ECLI:CZ:US:2010:4.US.3066.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3066/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Lanškrouně, Nám. J. M. Marků 92, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 287/2010-267 ze dne 12. srpna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem č. j. 12 C 108-2006-238 ze dne 23. dubna 2010 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") stěžovateli uložil zaplatit žalobci M. V. (dále jen "žalobce") částku 134.000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3.000,- Kč počínaje prvním měsícem následujícím po zaplacení částky 144.000,- Kč dle výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 12 C 108/2006-140 vždy do každého 30. dne v měsíci předem pod ztrátou výhody splátek, do částky 873.600 Kč žalobu zamítl a žádnému z účastníků ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi stěžovatelem a žalobcem Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozhodnutím v této napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí je nedostatečné a z hlediska práva na spravedlivý proces neobstojí. Dále stěžovatel polemizuje s jednotlivými důvody, které k vydání v záhlaví citovaného rozhodnutí vedly.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ust. §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu je v záhlaví citované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení projevem ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, jehož odůvodnění lze bezpochyby považovat za rozumné, logické i dostatečné. Ve světle okolností daného případu, i přes námitky stěžovatele, toto rozhodnutí Ústavní soud považuje též za naprosto spravedlivé.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu