ECLI:CZ:US:2010:3.US.1554.09.1
sp. zn. III. ÚS 1554/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Porážková 1424/20, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2008 sp. zn. 40 T 5/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2008 č. j. 4 To 56/2008-704 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 286/2009, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. 32 T 29/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 23 To 518/2006, byl stěžovatel podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let.
Trestného činu zpronevěry se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že v postavení jednatele společnosti LJ 2000, s. r. o. vybral postupně z jejího bankovního účtu finanční obnos v celkové výši 6.025.000,- Kč. Peněžní prostředky na bankovním účtu byly určeny k podnikatelské činnosti zmíněné společnosti, stěžovatel je však užil v rozporu s jejich určením blíže nezjištěným způsobem.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, jež Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 9. 12. 2008 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež však Nejvyšší soud ČR jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl několik námitek skutkového rázu. Dle stěžovatele obecné soudy nevzaly v potaz jeho obhajobu, že si neponechal ani zlomek z částky 6.025.000,- Kč a vše odevzdal společníku A. H. jako zálohu na podíl společnosti. Kopii dokladu o předání peněz nalezl stěžovatel bohužel až po vydání rozhodnutí soudů obou stupňů a Nejvyšší soud jej pak již neakceptoval. Originál potvrzení o tomto předání peněz založil stěžovatel do účetnictví a celé účetnictví následně předal novému jednateli J. Š., neměl tedy k dispozici tento důkaz v rámci řízení před soudy prvního a druhého stupně. Originál dokumentu však není stěžovatel schopen od nynějšího statutárního orgánu společnosti LJ 2000 s. r. o. získat, dle názoru stěžovatele tak může nyní učinit pouze soud.
Soudy obou stupňů se dle stěžovatele rovněž nezabývaly jeho námitkami týkajícími se skutečnosti, že je nemožné, aby si A. H., resp. jeho manželka, zakoupili hotel Horto v Brně, aniž by disponovali předanou částkou, neboť ani jeden z manželů není nikde zaměstnán a žijí ze sociálních dávek. Již z této skutečnosti lze, jak tvrdí stěžovatel, usuzovat, že stěžovatel peníze panu H. opravdu předal, neboť jinak by si tak nákladnou koupi jistě dovolit nemohli. Tato okolnost by dle názoru stěžovatele mohla být jednoduše vysvětlena, kdyby soudy vyhověly návrhu stěžovatele na osobní účast svědka H. u hlavního líčení a tohoto svědka vyslechly. Nalézací soud dle názoru stěžovatele zcela nedostatečným způsobem zjišťoval pobyt svědka H., neboť neučinil veškeré možné kroky k tomu, aby byl tento svědek nalezen a následně vyslechnut v rámci hlavního líčení, ač se jednalo o stěžejní důkaz.
Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že neadekvátně vyhodnotily výpověď svědka J. Š., který měl ve své výpovědi sdělit, že na internetu objevil inzerát o prodeji společnosti a na základě tohoto inzerátu se dostavil na valnou hromadu. Stěžovatel v rámci trestního řízení již několikrát uvedl, že toto tvrzení svědka se v žádném případě nezakládá na pravdě, neboť stěžovatel nikdy žádný inzerát na internet nedával, posílal pouze pozvánky na valnou hromadu společníkům H. a R. Jedinou možností, jak se mohl svědek Š. dozvědět o konání valné hromady, je dle názoru stěžovatele získání informací od jednoho ze společníků.
V opačném případě by si přece svědek mohl na internetu zjistit rovnou i podrobnosti o společnosti, kterou chce koupit. U hlavního líčení však svědek tvrdil, že byl překvapen, že má společnost více společníků. Pana Š. stěžovatel poprvé viděl až na valné hromadě, dříve se s ním nikdy nesetkal. Na valné hromadě byl stěžovatel určen řídícím valné hromady, proto předával všechny dokumenty a podklady notáři, a to včetně plné moci, se kterou pan Š. přišel.
S ohledem na uvedené se stěžovatel domnívá, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nebyla v jeho případě naplněna po subjektivní stránce, neboť stěžovatel nikdy neměl v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu přisvojením si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena; z vybrané částky 6.025.000,- Kč si neponechal vůbec nic, tedy nezpůsobil společnosti LJ 2000 s. r. o. žádnou škodu. Nedopustil se žádného trestného jednání, neboť pokud by opravdu potřeboval peníze, nebylo by nic jednoduššího, než si je od společnosti půjčit. Toto ovšem neučinil, protože peníze nebyly určeny pro stěžovatelovu potřebu, nýbrž pro svědka H., který je rovněž převzal, na čemž stěžovatel trvá.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná - účastníci odmítli argumentaci stěžovatele s tím, že k žádnému porušení ústavním pořádkem garantovaných práv dle jejich názoru nedošlo, případně zrekapitulovali argumentaci ústavní stížnosti a odkázali na odůvodnění svých vlastních rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by nebyly obsaženy již v napadených rozhodnutích, považoval Ústavní soud za nadbytečné, zasílat je nestěžovateli k replice.
Ústavní soud si k posouzení návrhu stěžovatele dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2007.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí vydanému obecným soudem v trestní věci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V projednávané věci představují jednotlivé námitky stěžovatele ve své podstatě opakování jeho obhajoby z trestního řízení. Jde o námitky ryze skutkového charakteru, jež směřují proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele. Stěžovatel tím Ústavní soud fakticky staví do role další instance trestního soudnictví, jež, jak bylo uvedeno výše, orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.
Ústavní soud při projednávání obdobných tzv. skutkových polemik opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není trestní věc skutkově a právně znovu objasňovat poté, co tak učinily obecné soudy. Není tudíž povolán ani k tomu, aby přehodnocoval důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (blíže viz již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, nověji viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 182/02, III. ÚS 178/03, IV. ÚS 569/03, III. ÚS 62/04, I. ÚS 1265/09, II. ÚS 2969/09, a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03).
Ústavní soud poté, co přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle uvedených zásad, dospěl k závěru, že na základě spisového materiálu nelze ve věci stěžovatele dovodit pochybení obecných soudů, jež by kasační zásah Ústavního soudu opravňovalo. Z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí, jež mají v provedeném dokazování náležitou oporu, nelze dovodit, že by soud nalézací či vrchní soud překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů. Krajský soud v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnil. Se skutkovými a právními námitkami stěžovatele se dále podrobným způsobem zabýval i soud odvolací a následně zčásti i Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. V podrobnostech lze na argumentaci napadených rozhodnutí obecných soudů odkázat.
Závěr o vině stěžovatele trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. je založen na několika navzájem souladných důkazech, zatímco skutková verze stěžovatele zůstává ve své podstatě podepřena pouze jeho tvrzením, z hlediska výsledků dokazování málo přesvědčivým. O tom, že stěžovatel z bankovního účtu LJ 2000 s. r. o. postupně vybral uvedenou vysokou finanční částku, nepanují žádné pochybnosti (viz rekapitulace důkazů na str. 6 ods. rozsudku), a ani stěžovatel tuto skutečnost nepopírá. Skutková zjištění nalézacího soudu dále vycházejí především z obsáhlých výpovědí svědků Ing. J. R. (jednoho ze společníků LJ 2000 s. r. o.) a J. Š. (muže, jejž stěžovatel dle zjištění obecného soudu kontaktoval za účelem prodeje obchodního podílu uvedené firmy). Výpovědi těchto svědků, tak jak jsou zaprotokolovány na č. l. 605 až 610, resp. 615 až 619 trestního spisu, se nevyznačují významnějšími rozpory či nelogičnostmi, ba naopak zapadají do celkového skutkového obrazu, vyplývajícího ze zbylých, zejména listinných důkazů. Tito svědkové vypovídali v tom smyslu, že stěžovatel sám kontaktoval svědka Š. prostřednictvím inzerátu, aby pomocí padělaných dokumentů na něj převedl firmu LJ 2000 s. r. o. Tento svědek kategoricky popřel, že by se před tím znal se svědkem Ing. R., popř. že by od stěžovatele obdržel účetnictví firmy, předchozí daňová přiznání atd. Z výpovědí uvedených svědků jednoznačně vyplývá, jakým způsobem se stěžovatel pokusil "zamést stopy" prostřednictvím převodu obchodního podílu na svědka Š. (jako tzv. bílého koně), jejž stěžovatel uvedl v omyl ohledně počtu společníků firmy (viz str. 8, str. 10 rozsudku Krajského soudu v Brně). Posouzení samotné věrohodnosti výpovědí těchto svědků se vymyká ústavněprávnímu přezkumu již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti (viz §2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu).
Velmi podstatná z hlediska závěru o vině stěžovatele jsou zjištění obsažená v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 32 T 29/2005, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se (zkráceně řečeno) dopustil tím, že se pomocí padělaných dokumentů (plných mocí Ing. J. R. a A. H.) pokusil dosáhnout svého odvolání z funkce jednatele a jmenování J. Š. jednatelem společnosti LJ 2000.
Dále je třeba zdůraznit, že obecné soudy se zabývaly a vypořádaly s důkazními návrhy a tvrzeními stěžovatele ohledně svědka H. Jak vyplývá ze záznamů na č. l. 589 až 596, č. l. 631, 640 až 643, vyvinul nalézací soud značné úsilí, aby prostřednictvím všech dostupných nástrojů trestního řádu dosáhl výslechu uvedeného svědka v hlavním líčení. Tento svědek byl opakovaně předvoláván, byla kontaktována jeho manželka, svědku byla uložena pořádková pokuta, byl učiněn pokus o jeho předvedení policií. Přestože bylo hlavní líčení právě za účelem zajištění tohoto svědka opakovaně odročováno, zůstaly všechny úkony nalézacího soudu bezvýsledné, neboť vyšlo najevo, že svědek se dlouhodobě zdržuje v zahraničí. U hlavního líčení byla proto zcela v souladu s ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečtena svědecká výpověď, kterou svědek A. H. učinil v přípravném řízení dne 4. 5. 2007, a v níž jednoznačně vyloučil, že by od stěžovatele uvedený finanční obnos kdy obdržel.
Krajský soud v Brně tvrzení stěžovatele ohledně předání peněz společníku H. vyvrátil i poukazem na další nepřímé důkazy, zejména na koupi rodinného domu, jíž stěžovatel a jeho manželka uskutečnili bezprostředně po výběru uvedených peněz z firemního účtu. Obecný soud v této souvislosti prováděl také rozsáhlé dokazování ohledně majetkových poměrů a příjmů stěžovatele a jeho manželky. V takto provedeném dokazování a na něm založeném závěru o vině trestným činem nelze v žádném případě spatřovat jakékoli porušení zásad spravedlivého procesu. Domnívá-li se stěžovatel, že zde jsou důkazy obecným soudům dříve neznámé, je na něm, aby podal návrh na obnovu řízení ve smyslu §278 a násl. tr. řádu. Skutečnosti či důkazní návrhy, které nebyly v původním řízení dostupné, nelze uplatňovat v rámci ústavní stížnosti již s ohledem na ust. §75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu.
Žádných pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v subsumpci zjištěného skutkového stavu pod příslušná ustanovení trestního zákona. Je nesporné, že stěžovatel si z bankovního účtu společnosti s ručením omezeným přisvojil peníze, které nebyly jeho vlastní, a s nimž disponoval pouze jako jednatel této společnosti. Finanční prostředky stěžovatel nepoužil za účelem, k němuž mu jako jednateli byly svěřeny (podnikání LJ 2000, s. r. o.), ale použil jich neznámým způsobem pro vlastní potřebu.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu