ECLI:CZ:US:2010:2.US.3076.08.1
sp. zn. II. ÚS 3076/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. V., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 č. j. 3 Tdo 601/2008-994, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 To 139/2007-899 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 č. j. 48 T 2/2006-569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy.
Stěžovatelka poukazuje na to, že soud druhého stupně provedl nové důkazy, na základě kterých dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Tím zkrátil stěžovatelčino právo na obhajobu a odňal jí možnost uplatnit řádné opravné prostředky. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99 a sp. zn. II. ÚS 60/05. Má za to, že ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. mělo být aplikováno tak, aby nedošlo k popření principu dvojinstančnosti trestního řízení.
Stěžovatelka dále namítá, že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit závěr o její vině trestným činem vraždy podle §219 tr. z. Dle ní došlo k nesprávnému posouzení věci z hlediska zavinění. Uvádí, že obsahem skutkové věty je zjištění, že 2x vystřelila do hlavy poškozeného, ale žádnými důkazy nebyla vyvrácena její obhajoba, že k výstřelu došlo náhodně, když zavadila o jemnou spoušť zbraně, z čehož plyne, že nejednala v úmyslu, ale ve vyhrocené situaci, a její jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní. Má za to, že v popisu skutku chybí důležitý znak, uvedený ve zrušujícím usnesení dovolacího soudu, že o nepřímý úmysl by šlo, kdyby s vědomím, že se jedná o nabitou střelnou zbraň, ji stěžovatelka namířila na hlavu poškozeného a stiskla spoušť. To však prokázáno nebylo. Naopak nebylo ničím zpochybněno, že zbraň držel v rukou poškozený, který s ní střídavě mířil na sebe a na stěžovatelku, a že stěžovatelka po ní chňapla, aby tím zabránila výstřelu. Uvádí, že se nikdy nebránila své odpovědnosti za nedbalostní ublížení na zdraví, rozhodně však popírala a popírá jakýkoli úmysl vraždit.
Stěžovatelka uvádí, že po vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu navrhla provedení dalších důkazů, a to znaleckého posudku z oboru forenzní psychologie se specializací "domácí násilí", vypracovaný doc. PhDr. L. Č., CSc., a znalecký posudek z oboru kriminalistika - balistická expertíza, vypracovaný Ing. F. H., v němž se znalec zabýval otázkou, jaká zbraň mohla být použita a s jakými následky. V této souvislosti namítá, že při prověrce na místě jí byly předloženy k výběru pouze různé druhy revolverů, přičemž odvolací soud svůj názor o dvojím výstřelu opřel právě o závěr, že se jednalo o revolver. To je dle stěžovatelky absurdní, neboť jí jiný typ zbraně nabídnut k výběru nebyl. Skutečnost, jakého druhu byla použitá zbraň, je dle stěžovatelky důležitá právě z hlediska zjištění formy zavinění. Pokud by totiž předmětnou zbraní byla samonabíjecí pistole s jemnou spouští, lze dle posudku Ing. H. připustit mechanismus střelby uváděný stěžovatelkou, včetně možnosti dvojvýstřelu. Znalkyně z oboru forenzní psychologie ve svém posudku poukázala na u stěžovatelky rozvinutý syndrom týrané ženy a na to, že jednala v akutní stresové situaci. Tomu pak odpovídá i její nelogické chování po činu. Vyslovuje přitom nesouhlas s tím, jakým způsobem Vrchní soud hodnotil její osobnost.
Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k výše uvedenému jsou právní závěry uvedené v napadených rozhodnutích v některých směrech v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a rovněž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení, neboť proti novému hodnocení důkazů a novým skutkovým závěrům nemůže brojit odvoláním. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01, III. ÚS 177/04, III. ÚS 77/01, IV. ÚS 260/05, IV. ÚS 767/05.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.
Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci plně odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.
Nejvyšší soud upozornil na to, že argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti, včetně námitky potlačení principu dvojinstančnosti řízení, je v zásadě totožná s tou, kterou odůvodnila dovolání. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s ní vypořádal.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci konstatovalo, že odvolací soud postupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu, aniž by současně překročil meze dané ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., neboť provedení důkazů, navržených v odvolacím řízení obhajobou, jistě nelze považovat za nahrazení činnosti soudu prvního stupně. Je-li namítán nesoulad popisu skutkového děje, tato odlišnost je zcela logická a vyplývá již ze skutečnosti, že odvolací soud ve věci rozhodl sám. Přitom nezměnil rozsudek v neprospěch stěžovatelky. Zpřesnění formy zavinění tak, aby odpovídala odůvodnění, a doplnění popisu skutku o motiv, rozhodně nelze považovat pro stěžovatelku za překvapivý.
Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 2/2006, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 č. j. 48 T 2/2006-569 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a byla za to odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných H. K., K. K., S. Č., J. Ch. a M. D.
O odvoláních stěžovatelky, obviněného M. D. a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007, jímž ohledně stěžovatelky zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b, d, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl, že se stěžovatelka za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal ve výroku o vině napadený rozsudek nedotčen, odsuzuje podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatelky bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007 zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu v části týkající se stěžovatelky a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechny další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 3 To 139/2007 podle §258 odst. 1 písm. b, c, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o vině a trestu stěžovatelky a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka uznává vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že stěžovatelka "poté, co si v průběhu dne 27. 5. 2005 od odsouzeného M. D. prostřednictvím odsouzené H. K. nelegálně opatřila na svou obranu nabitou střelnou zbraň ráže do 6,5 mm, připravenou k výstřelu, o jejichž účincích měla pouze přibližnou představu, a to pod vlivem obav vyplývajících z dlouhotrvajícího domácího násilí vůči její osobě ze strany jejího manžela P. V., téhož dne v době od 21.00 do 01.30 dne 28. 5. 2005 v obývacím pokoji rodinného domu ve Z. ve vyhrocené situaci z bezprostřední blízkosti 2x vystřelila do hlavy poškozeného P. V. s otvory vstřelu v pravé spánkové krajině a otvorem výstřelu v levé spánkové krajině, s vědomím, že zbraň směřuje do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poškozením může přivodit smrt, s čímž byla srozuměna, a tím mu způsobila vážné poranění mozku, v důsledku čehož na místě zemřel". Za to jí byl podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2008 č. j. 3 Tdo 601/2008 toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelka provádí vlastní rozbor některých důkazů, čímž se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sama prosazuje, a na tomto základě usiluje i o změnu v právní kvalifikaci skutku.
Východiskem pro posouzení argumentace stěžovatelky je právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007, jež předcházelo vydání napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu a proti němuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nebrojí. Z tohoto usnesení je patrné, že důvodem ke zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu byla okolnost, že soudy obou stupňů na základě stejných skutkových zjištění dospěly k rozdílným právním závěrům ohledně formy úmyslného zavinění. Zatímco soud prvního stupně vyvodil přímý úmysl stěžovatelky usmrtit poškozeného, odvolací soud připustil úmysl nepřímý, přičemž ovšem ponechal popis skutku ve výroku svého rozsudku nezměněn, přestože svědčil o úmyslu přímém a navíc za okolností, které neodpovídaly učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž se stěžovatelka činu dopustila pod tlakem dlouhotrvajícího psychického a fyzického násilí ze strany poškozeného. Současně byl odvolacímu soudu vytknut vadný právní názor, že soud prvního stupně porušil ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., přičemž bylo Nejvyšším soudem vysloveno, že použití tohoto moderačního ustanovení o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby bylo vzhledem k okolnostem případu namístě.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že odvolací soud po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu postupoval v souladu s jeho závazným právním názorem, v novém řízení doplnil dokazování o důkazy navrhované obhajobou (dva znalecké posudky z oboru balistiky a psychologie a výslech svědkyně M. S., matky stěžovatelky) a ve svém odsuzujícím rozsudku zformuloval skutkovou větu výroku o vině způsobem, odpovídajícím prokázanému skutkovému stavu věci.
Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud dospěl na základě vyhodnocení důkazů, včetně důkazů, jež provedl sám, k novým skutkovým zjištěním, čímž porušil dvouinstančnost řízení, neboť de facto nahradil činnost soudu prvního stupně. Tato její námitka je ovšem neopodstatněná, neboť odvolací soud plně navázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a upřesnění popisu skutku provedl dle požadavku Nejvyššího soudu a v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Jeho zjištění, včetně vyjádření formy úmyslného zavinění, nelze hodnotit jako překvapivé (tak jak tvrdí stěžovatelka). Pokud některé skutečnosti formuloval přesněji tak, aby z nich bylo zřejmé, že stěžovatelka jednala v úmyslu nepřímém a pod vlivem dlouhodobého domácího násilí ze strany poškozeného (nikoli však v sebeobraně), takové zpřesnění formy zavinění a doplnění popisu skutkového děje o motiv jednání, na který poukazovala obhajoba, není překvapivým rozhodnutím, kterým by byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na obhajobu. V tom se případ stěžovatelky odlišuje od případů, které řešil Ústavní soud v poukazovaných nálezech. Nadto uvedené upřesnění skutkového děje nevyznělo v její neprospěch, ale naopak, některé do skutkové věty vtělené okolnosti, za kterých k činu došlo (podle nichž jednala za stavu vyvolaného důvodným pocitem strachu a ohrožení jako důsledku jejího dlouhodobého týrání ze strany poškozeného, které mělo podobu opakovaného psychického i fyzického násilí), svědčí o tom, že se její čin vymyká z okruhu "obvyklých" trestným činům vraždy podle §219 tr. zák., což bylo následně zohledněno při ukládání trestu, který byl stěžovatelce za použití ustanovení §40 odst. 1 písm. b, odst. 4 písm. b) tr. zák. vyměřen pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.
Pokud stěžovatelka namítá, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že k výstřelu došlo náhodně, když zcela neúmyslně stiskla spoušť v situaci, kdy se snažila zbraň vytrhnout poškozenému, jedná se o verzi, kterou stěžovatelka uplatňovala v průběhu trestního řízení a kterou se obecné soudy zabývaly a vyvrátily ji. Ústavní soud neshledal v jejich postupu libovůli či exces, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku, který by mohl vést k vydání zrušujícího nálezu. V tomto směru lze odkázat i na podrobná odůvodnění obou rozhodnutí dovolacího soudu, v nich je přesvědčivě vyloženo, z jakých důvodů nebylo možno akceptovat právní názor stěžovatelky o jejím zavinění z nedbalosti. Již v původním zrušujícím usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že nepovažuje za opodstatněnou námitku stěžovatelky, že jednala v tzv. negativním skutkovém omylu, jež by vylučoval její úmyslné zavinění a umožňoval právní posouzení skutku jako nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti, neboť pro tuto verzi žádný z provedených důkazů (včetně odborného znaleckého posudku) nesvědčí. Na tomto svém názoru dovolací soud setrval i ve svém druhém rozhodnutí, jímž dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné a v němž znovu zopakoval, že na sebe navazující zjištěné skutkové okolnosti (jednání stěžovatelky před činem, kdy si nelegálně opatřila na svoji případnou obranu od M. D. střelnou zbraň ráže do 6,5 mm, téhož dne v noci takto získanou zbraň použila způsobem, který vedl ke smrti poškozeného, a za součinnosti dalších osob pak následně v tajnosti provedla úklid místa činu i odstranění těla poškozeného) ve svém kontextu nemohou svědčit o nešťastné náhodě či nedbalosti stěžovatelky, přičemž odkázal i na podrobné vyhodnocení průběhu samotné střelby, provedené obecnými soudy. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné, aby znovu jeho podrobnou ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval.
Námitce stěžovatelky, že odvolací soud svůj názor o dvojím výstřelu opřel o ničím neprokázaný závěr, že se jednalo o revolver, lze přiznat určitou opodstatněnost, neboť úvahy odvolacího soudu o tom, že použitou zbraní byl revolver, jsou podloženy pouze laickým popisem stěžovatelky a hypotetickým závěrem znalců. Pro posouzení věci je však rozhodující označení zbraně ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku jako "střelná zbraň ráže do 6,5 mm", čemuž odpovídá provedené dokazování. Se stěžovatelkou lze souhlasit i v tom, že nebylo postaveno najisto, zda k dvojímu výstřelu došlo opakovaným či jedním zmáčknutím spouště. Jak však poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, závěrem o nepřímém úmyslu bylo de facto připuštěno, že ke dvěma výstřelům došlo jedním zmáčknutím spouště, čímž byla akceptována obhajoba stěžovatelky. Jinak by nemohl obstát závěr o zavinění stěžovatelky pouze v nepřímém úmyslu. Verzi stěžovatelky o nešťastné náhodě či nedbalosti při manipulaci se zbraní však již opodstatněnost přiznat nelze, neboť tato verze nemá, jak již bylo uvedeno výše, v provedeném dokazování oporu, odporuje zjištěnému skutkovému stavu věci i samotné logice popsaného skutkového děje.
Z uvedených důvodů lze uzavřít, že ve skutkových a právních závěrech vyjádřených v napadených rozhodnutích a v procesním postupu soudů nebyl shledán extrémní rozpor ani svévole ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání předmětných rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelčina argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu