ECLI:CZ:US:2010:3.US.2526.10.1
sp. zn. III. ÚS 2526/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16/2001, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. června 2010 sp. zn. 4 Tz 28/2010, spojené s návrhem na zrušení §174a, §266 odst. 1 a §266 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 1 ZT 331/2008 podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného P. V. pro skutek kvalifikovaný původně jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jehož se měl obviněný dopustit na stěžovatelce dne 14. 2. 2008 způsobem v citovaném usnesení státního zástupce podrobně popsaným. Proti tomuto usnesení podal zmocněnec stěžovatelky jako poškozené v trestním řízení stížnost, kterou však státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. KZT 1337/2008, zamítla jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Na základě podnětu zmocněnce stěžovatelky podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu proti naposled citovanému usnesení státní zástupkyně stížnost pro porušení zákona, kterou však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 22. 6. 2010 zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl dotčen její právní zájem jako poškozené v trestním řízení. Napadeným usnesením měla být stěžovatelce odmítnuta soudní ochrana proti možnému pochybení státního zastupitelství.
Stěžovatelka poukazuje dále na to, že na ni byla v souvislosti s kauzou P. V. Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 podána obžaloba pro trestné činy křivého obvinění a křivé výpovědi dle §345 a §346 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") Z tohoto důvodu stěžovatelka usiluje o to, aby Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona, podané ministryní spravedlnosti a aby vyslovil, že citovanými usneseními státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání P. V. došlo k porušení zákona v jeho prospěch. Takové rozhodnutí Nejvyššího soudu by dle jejího názoru vedlo k zastavení trestního stíhání jí samotné za uvedené trestné činy křivého obvinění a křivé výpovědi.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka trvá na tom, že se skutek znásilnění stal tak, jak vypovídala na policii, tzn., že se P. V. vůči ní dopustil sexuálního násilí. Stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry státního zástupce o tom, že se skutek nemohl stát tak, jak stěžovatelka vypověděla. Dále stěžovatelka vyjadřuje pochybnost, pokud jde o dodržení ústavnosti při přezkumu výše citovaného usnesení o zastavení trestního stíhání P. V. Nejvyšším státním zastupitelstvím dle §174a tr. řádu; výsledek tohoto přezkumu nebyl vyjádřen v žádném rozhodnutí orgánu veřejné moci a nelze jej tudíž přezkoumat.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka jako porušení svých základních práv vytýká, že stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného P. V. zamítl jako nepřípustnou na základě nesprávného, ústavně nekonformního výkladu ustanovení §266 odst. 1 a §174a tr. řádu. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že podání stížnosti pro porušení zákona je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci.
Stěžovatelka zároveň svou ústavní stížnost spojuje ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení §174a, §266 odst. 1 a §266 odst. 6 tr. řádu, neboť dle jejího názoru existuje mezi těmito ustanoveními gramatický nesoulad, jenž "může svádět k nesprávnému výkladu", který v napadeném rozhodnutí uplatnil Nejvyšší soud.
II.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňoval výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i návrh stěžovatelky.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, co konstatoval již v usnesení ve věci předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 733/09. Stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se jej dopustil (srov. článek 39 a článek 40 odst. 1 Listiny). Základní trestněprocesní vztah je tedy založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu. Institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná.
Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 tr. řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz §43 odst. 3, §44a, §46, §50, §70a odst. 2, §159a odst. 6, §163, §176 odst. 1, §179g odst. 4, §188 odst. 3, §223a odst. 2, §231 odst. 3 a přísl. ust. §307 až 309 tr. řádu, srov. např. i §4 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, resp. i příslušná ust. zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti). V rovině ústavněprávních garancí však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin, natož na trestní stíhání jiného, v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09 a další, dostupná v databázi NALUS).
V projednávané věci navíc stěžovatelka cestou ústavní stížnosti brojí proti usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala v neprospěch třetí osoby, jež byla obviněna ze spáchání trestného činu vůči stěžovatelce jako poškozené, a jejíž trestní stíhání bylo státním zástupcem posléze zastaveno.
Ústavní soud připomíná, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který se podle platné právní úpravy nachází ryze v dispozici ministra spravedlnosti. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není návrhem na zahájení řízení či opravným prostředkem. Podání podnětu nestaví osobu, jež jej ministru spravedlnosti učinila, bez dalšího do postavení účastníka trestního řízení, konkrétně ani řízení dle §266 a násl. tr. řádu. Jak bylo konstatováno již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 202/05 (dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS), je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat pouze toto řízení samo, a nikoli původní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele.
Ústavní soud považuje dále za vhodné zdůraznit změny v platné právní úpravě, k nimž došlo nálezem jeho pléna ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaným pod č. 424/2001 Sb. Citovaným nálezem bylo mimo jiné zrušeno někdejší ustanovení §272 trestního řádu, jež Nejvyššímu soudu umožňovalo kasaci napadeného rozhodnutí i v případech, kdy byla stížnost pro porušení zákona ministrem podána v neprospěch obviněného (tzn. s tvrzením, že zákon byl porušen v jeho prospěch). Za současného stavu právní úpravy, shledá-li Nejvyšší soud porušení zákona ve prospěch obviněného, toto pouze konstatuje tzv. akademickým výrokem, který se žádným způsobem nedotýká právní moci napadeného rozhodnutí (§269 odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší soud se zde totiž vyjadřuje pouze k otázce dodržení zákonného procesního postupu v původním řízení. Do popředí tak vystupuje širší účel stížnosti pro porušení zákona, jímž je řešení a zobecňování otázek zásadního významu a vytváření judikatury.
V projednávané věci by tedy Nejvyšší soud (pokud by byl bez ohledu na ust. §174a tr. řádu stížnost projednal meritorně) nejvýše mohl na návrh ministryně podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovit, že napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze, resp. předcházejícím usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, byl porušen zákon v označených ustanoveních trestního řádu ve prospěch obviněného P. V. Takovýto výrok, konstatující porušení norem práva procesního, se nikterak netýká otázky viny trestným činem, která zůstává pravomocně rozhodnuta [srov. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, článek 40 odst. 5 Listiny]. Je patrné, že výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona nebyl v daném případě vůbec způsobilý účinně zasáhnout ani do právních poměrů obviněného V., natož do základních práv stěžovatelky jako poškozené v původním řízení.
Na tom nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka je v souvislosti se svou svědeckou výpovědí v dřívějším řízení sama trestně stíhána pro trestné činy dle §345 a §346 tr. zákoníku. Ústavní soud připomíná, že otázka, zda stěžovatelka v původním řízení o trestném činu dle §241 tr. zák. úmyslně lhala, je v rámci řízení, jež se nyní proti stěžovatelce vede, otázkou viny (viz §9 odst. 1 in fine tr. řádu), která musí být posouzena samostatně, bez ohledu na existenci pravomocného usnesení o zastavení trestního stíhání P. V. pro zmíněný sexuální delikt.
Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala rovněž návrh na zrušení některých ustanovení trestního řádu. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Proto byl podle §43 odst. 2 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu