ECLI:CZ:US:2010:3.US.3038.09.2
sp. zn. III. ÚS 3038/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavních stížností Ing. A. R., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 10, a Ing. E. R., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 16, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2009 č. j. 2 To 37/2009-2312, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhy vycházejícími z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím mělo dojít k zásahu do jejich základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavních stížností, rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 2. 12. 2003 rozsudkem, jímž oba stěžovatele podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. K odvolání krajského státního zástupce však Vrchní soud v Olomouci dne 25. 1. 2005 zrušil napadený zprošťující rozsudek podle §258 odst. l písm. b), písm. c) tr. řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Soud prvního stupně ve věci rozhodl meritorně podruhé dne 20. 3. 2007 tak, že oba stěžovatele opětovně podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce však odvolací soud napadený rozsudek opět zrušil podle §258 odst. l písm. b) tr. řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2008 byl stěžovatel Ing. R. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. l, odst. 2 tr. zák. a stěžovatel Ing. R. byl uznán vinným pomocí podle §10 odst. l písm. c) tr. zák. k uvedenému trestnému činu. K odvolání obou stěžovatelů a státního zástupce byl napadený rozsudek znovu zrušen podle §258 odst. l písm. b) tr. řádu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 6. 3. 2009 však soud prvního stupně v pořadí již čtvrtým rozsudkem opětovně rozhodl o zproštění obžaloby obou stěžovatelů podle §226 písm. b) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2009 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že se podle §258 odst. l písm. a), písm. b) tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2009 č. j. 37 T 3/2000-2235 a podle §259 odst. l tr. řádu se věc vrací soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze dále podle §262 tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v novém složení senátu.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel R. namítl, že Vrchní soud v Olomouci se výše uvedeným postupem, jímž opakovaně ruší rozhodnutí nalézacího soudu, snaží tomuto soudu vnutit vlastní hodnocení důkazů. Dle názoru stěžovatele odvolací soud napadeným rozhodnutím postupem dle §262 tr. řádu odejmul stěžovateli právo na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 608/2006 a vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud sám hodnotí zcela jednostranně důkazy v neprospěch stěžovatele.
Shodné argumenty jako stěžovatel R. použil ve svém návrhu i stěžovatel R., který zároveň uváděl i velmi obsáhlé argumenty skutkového rázu, z nichž mělo být patrné, že nalézací soud postupuje při dokazování správným způsobem a jeho skutkové závěry jsou přesvědčivé a úplné. Stěžovatel R. má za to, že Vrchní soud v Olomouci setrvale nerespektuje ust. §263 odst. 7 poslední věta tr. řádu, podle nějž je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Stěžovatel zdůraznil, že vrchní soud, ač sám výslovně shledal důkazy provedené nalézacím soudem za úplné, dle názoru stěžovatele "redigoval jejich hodnocení a za účelem prosazení svého hodnocení nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném senátu". Rovněž stěžovatel R. odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 608/2006 a několik dalších rozhodnutí Ústavního soudu, jež dle jeho názoru na věc obou stěžovatelů dopadají.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení. Vyjádření vrchního soudu bylo stručné a v podstatě jen odkazovalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat toto vyjádření stěžovatelům k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2000.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve světle námitek stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník již nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi NALUS).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy ČR) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se však nemůže v této fázi trestního řízení zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09, dostupné v databázi NALUS).
V projednávané věci nelze z napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2009 (ani z jeho rozhodnutí předchozích) dovodit, že by tento soud ignoroval zásadu, že hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, či se prostřednictvím aplikace ust. §262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit a k jakým skutkovým zjištěním dospět. Z podrobných odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že tento soud prvoinstančním rozsudkům nevytýká konkrétní skutkové závěry samy o sobě, ale poukazuje pouze na to, že nalézací soud určité významné okolnosti setrvale ignoruje, případně se spokojuje s jejich pouhou rekapitulací, aniž by bylo zřejmé, co z vyjmenovaných důkazů vyplývá. Je zřejmé, že pro naplnění zásad dle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu nestačí provedené důkazy pouze konstatovat, ale je třeba zároveň osvětlit jejich význam pro skutková zjištění soudu, případně vysvětlit, proč jsou tyto důkazy bez významu. Dle ústavní stížností napadeného rozhodnutí však nalézací soud "promíchává hodnocení důkazů s jejich popisem a s právním posouzením jednotlivých zjištění bez návaznosti na souhrn provedených důkazů a konfrontaci důkazů, pokud si odporují, při nerespektování formální logiky" (str. 5 označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci).
Z napadeného rozhodnutí neplyne, že by nalézací soud byl zavazován k tomu, že má dospět k odsuzujícímu rozsudku. Vrchní soud však považuje odůvodnění zprošťujících rozsudků za neúplná, nelogická a nejasná, a tedy v rozporu s požadavky ust. §125 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud v tomto postupu Vrchního soudu v Olomouci nespatřuje překročení jeho pravomocí. Lze shrnout, že odvolací soud sice není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, může však nalézací soud upozornit na to, že úvahy nalézacího soudu jsou zatíženy jednostranností, opomenutími, logickými chybami, případně, že je mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a skutečným obsahem provedených důkazů zjevný rozpor. Konečně je v projednávané věci třeba zdůraznit i fakt, že odvolací soud napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně nevytýká toliko vady dokazování a rozporuplnost skutkových zjištění, ale také, a to opakovaně, i nesprávný výklad právních norem.
Pokud jde o aplikaci ust. §262 tr. řádu, Ústavní soud již zdůraznil, že jde ze strany odvolacího soudu o postup ze své podstaty výjimečný, svou závažností blízký odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1922/09, dostupný v databázi NALUS). Tento postup musí být vyhrazen pro případy, kdy se odvolací soud může na základě průběhu dosavadního řízení důvodně domnívat, že před soudem prvého stupně nejde za stávajícího složení senátu očekávat řádné projednání věci. Ústavní soud má za to, že ve věci stěžovatelů se skutečně jedná o případ takového rázu, kdy lze nařízení Vrchního soudu v Praze, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nalézacího soudu, považovat za přijatelné. Z pohledu odvolacího soudu je totiž třeba vzít v úvahu především značnou délku dosavadního trestního řízení, jež probíhá od roku 1998, přičemž odvolací soud je již po čtvrté nucen věc vrátit nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Za této situace je třeba zajistit, aby pokračující "spor" mezi odvolacím soudem a původním senátem soudu prvého stupně trestní řízení dále neprodlužoval nad únosnou míru. Dosavadní senát nalézacího soudu není dle vrchního soudu s to tzv. "vyjet ze zajetých kolejí" a vyhodnotit důkazy nejen každý zvlášť jednotlivě, ale zejména ve všech souvislostech okolností projednávaného případu. Vrchní soud tak postupem dle §262 tr. řádu usiluje o nápravu vad meritorního rozhodnutí v mezích instančního principu.
Ústavní soud nepovažuje za daných okolností tento postup za projev svévole. Ústavnímu soudu zároveň nepřísluší, aby v řízení, jež dosud nebylo pravomocně skončeno, vystupoval jako rozhodčí mezi odlišnými názory soudních instancí o výkladu a aplikaci jednoduchého práva.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vrchního soudu neslo známky flagrantní libovůle a účelovosti, a kdy stěžovatelé ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňují svá procesní práva podle trestního řádu, lze míru ústavněprávního přezkumu považovat za vyčerpanou.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu