ECLI:CZ:US:2010:4.US.2463.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2463/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice Olomouckého kraje, a.s., se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, směřující proti výroku I. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 49/2010-102 ze dne 19. května 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhala ve vztahu ke své osobě zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 23 C 99/2008-51 ze dne 7. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu D. Č. (dále jen "žalobce"), aby Středomoravská nemocniční a.s. (dále jen "1. žalovaná") a stěžovatelka, coby druhá žalovaná, byly povinny zaplatit žalobci částku 15.000.000,- Kč, přičemž stěžovatelka by se této povinnosti zprostila v případě, že by byla splněna 1. žalovanou (výrok I.), uložil žalobci zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů řízení částku 33.759 Kč (výrok II.) a stěžovatelce částku 33.080,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 Co 49/2010-102 ze dne 19. května 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. a III. změnil tak, že 1. žalované a stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok I.), ve zbývajícím výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a 1. žalované a stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka ve vztahu ke svojí osobě se v záhlaví citovanými nákladovými výroky rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, vyřčenými na základě aplikace ust. §150 občanského soudního řádu, nesouhlasí. V prvé řadě zpochybňuje argument Vrchního soudu v Olomouci, dle kterého nebyla ustálená judikatura v otázce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť to platilo pouze v době podání žaloby. V průběhu dalšího řízení došlo na základě rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu k publikaci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 63/2003 s právním názorem o promlčitelnosti tohoto nároku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na to byl žalobce soudem prvního stupně opakovaně upozorněn, avšak přesto na žalobě trval a podal též odvolání. Stěžovatelka dále zpochybňuje odkaz Vrchního soudu v Olomouci na dohodu uzavřenou 1. žalovanou s otcem žalobce, dle které bylo otci stěžovatele poskytnuto odškodnění v souvislosti s tvrzeným pochybením při poskytnutí lékařské péče. Tato dohoda se stěžovatelky netýká a nelze z ní ve vztahu k ní vyvozovat žádné závěry. Stěžovatelka zpochybňuje též odkaz Vrchního soudu v Olomouci na poměry žalobce, jehož veškeré příjmy se spotřebovávají na péči o jeho osobu v ústavním zařízení. Dle stěžovatelky jde sice o okolnosti zohlednitelné, avšak nelze v nich spatřovat důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud v Olomouci nákladové výroky podle stěžovatelky též dostatečně neodůvodnil, nepostupoval správně podle občanského soudního řádu a zvýhodnil jednu stranu na úkor druhé.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ust. §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu je rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o náhradě nákladů řízení projevem ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, jehož odůvodnění lze považovat za rozumné, logické i dostatečné. Ve světle okolností daného případu, i přes námitky stěžovatelky, v tomto rozhodnutí Ústavní soud rozhodně nespatřuje ani rozpor s principy spravedlnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu