ECLI:CZ:US:2010:3.US.2649.10.1
sp. zn. III. ÚS 2649/10
Usnesení
Útavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky EMI Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Kovářova 39, zastoupené JUDr. Jiřím Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, č.j. 23 Cdo 4603/2009-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č.j. 39 Cm 39/2008-131, uložil první žalované (společnosti FANTON spol. s r.o., se sídlem v Podještědí, Česká Ves v Podještědí, č.p. 70) zaplatit stěžovatelce částku 6 928 792,80 Kč s 3% ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 20. 11. 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu - mezi týmiž účastníky - na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky 6 928 792,80 Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalobu, aby druhá žalovaná (AVES spol. s r.o., se sídlem v Litvínově, Mezibořská 147, v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) byla povinna zaplatit stěžovatelce 6 928 792,80 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky 6 928 792,80 Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení zamítl rovněž (výrok III.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že první žalovaná nezaplatila stěžovatelce za zboží odebrané na základě dealerské smlouvy ze dne 26. 5. 1995, přičemž jejich ujednání o smluvním úroku shledal neplatným.
Zamítavý výrok, kterým rozhodl o žalobních nárocích stěžovatelky proti vedlejší účastnici, odůvodnil soud konstatováním, že druhá žalovaná sice převzala ručení za závazek první žalované smlouvou ze dne 16. 9. 1997, avšak došlo již k promlčení odtud vyplývajících závazků (§388 odst. 1, §392 odst. 1 a §397 obch. zák.); první žalovaná dne 20. 11. 2003 uznala závazek vůči stěžovatelce co do výše 7 169 806,60 Kč a zavázala se ho zaplatit podle splátkového kalendáře, nicméně tento právní úkon nemá náležitosti řádného uznání dluhu podle §323 odst. 1 obch. zák., a tudíž účinky předvídané v §407 obch. zák. nenastaly.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 3 Cmo 422/2008-184, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil. S jeho závěry ohledně promlčení práv, resp. neplatnosti úkonu uznání závazku se ztotožnil, a uzavřel, že závazek nelze identifikovat ze splátkového kalendáře, který byl v textu uznání závazku pouze zmíněn (bez podrobnější specifikace, resp. začlenění jakožto přílohy dokumentu), ani z okolnosti, že první žalovaná měla vůči stěžovatelce pouze jeden dluh (který byl uplatněn žalobou), neboť nešlo o součást písemného projevu.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. S četnými poukazy na vlastní ustálenou judikaturu objasnil limity nahrazení nedostatku určitosti a srozumitelnosti projevu vůle výkladem, v důsledku kterých nelze sporné uznání závazku ze dne 20. 11. 2003 považovat za platné; zdůraznil, že vtělení uznání závazku do dvoustranného úkonu představovalo regulérní postup, avšak pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z příslušné písemnosti. K námitkám, že tímto úkonem (ve spojení se splátkovým kalendářem) došlo ke změně dealerské smlouvy, v důsledku čehož není předmětný závazek promlčen (§392 obch. zák.), resp. že účinky uznání zbytku dluhu mělo částečné plnění závazku (§407 odst. 3 obch. zák.), dovolací soud konstatoval, že z rozhodnutí odvolacího soudu potřebná skutková zjištění pro aplikaci uvedených ustanovení nevyplývají.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud dovolání odmítl "aniž by učinil úvahu", zda napadené rozhodnutí "má či nemá po právní stránce zásadní význam", čímž se "dopustil denegatio iustitiae". Opomenul, že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla posuzována otázka uznání závazku učiněného "úkonem dvoustranným", a okolnost, že "příslušný úkon učinily obě strany společně", pochybnosti ohledně "určitosti uznaného závazku" podle jejího názoru vylučuje. Nevypořádal se ani s nosnými důvody vlastního rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, který podle stěžovatelky připouští identifikaci uznaného závazku "toliko výší částky" či odkazem na "konkrétní fakturu".
Dovolací soud, míní stěžovatelka dále, ani "nevyhodnotil správně vady řízení, které předchozí rozhodnutí ve věci provázely", jestliže jí soud prvního stupně neposkytl poučení (§118a odst. 2 o. s. ř.) o možnosti právní kvalifikace závazku coby promlčeného a odvolací soud z tohoto pochybení nevyvodil procesní důsledky. Na toto poučení by totiž reagovala předložením splátkového kalendáře stanovujícího "poslední splátku první části dluhu na 5. 1. 2005"; ostatně tento rozpis v řízení zmínila a odkazuje na něj rovněž dohoda o uznání závazku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky splnění těchto podmínek v její věci dovodit nelze.
Je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolaní odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, N 6/1 SbNU 47); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení dovolacího soudu, je jen případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatelky.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - by mohlo jít o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v případě ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu zjevně nejde.
Dovolací soud se právem soustředil nejprve k hodnocení, zda napadeným rozhodnutím nebyla posuzována právní otázka, jež dosud jím nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena odlišně, resp. zda posouzení dovoláním otevřených právních otázek je způsobilé generalizujícího judikatorního přesahu, sledujícího usměrnění (sjednocení) soudní praxe vůbec.
Z rozhodovacích důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345, lze [rovněž v rámci interpretace §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009] dovodit, že kritérium "judikatorního přesahu" je naplněno zejména u těch rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Stěžovatelka přitom relevantní námitku, že se dovolací soud závěrem o neexistenci "judikatorního přesahu" posuzované věci dopustil výkladového excesu, nevznesla, a ani jinak se jeho existence nenaznačuje.
Interpretace smluv a jednostranných právních úkonů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, N 129/50 SbNU 131) jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly právním úkony zakotveny, resp. z nich vyplývají.
Ani zde není opory pro úsudek, že obecné soudy (resp. soud dovolací) vybočily z mezí, jež jsou judikatorně fixovány, a jejichž uplatnění je tím i předvídatelné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, č. 2, pod číslem 1 přílohy; rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, sešit č. 5, pod číslem 35; rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 967/99, usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, a další).
Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že za "stavu, kdy v listině ze dne 20. 11. 2003 není dluh nijak specifikován, nejsou uvedeny ani faktury, jichž se uznání týká, a uznávaný dluh není určen ani odkazem na konkrétní faktury", jde o právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost absolutně neplatný, nelze jim ničeho vytknout jak z hlediska podústavního práva tak logiky úsudku či zjištěného skutkového základu; usnesení dovolacího soudu pak nestojí nikterak ani v rozporu s rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, jelikož zde vymezená hlediska určitosti uznání závazku nepřehlíží.
Dovolací soud též stěžovatelce - na podkladě vlastní ustálené judikatury - připomenul, že vůle vtělená do právního úkonu je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, to jest může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat; tímto konstatováním (a poukazem na nutnost - tak jako tak - respektovat §323 odst. 1 obch. zák.) soud reagoval - ústavněprávně konformním způsobem - na námitky týkající se "dvojstrannosti" listiny (zvyšující údajně určitost právního úkonu) ze dne 20. 11. 2003, z nichž stěžovatelka dovozovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
(Stojí za zaznamenání, že ačkoli stěžovatelka pokládá "dvoustrannost" úkonu v podstatě za záruku jeho srozumitelnosti, resp. určitosti, a ze specifické povahy "dvoustranného" uznání závazku dovozuje zásadní právní význam dovolání, osoby na interpretovaném úkonu zúčastněné se v soudním řízení na žádném jeho "pozitivním" výkladu neshodly).
K otázce přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které jako jediné přicházelo do úvahy) ve spojení s §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se Ústavní soud vyslovuje tak, že v dovolacím řízení jsou vady v předchozích řízeních přezkoumatelné pouze tehdy, je-li s nimi spojena otázka zásadního právního významu, související s aplikací procesních předpisů, tedy nikoliv vady jakékoliv (srov. nálezy ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, a ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2117/09).
Stěžovatelka však relevantní námitku, že k dovolacímu přezkumu byla skutečně předestřena otázka zásadního procesního významu a soud ji - v rozporu s právem na spravedlivý proces - posoudit pominul, neuplatnila; svoji oponenturu soustřeďuje toliko k nesprávnosti postupu soudu prvního stupně, který ji neposkytl poučení ohledně možné právní kvalifikace závazku coby promlčeného, čímž míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení (v řízení dovolacím a o Ústavní stížnosti) - rozhodný.
Již z uvedeného se podává, že ve vztahu k námitkám stěžovatelky dovolací soud přiměřeně (a konformně své rozhodovací praxi) vyložil a zdůvodnil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho závěr proto nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje; ostatně nad tento rámec se i vyjádřil k věci, přičemž uplatněným názorům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout.
Též se zřetelem k tomu není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Lze tudíž shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez ústního jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu