ECLI:CZ:US:2010:3.US.1761.10.1
sp. zn. III. ÚS 1761/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, IČ 00027383, právně zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2010 č. j. 12 Co 132/2010-37, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhala se stěžovatelka v postavení žalobce návrhem podaným u Okresního soudu v Olomouci dne 11. 12. 2009 po žalované paní O. M., místem podnikání O., zaplacení částky 10.135,- Kč a úroku z prodlení z této částky od 28. 8. 2009 do zaplacení v zákonné výši s odůvodněním, že žalovaná jako držitelka televizního přijímače - podnikatelka nebyla přihlášena do evidence poplatníků, i když ve své provozovně na uvedené adrese měla umístěn televizní přijímač, což bylo zjištěno při kontrole dne 2. 6. 2009. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 10 C 162/2009-29 o uvedeném návrhu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 10.135,- Kč s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudkem nalézacího soudu nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 7.224,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč až do úplného zaplacení splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž citovaný rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. Okresní soud v tomto případě s ohledem na mimořádné okolnosti postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §151 odst. 2 in fine o. s. ř. a určil výši odměny za zastupování advokátem nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které zaměřila do výroku o nákladech řízení. Tvrdila, že důvody pro aplikaci ust. §151 odst. 2 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně nejsou dány a okresní soud měl naopak stěžovatelce jako žalobkyni přiznat náklady v plné výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví označeným usnesením ze dne 17. 5. 2010 tak, že se napadené rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení potvrzuje. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tak, že použití ust. §151 odst. 2. o. s. ř. považuje v daném případě za správné a rovněž shledává mimořádné okolnosti pro přiznání odměny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. namísto vyhl. č. 484/2000 Sb.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala své námitky uplatněné již ve zmíněném odvolání. Je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na náhradu nákladů řízení ve výši, již stanoví vyhláška č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální výše sazby odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Přiznání nákladů řízení jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. obecnými soudy dle názoru stěžovatelky nebylo namístě. Stěžovatelka je toho mínění, že výše uvedený postup obecných soudů nelze odůvodnit poukazem na charakter částky 10.000,- Kč jako přirážky. Tato přirážka je požadována zcela oprávněně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že při kontrole nebylo vůči žalované postupováno v rozporu s platnými předpisy. Žalovaná sama pochybila, když si nevyzvedla výzvu k zaplacení.
Dle stěžovatelky byl postup obecných soudů, které v daném případě aplikovaly ust. §151 odst. 2 o. s. ř., neodůvodněný, neodpovídal konkrétním skutkovým okolnostem případu a postrádal logický smysl. Tímto postupem mělo dojít k porušení ústavně garantovaných základních práv stěžovatelky.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 10.135,- Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. V projednávané věci však o takový případ zcela zjevně nejde.
Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat též na závěry, jež v minulosti zaujal v obdobně bagatelních věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a další, dostupná v databázi NALUS), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09, dostupné v databázi NALUS).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu