ECLI:CZ:US:2010:4.US.1219.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1219/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky M. D., zastoupené Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 21, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010 sp. zn. 44 To 152/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2010 sp. zn. 43 Nt 2015/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka je vazebně stíhána pro podezření ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka dle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, ve znění pro posouzení věci rozhodném. Usneseními obecných soudů označenými v záhlaví, resp. předmětným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že (I.) podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka písemného slibu stěžovatelky ze dne 20. ledna 2010, (II.) podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se zamítá návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelkou, (III.) podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 100.000,- Kč učiněná matkou stěžovatelky, a že (IV.) podle §73 odst. 2 tr. řádu se zamítá žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu jako nedůvodná, neboť u ní i nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu.
Těmito rozhodnutími cítí se být stěžovatelka dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To jednak z toho důvodu, že Městský soud v Praze se (v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 381/01) nevypořádal s jejími návrhy v souladu s požadavkem poukazu na konkrétní důvody, jimiž by podložil své rozhodnutí, a dále proto, že v rámci rozhodování o stížnosti nebylo tímto soudem realizováno její právo na osobní slyšení, jak je požadováno v nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09. V důsledku toho se domáhala, aby Ústavní soud předmětná usnesení obecných soudů nálezem zrušil, zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal mu propustit ji na svobodu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost stěžovatelky posoudil Ústavní soud takto:
Z pohledu rozhodovacích důvodů připínajících se k vazebním důvodům dle §67 písm. c) tr. řádu shledává Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze řádně odůvodněným. Ze zorného úhlu stíhaného jednání jsou důvody vedoucí k obavám předvídaným v citovaném ustanovení řádně popsány a z odůvodnění se podávají i důvody, proč nedošlo ani k vyhovění ostatním návrhům stěžovatelky. Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 381/01 není přiléhavý, neboť jeho odůvodnění zrcadlí odlišné okolnosti (šlo očividně o odůvodnění podložené nikoliv "dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat", tedy o odůvodnění pod aspektem ústavně zaručených práv neakceptovatelně povšechné a obecné; a dále o problematiku porušení kogentního ustanovení §137 odst. 3, §143 odst. 1 tr. řádu, týkajících se oznámení usnesení).
Pokud se potom osobního slyšení týče, judikatura Ústavního soudu, adekvátně tomu přinucena podobou zákonné úpravy, vygenerovala stran práva obviněného (obžalovaného) na osobní slyšení při rozhodování o vazbě následující relevantní závěry:
Právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, I. ÚS 161/04, IV. ÚS 2603/07, I. ÚS 1812/08). Ústavní soud rovněž konstatoval, že "Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody." (nález sp. zn. II. ÚS 1681/08). V širší abstraktní rovině potom vyjádřil tezi, dle níž "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje" (nález sp. zn. II. ÚS 1945/08).
Z další judikatury se současně podává, že uvedené maximy lze v případě relevantní specifikace (a takto i relevantního odlišení) prolomit; to ovšem pouze za splnění přesných (z povahy věci plynoucích) podmínek:
Takto byl akceptován přístup, dle něhož nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 1812/08, III. ÚS 2198/09), tedy odhlédnuto ode všech konkrétních okolností posuzovaného případu ve všech myslitelných procesních situacích (srov. v tomto ohledu kupř. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice).
Osobní slyšení je garantováno při rozhodování soudu o stížnosti směřující proti rozhodnutím státního zástupce o vazbě (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, I. ÚS 14/05, I. ÚS 39/05, II. ÚS 713/04, II. ÚS 405/05, IV. ÚS 423/04, IV. ÚS 394/05 a další). Nicméně i zde z pohledu z povahy věci plynoucího odlišení Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 konstatoval: "V případech rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby by bylo od osobního slyšení obviněného možno upustit jen tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí (typicky o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu dle §72 odst. 3 tr. řádu). Za zcela výjimečných okolností si lze představit, že nedostatek osobního slyšení by mohl být konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty byly shledány neopodstatněnými." (Z uvedeného je též dostatečně zřejmo, že ani tento poukaz stěžovatelky na citovaný nález není případný, jelikož takto konstruované důvody v něm obsažené vztahují se pouze k rozhodování soudu o stížnosti směřující vůči rozhodnutí státního zástupce, ne již k rozhodování o vazbě před soudem ve dvou stupních.)
Dle judikatury Ústavního soudu potom osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný (obžalovaný) nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. v podrobnostech nálezy sp. zn. IV. ÚS 353/04, I. ÚS 471/05, I. ÚS 516/05, I. ÚS 1812/08; dále kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 649/04, I. ÚS 1196/09 a další).
Ústavní soud rovněž konstatoval, že osobní slyšení nemusí být konáno jako samostatný úkon trestního řízení. Při tomto závěru vyšel z toho, že "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07).
Procesní situace stěžovatelky kontradikci vůči uvedeným kautelám nezakládá.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2015/2010, ani spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 152/2010, jež si za účelem posouzení stížnosti Ústavní soud vyžádal, nepodává se, že by návrh (nadto kvalifikovaný ve smyslu judikaturou vymezeném) na osobní slyšení vznesla. Konečně toto netvrdí ani v ústavní stížnosti.
V důsledku toho, že stěžovatelka neprokázala porušení jejích ústavně zaručených základních práv, byla ústavní stížnost pod aspektem uvedených okolností posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ní posléze rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu