ECLI:CZ:US:2010:3.US.379.10.1
sp. zn. III. ÚS 379/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele V. G., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Bělehradská 6, 400 01 Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010 sp. zn. 4 Tdo 933/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2009 č. j. 11 To 46/2009-2992, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, splňujícím formální požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle blíže rozvedeného odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, provedené důkazy nesprávně hodnotily a dopustily se jejich "deformace", v důsledku čehož rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo v neprospěch stěžovatele. Ohledně uloženého trestu propadnutí věci potom namítl nedostatky jak v přiléhavosti uloženého trestu ve vztahu k důkazní situaci, tak ke specifikaci mobilního telefonu, uvedeného ve výroku rozsudku soudu. Proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak se podává z obsahu věcného odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Náležitě v nezbytném rozsahu reagoval na námitky stěžovatele, když zdůraznil, že mají vedle námitek týkajících se právního posouzení věci i povahu důkazní polemiky, přičemž je pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez dalšího podřadit nelze. Těmito se ovšem zabýval, jak plyne z odůvodnění jeho usnesení, v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06). Argumentačně se vypořádal s výtkami stěžovatele a na obsah jeho rozhodnutí postačí jako na výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat; stejně jako na napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Pokud stěžovatel konstatoval, že odvolací soud připouštěl možnost vyvodit z provedených důkazů reálně jinou skutkovou verzi, a proto měl ve shodě se zásadou in dubio pro reo rozsudek nalézacího soudu zrušit, tyto vývody z jeho odůvodnění nevyplývají (srov. č. l. 36 rozsudku). Přiklonil-li se odvolací soud ke skutkové verzi popsané v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a toto odůvodnění nevykazuje logické nesprávnosti, nelze mu vytýkat, že nepostupoval v pochybnostech (které neměl) ve prospěch obžalovaného.
Pro uvedené bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu