ECLI:CZ:US:2010:3.US.3289.09.1
sp. zn. III. ÚS 3289/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem v Praze 10 - Vinohrady, Na Zájezdu 1945/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 5 To 32/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž s poukazem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tvrdil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým postupem a uvedeným rozhodnutím zasáhl do těchto jeho ústavních práv, resp. že nerespektoval jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dál jen "krajský soud") byl stěžovatel podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §124d odst. 1 trestního zákona. K odvolání státního zástupce vrchní soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu ohledně bodu označeného IV věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí a ve zbylém rozsahu podle §260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřenou délku svého trestního stíhání a v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 535/03 a ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 64/04 (míněn patrně "I. ÚS 641/04"). Dále pak upozorňuje na procesní vady, jichž se měly orgány činné v trestním řízení (zejména při opatřování důkazů v cizině) dopustit a na které prý v průběhu řízení opakovaně upozorňoval, a vrchnímu soudu vytýká, že věc měl ponechat, pokud vůbec, u obecných soudů; v důsledku namítaných vad mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedny ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V nyní posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něho eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu nutno pokládat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Brojí-li stěžovatel proti průtahům v dané trestním řízení, je třeba také poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž tyto lze kvalifikovat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž Ústavní soud může - budou-li (v prvé řadě) splněny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (srov. zejm. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - rozhodnout způsobem předpokládaným v §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 641/04). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je návrhovým žádáním vázán a stěžovatel v ústavní stížnosti dané námitce adekvátní rozhodnutí nepožadoval, nemohl se Ústavní soud jí ani zabývat věcně.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu