvrzením o výši půjčky a případným zásahem či ohrožením osobnostních práv stěžovatele. Odvolací soud v tomto ohledu poukázal na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99, podle kterého každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Na závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ostatní námitky uplatněné v odvolaní byly v souvislosti s vysloveným právním názorem právně bezvýznamné a navržené důkazy se staly nadbytečnými.
III.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako neopodstatněnou (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/01).
Ústavní soud podotýká, že v projednávané věci měl stěžovatel k dispozici příslušné procesní prostředky již v době, kdy k průtahům docházelo (návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Pokud jde o procesní prostředek k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy, pak jím je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http:/nalus.usoud.cz).
Stěžovatel dále považoval za zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pochybení odvolacího soudu, které spatřoval v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že rozhodnutí soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl. a ustálenou judikaturu z tohoto nálezu vyplývající). Ústavní soud však k tomu dále podotýká, že vzhledem k povaze odvolacího řízení platí pro rozsudky odvolacího soudu ustanovení §157 odst 2 o. s. ř. jen přiměřeně, a to v mezích zásadně přezkumné povahy jejich činnosti [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 726].
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací přezkoumal výše zmíněným odvoláním napadený rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud se zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry soudu prvého stupně plně ztotožnil, nebyl tak povinen znovu tyto jeho závěry opakovat či doplňovat a stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, soud prvého stupně provedl podrobné dokazování (řada listinných důkazů, úředních vyjádření, výslech účastníků) a na základě provedeného hodnocení důkazů vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval.
Podle názoru Ústavního soudu je z ústavní stížnosti zjevné, že argumentace stěžovatele nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedenými se soudy zabývaly a v odůvodnění srozumitelně vypořádaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud zvažoval, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Pokud se jedná o dílčí námitky stěžovatele, odkazuje Ústavní soud na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů, včetně jejich citací judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu