ECLI:CZ:US:2010:2.US.76.10.1
sp. zn. II. ÚS 76/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. Ž., zastoupeného JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem advokátní kanceláře Nemeth, Schwarz & partneři, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 623/2009 ze dne 16. září 2009, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 1/2009-1801 ze dne 17. února 2009, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 5/2008 ze dne 9. října 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou neúplně telefaxem a úplně k poštovní přepravě dne 11. ledna 2010, a dále doplněnou podáním ze dne 11. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pod bodem 1) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a b), a odst. 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti Českomoravská agrární společnost, s. r. o., v úmyslu vyvést z ní jediný bonitní majetek na úkor věřitelů, prodal šest dnů po jmenování do funkce, a to dne 6. listopadu 2000, určité nemovitosti obchodní společnosti HYPOFINANCE s. r. o., za kupní cenu 30.000.000 Kč splatnou do 31. ledna 2001, jejíž úhradu potvrdil dne 13. ledna 2001 v důsledku přijetí tří směnek vlastních splatných 31. ledna 2001, a následně předstíral jednak existenci závazku ze smlouvy o postoupení pohledávky za Československou obchodní bankou, a. s. (část tzv. Nemethovy pohledávky), kterou měl uzavřít dne 4. ledna 2001 s běloruskou obchodní společností TPUC DERILEND, dále že posledně uvedené obchodní společnosti měl dne 13. ledna 2001 převést vlastní směnky obchodní společnosti HYPOFINANCE s. r. o., na řad Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., za cenu 30.000.000 Kč splatnou do 30. dubna 2001, a konečně že posledně uvedená částka byla započtena na cenu za výše uvedený převod pohledávky za Československou obchodní bankou, a. s., přičemž v téže době se obchodní společnost Českomoravská agrární společnost, s. r. o., nacházela v úpadku z důvodů nesplacených dříve vzniklých závazků ve výši 1.543.830.722 Kč celkem 17 subjektům, o čemž stěžovatel věděl. Dále byl tímtéž rozsudkem uznán vinným pod bodem 2) pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu (výkonu) funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let, přičemž poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na pořad věcí občanskoprávních. Usnesením odvolacího soudu bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu byla k jeho dovolání částečně zrušena rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně týkající se bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně, a posledně uvedenému soudu byla tato věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. V ústavní stížnosti je konkretizováno, že směřuje proti napadeným rozhodnutím v rozsahu, ve kterém nedošlo ke zrušení rozhodnutím dovolacího soudu, tedy směřuje jen proti rozhodnutím týkajícím se výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti je namítán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z výpovědí svědků Š. a M. a právními závěry. Stěžovatel konkrétně obecným soudům vytýká, že uvěřily svědkyni M., že neuzavřela žádnou smlouvu o převodu obchodního podílu Ing. Š. v obchodní společnosti Českomoravská agrární společnost, s. r. o., na slovenskou obchodní společnost EURO SIPOX a. s. holding. Přitom měl soud k dispozici originál předmětné smlouvy o převodu obchodního podílu předložený svědkem Š. i výpis ze slovenského obchodního rejstříku dokládající, že svědkyně M. byla osobou oprávněnou jednat za EURO SIPOX a. s. holding. Právě ona svědkyně totiž jmenovala stěžovatele do funkce jednatele. Na tomto půdorysu argumentuje stěžovatel o absurdnosti a nelogičnosti závěrů obecných soudů. Tuto věc nepovažuje jen za akademickou proto, protože právě na základě uvedené smlouvy EURO SIPOX a. s. holding převzal závazky Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., což má podle něj zásadní vliv na kvalifikaci jeho jednání.
3. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházely z výpovědi D. T., provedené cestou právní pomoci bez jakékoliv možnosti účasti obhájce stěžovatele v Bělorusku.
4. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že patrně omylem opomenul ve svém rozhodnutí řešit provázanost obou původně společně stíhaných skutků a z toho plynoucí okolnosti promlčení trestního stíhání. Uvádí, že trestní stíhání pro skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně bylo zahájeno v poslední den promlčecí lhůty, která byla přerušena trestním stíháním pro skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Bude-li tedy stěžovatel pro skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně zproštěn obžaloby, bude tím trestní stíhání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně promlčeno. Takový stav je však stěží řešitelný jinak než cestou ústavní stížnosti, protože případnému zastavení řízení pro skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně by bránila překážka věci rozhodnuté. Případné zproštění obžaloby pro skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně považuje za reálné i s ohledem na jeho překvalifikování na nezpůsobilý pokus zvýhodňování věřitele, pro něž se v teorii dává příklad pokusu vraždy na mrtvole papírovým nožem, který zcela vylučuje trestní odpovědnost.
5. Posledně uvedený argument posléze doplnil poukazem na nabytí účinnosti trestního zákoníku dne 1. ledna 2010, který stanoví mírnější trestní sazbu pro skutkovou podstatu trestného činu, pro nějž je vedeno řízení pro skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí o vině pro skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně tak jde proti smyslu nyní účinného trestního zákoníku, neboť krátí právo stěžovatele domáhat se v jednom řízení jediného rozhodnutí, které je v souladu s právní úpravou platnou v době jeho vydání. Situace, která nastala, jde totiž k tíži stěžovatele.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových možností a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů, ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Pokud jde o vyhodnocení výpovědi svědkyně M., je třeba souhlasit se stěžovatelem v jeho pochybnostech, co přesně mělo být vyvozeno z její výpovědi, která - stručně řečeno - podle reprodukce této výpovědi obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nevěděla vůbec nic. To v daném případě nebylo ojedinělé, protože absencí relevantních vědomostí "trpěli" i svědek B., svědek K. a jiní. Nicméně z narativní části rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že poukaz na obsah smlouvy o převodu obchodního podílu na Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., z Ing. Š. na obchodní společnost EURO SIPOX a. s. holding, neakcentoval existenci závazku k úhradě závazků Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., nýbrž toliko standardnost převodu tohoto obchodního podílu, a tím potažmo standardnost jeho angažmá v posledně uvedené obchodní společnosti.
8. Závěru odvolacího soudu lze však rozumět i tak, že otázkou garance uhrazení závazků Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., díky majetku třetích osob, tedy vzdor vytýkanému převodu nemovitostí, se námitkami stěžovatele již soud prvního stupně obšírně zabýval. Rozebral v této souvislosti situaci dceřiné obchodní společnosti ČAS - FIN s. r. o., a hodnoty obchodních podílů na obchodních společnostech HOD CUISINE, s. r. o., SPORT - TRADING spol. s r. o., a Česká chmelařská, s. r. o. Konečně i pokud by byla odvolací (a posléze dovolací) námitka stěžovatele dostatečně specifikována, byla by tak jako tak irelevantní s ohledem na kvalitu a likviditu takového zajištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 440/2007 ze dne 26. dubna 2007). Závazek nabyvatele obchodního podílu totiž měl jen stěží povahu obdobnou ručení nebo zástavě, ale spíše jen povahu přistoupení k závazku podle §534 občanského zákoníku, tedy bez přímého nároku věřitelů a byl zcela závislý na majetkovém postavení takového dlužníka. Tomu ostatně odpovídá, že stěžovatel v souvislosti s touto námitkou netvrdí, že by věřitelé Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., byli o tomto závazku obchodní společnosti EURO SIPOX a. s. holding informováni a především, že by v důsledku tohoto závazku došlo ke skutečné úhradě závazků Českomoravské agrární společnosti, s. r. o. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 1546). Nic takového v průběhu řízení nevyplynulo ani jinak, a proto, i pokud by byl odvolací soud stran dané odvolací námitky stěžovatele nedůsledný, nepředstavovalo by to porušení postulátů spravedlivého procesu.
9. Ve vztahu k námitce nemožnosti klást otázky svědkovi T. Ústavní soud připomíná, že z pohledu ochrany základních práv a svobod je nutno klást důraz na důležitost spravedlivosti řízení jako celku, a to včetně způsobu provedení důkazů (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perna proti Itálii ze dne 6. května 2003 in RoESLP 2003, 3: 129; aj.). Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků, a obecným soudům přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud zdůvodní, proč se rozhodly nepředvolat svědky, jejichž výslech je vyžadován (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, č. 43791/98). Práva obhajoby jsou omezena v rozsahu neslučitelném s požadavky čl. 6 Úmluvy teprve tehdy, jestliže se odsouzení opírá pouze nebo rozhodujícím způsobem o výpověď svědka, kterého ani v přípravném řízení, ani v průběhu hlavního líčení obžalovaný neměl možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku č. 21363/93 ; 21364/93 ; 21427/93 ; 22056/93 ze dne 23. dubna 1997). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
10. Již soud prvního stupně v návaznosti na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 135/99 (N 74/14 SbNU 121) vyložil, že nejde o jediný usvědčující důkaz, a že tento důkaz toliko zapadá do řetězce dalších před soudem provedených důkazů (str. 14 rozsudku). Na to poukázal k totožné námitce i dovolací soud a dále rozvedl, že k neumožnění přítomnosti obhájce stěžovatele u tohoto výslechu došlo v souladu s procesními předpisy Běloruska, což jsou tuzemské soudy povinny respektovat v souladu s §428 trestního řádu. Dlužno dodat, že stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti vůbec nijak nereaguje.
11. Námitkou týkající se promlčení trestního stíhání ať už s ohledem na potenciální zproštění obžaloby či s ohledem na novou právní úpravu se Ústavní soud nezabýval v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, přestože se jedná o námitku bezesporu velmi zajímavou. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti je však rozhodný stav v době vydání napadených rozhodnutí, a to v přímé návaznosti na uplatněný návrh, který byl stěžovatelem vymezen toliko ve vztahu k rozhodnutí o vině ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k němu je v této souvislosti významné, že v době vydání napadených rozhodnutí mohlo být předmětné trestní stíhání stěžovatele vyhodnoceno jako nepromlčené, což stěžovatel ostatně ani nepopírá. Pro tyto námitky bude mít tedy stěžovatel dostatek prostoru v pokračujícím trestním řízení před obecnými soudy, a bude primárně na nich, jak se s nimi v souladu s ústavním pořádkem vypořádají, neboť základní práva a svobody stěžovatele jsou i pod jejich ochranou (srov. čl. 4 Ústavy České republiky). Teprve pokud v jimi prováděném řízení nebudou základní práva a svobody stěžovatele stran těchto námitek dostatečně ochráněny, bude v souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
12. Ze všech shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu