ECLI:CZ:US:2010:4.US.2123.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2123/10
Usnesení
Ústavní soud rozhod dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti 1) V. Š., zastoupené Mgr. L. V., advokátem, a 2) Mgr. L. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2010 čj. 7 Co 1158/2010-316 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 4. 2010 čj. 9 P 248/2009-300 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4, čl. 10, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž byli zavázáni povinností k náhradě separátních nákladů řízení N. H.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Jindřichově Hradci v řízení o úpravě styku N. H. s nezletilou dcerou J. H. nařídil na den 15. 3. 2010 ústní jednání, kterého se stěžovatelka, matka nezletilé, ani stěžovatel, právní zástupce matky, nezúčastnili; oba těsně před jednáním svoji neúčast omluvili. Okresní soud na základě posouzení všech okolností případu dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady ustanovení §147 odst. 1 o. s. ř., a proto stěžovatelům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili N. H. náklady řízení ve výši 3 540,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění vyložil, proč nebylo možné akceptovat důvodnost omluvy stěžovatelky z jednání a že stěžovatelův odhad možnosti stihnout tentýž den dopoledne jednání u Okresního soudu v Karlových Varech a odpoledne jednání u Okresního soudu v Jindřichově Hradci považoval za neseriózní.
Stěžovatelé s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasili, v ústavní stížnosti vysvětlili důvody své neúčasti na jednání Okresního soudu v Jindřichově Hradci a zdůraznili, že stěžovatel jako právní zástupce matky nebyl k jednání řádně obeslán.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Problematika nákladů řízení má pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr, a proto Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů jakož i jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či extrémního vybočení z ústavních kautel a tedy přivodit kasaci napadených rozhodnutí. V projednávaném případě obecné soudy vyložily, proč nepovažovaly omluvy stěžovatelů doručené Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci bezprostředně před započetím ústního jednání dne 15. 3. 2010 za včasné, v případě stěžovatelky navíc její omluvu považovaly za nedůvodnou. Krajský soud v Českých Budějovicích v případě stěžovatele připustil absenci dokladu potvrzujícího jeho včasné předvolání (elektronickou cestou) k jednání, nicméně jeho odhad a předpoklad, že se stačí včas k jednání dostavit, označil za neseriozní a nepřiměřený s tím, že to byla minimálně náhoda, která mu zabránila účastnit se jednání a která je podle §147 odst. 1 o. s. ř. důvodem k separaci nákladů.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen právním zástupcem (k obecné povinnosti kvalifikovaného právního zastoupení bez diferenciace právní kvalifikace účastníků řízení viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st.1/96, publ. in Sb. n. u. sv. 9 str. 471), přesto však nepovažoval za potřebné jej v tomto směru jakkoliv poučovat či vyzývat, neboť i po odstranění této vady by nemohl být výsledek jeho rozhodnutí jiný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu