ECLI:CZ:US:2010:2.US.857.10.2
sp. zn. II. ÚS 857/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele J. V., právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 1. 2010 č. j. 1 KVZ 132/2009-170 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010 č. j. 44 To 67/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2, a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství rozhodl dne 12. 1. 2010 v trestní věci proti stěžovateli stíhanému pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr.. zákona tak, že podle 71 odst. 4 tr. řádu se ponechává ve vazbě, a to z vazebních důvodů uvedených §67 písm. a) tr. řádu. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr.řádu zamítl.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství odůvodnil napadené rozhodnutí primárně tím, že u obviněného je vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu dán zejména hrozbou uložení citelného trestu odnětí svobody v případě uznání viny za tento trestný čin, pro který je vedeno trestní stíhání. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že obviněný byl v minulosti již trestán pro stejné jednání a s ohledem na osobu obviněného a jeho pracovní kontakty v zahraničí hrozí, že těchto kontaktů využije a pokusí se útěkem do ciziny vyhnout trestnímu stíhání. Do dne rozhodnutí o vazbě nebylo možno skončit trestní stíhání, neboť bude dále nutno prokázat další skutečnosti, k čemuž bude nutno vyslechnout další svědky, jakož i provést řadu dalších důkazů, kterými bude zjištěn stav věci. Městský soud v Praze posoudil stížnost proti rozhodnutí státního zástupce jako nedůvodnou a konstatoval, že o vazbě stěžovatele rozhodoval již opakovaně a na základě stejných námitek. Stížnostní soud dospěl k závěru, že provedené důkazy nezbavují stěžovatele důvodného podezření, že se dopustil stíhaného jednání. Stěžovateli i nadále hrozí vysoký trest odnětí svobody vzhledem k závažnosti trestné činnosti i s ohledem na jeho předchozí odsouzení, sídlo společnosti PIG je v dominikánské republice a stěžovatel má kontakty v zahraničí. Současně soud přihlédl k tomu, že pro obtížnost věci nebylo možno přípravné řízení ukončit.
Stěžovatel má v prvé řadě za to, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně nezabývaly tím, zda vůbec trvá důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti a tuto námitku rozvádí v ústavní stížnosti velmi podrobně i s odkazem na dosavadní průběh vyšetřování. Stěžovatel se dále domnívá, že napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění, a jsou dle jeho názoru pouze povšechná a obecná.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Stěžejní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je podle jeho názoru výrazné oslabení původního důvodného podezření ze spáchání trestného činu na základě provedených důkazů (včetně znaleckého posudku).
K této námitce Ústavní soud nejprve připomíná, že obecnému soudu v přípravné fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání obviněného. Rozhoduje-li obecný soud o vazbě, vychází z dikce ustanovení §67 tr. řádu, druhý pododstavec, jež toliko požaduje, aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Na odůvodnění vazebních rozhodnutí nelze mít přehnané požadavky právě po stránce skutkové argumentace vztahující se k důvodnosti trestního stíhání obviněného, o jehož vazbu se jedná. Není nutné, aby obecný soud v takovém rozhodnutí podrobně rozváděl obsah usvědčujících důkazů, je-li důvodnost trestního stíhání (tedy určitá vyšší míra pravděpodobnosti, že se obviněný konkrétního trestného jednání dopustil) jasně patrná z dosud shromážděného spisového materiálu. Tato důvodnost musí pak vyplývat zejména z usnesení o zahájení trestního obviněného.
Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.), a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat, zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
Stěžovatel byl ve vazbě ponechán z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. řádu, které poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obžalovaný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Státní zástupce i obecný soud své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě řádně odůvodnily způsobem, odpovídajícím jak příslušným ustanovením tr. řádu, tak i judikatuře Ústavního soudu (hrozba vysokého trestu odnětí svobody, kontakty v zahraničí, opakování tr. činnosti). V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu ani státního zastupitelství v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Jak obecný soud, tak i státní zástupce interpretoval a aplikoval trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu