ECLI:CZ:US:2010:2.US.893.10.1
sp. zn. II. ÚS 893/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem J. Průchy 1915, Most, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 48 T 8/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 3. 2010, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu a vydal rozhodnutí, v němž konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 8/2008, která spočívá v tom, že v době od 3. 4. 2009 do dne podání ústavní stížnosti nerozhodl o žádosti stěžovatele ze dne 18. 3. 2009, doručené soudu dne 23. 3. 2009, o propuštění navrhovatele z vazby dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 32 (správně patrně: čl. 36 a čl. 38) Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat v porušování citovaných základních práv a přikázal mu o žádosti navrhovatele o propuštění z vazby ze dne 18. 3. 2009 rozhodnout.
Z připojeného listinného materiálu vyplynulo, že stěžovatel je, zkráceně řečeno, stíhán pro trestné činy krádeže, loupeže, poškozování cizí věci, vydírání, podvodu, porušování domovní svobody, neoprávněného držení platební karty a neoprávněného užívání cizí věci, kterých se měl dopustit tím, že v letech 2004-2007 se v rámci organizované skupiny účastnil 29 útoky rozsáhlé trestné činnosti. V této souvislosti byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 663/2007-37 ze dne 29. 9. 2007 vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Řízení je po podání obžaloby dne 14. 8. 2008 vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").
Právě k zmíněnému soudu podal stěžovatel dne 23. 3. 2009 žádost o propuštění z vazby, o níž krajský soud dosud nerozhodl. Dne 2. 4. 2009 přitom uplynula zákonem stanovená pětidenní lhůta a od 3. 4. 2009 je soud v prodlení s rozhodnutím o předmětné žádosti. Stěžovatel se domnívá, že za tohoto stavu je jeho držení ve vazbě nezákonné a protiústavní, a to navzdory skutečnosti, že v mezidobí bylo několikrát rozhodováno o prodloužení vazby či o jiných jeho žádostech. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 385/03, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu ustanovení §71 odst. 4, 6 trestního řádu není možné zaměňovat za rozhodnutí o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud, prostřednictvím Kamily Krejcarové, předsedkyně senátu, potvrdil, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, datované dne 18. 3. 2009, nebylo skutečně rozhodnuto. V době, kdy byla žádost soudu zaslána, byl spis u Vrchního soudu v Praze, který jej vrátil dne 6. 4. 2009. Chybou kanceláře soudu pak došlo k tomu, žádost stěžovatele byla následně do spisu "zažurnalizována" společně s dalšími písemnostmi (cca 200 listů) a soud o ní nerozhodl. Krajský soud dále podotkl, že dne 27. 4. 2009 došlo k výslechu stěžovatele před rozhodováním soudu o prodloužení vazby podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu, kdy stěžovatel svou žádost o propuštění z vazby nezmínil. Dále zdůraznil, že o vazbě stěžovatele bylo v zákonných lhůtách rozhodováno i následně a opakovaně, a proto zastává názor, že práva stěžovatele, plynoucí z trestního řádu, byla zachována.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice.
V návaznosti na výše uvedené jsou možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny, až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 (nabyla účinnosti novela, která institut návrhu na určení lhůty zavedla) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu ústavní stížnosti, ani z vyžádaného spisového materiálu, nevyplývá, že by stěžovatel před uplatněním ústavní stížnosti podal u krajského soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Před podáním ústavní stížnosti stěžovatel tudíž nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k zajištění jeho ústavně zaručených práv umožňuje, čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost není způsobilá meritorního projednání (srov. část odůvodnění týkající se odmítacího výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 655/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 89, str. 303). Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Za daných okolností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pouze jako obiter dictum se Ústavní soud vyslovuje ve věci tvrzeného nezákonného držení stěžovatele ve vazbě. Jak se podává ze spisu krajského soudu sp. zn. 48 T 8/2008, byla zákonnost vazby stěžovatele, po podání obžaloby u tohoto soudu, přezkoumávána nespočetněkrát, a to jak z úřední povinnosti, tak v souvislosti s podanými žádostmi o propuštění z vazby. Obecné soudy ve věci vazby stěžovatele konkrétně rozhodovaly dne 11. 9. 2008, dne 22. 12. 2008, k žádosti o propuštění dne 13. 2. 2009, dále dne 27. 4. 2009 (stěžovatel byl při této příležitosti slyšen), dne 14. 10. 2009, k žádosti o propuštění z vazby opět dne 18. 11. 2009 a 25. 1. 2010 (stěžovatel byl slyšen, rozhodnuto současně o ponechání stěžovatele ve vazbě dle §71 odst. 4, 6 trestního řádu), opět k žádosti o propuštění dne 17. 3. 2010 (stěžovatel byl předtím slyšen), dne 7. 5. 2010 (stěžovatel byl slyšen) a k žádosti o propuštění z vazby dne 1. 6. 2010. K stížnostem stěžovatele do rozhodnutí o dalším trvání vazby rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to dne 15. 7. 2009, 17. 2. 2010 a dne 19. 5. 2010, dále pak i Nejvyšší soud, a to dne 6. 1. 2010. Ani v jednom případě obecné soudy neshledaly u stěžovatele pominutí vazebních důvodů. Z řečeného vyplývá, že vytýkané pochybení krajského soudu, který v rozporu se zákonem dosud nerozhodl o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby ze dne 18. 3. 2009, není způsobilé samo o sobě založit nezákonnost vazebního omezení stěžovatele. Lze totiž předpokládat, že důvody vazby by u stěžovatele trvaly i v době řádného rozhodování o předmětné žádosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj