ECLI:CZ:US:2011:1.US.840.10.1
sp. zn. I. ÚS 840/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Statutárního města Karviná, se sídlem Fryštátská 72/1, 733 21 Karviná, zastoupeného advokátkou JUDr. Dagmar Soukeníkovou se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2010, č. j. 9 Co 1201/2009-27, a proti výrokové části III. usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 2009, č. j. 47 Nc 1508/2008-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 1. 10. 2009, č. j. 47 Nc 1508/2008-10, zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 5. 2008, č. j. 47 Nc 1508/2008-3, ve věci oprávněného stěžovatele (dále jen „stěžovatel“) proti povinnému M. J. (dále jen „povinný“) pro peněžité plnění představující pokutu uloženou podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“) (výroková část I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a vyslovil, že oprávněný je povinen zaplatit JUDr. Jiřímu Doležalovi, pověřenému soudnímu exekutorovi, Exekutorského úřadu Plzeň - jih, (dále jen „soudní exekutor“), na nákladech exekuce 7.735 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výroková část III.). Důvodem zastavení exekuce bylo podání stěžovatele, který navrhl exekuci zastavit, neboť „právo na výkon předmětného exekučního titulu zaniklo“ (§88 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
Stěžovatel, který nesouhlasil s uloženou povinností zaplatit náklady exekuce, podal proti výrokové části III. citovaného usnesení okresního soudu odvolání.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 1. 2010, č. j. 9 Co 1201/2009-27, usnesení okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. ve výroku o náhradě nákladů exekuce soudního exekutora, potvrdil. Poukázal na to, že obecně platí, že je to právě oprávněný, kdo vůči povinnému či soudnímu exekutorovi procesně odpovídá za to, že exekuční titul bude vykonatelný po celou dobu exekučního řízení. Pozbyl-li tak v souzené věci exekuční titul vykonatelnosti podle stěžovatele dne 10. 10. 2008, tedy pouhých pět měsíců po zahájení řízení (po 23. 5. 2008) a pět let poté, co se stal vykonatelným (po 10. 10. 2003), je zcela zřejmé, že v daném případě nese procesní odpovědnost za zastavení exekuce skutečně právě stěžovatel (oprávněný); ten nadto ani netvrdil, že by zde existovala nějaká překážka, jež by bránila podat návrh na nařízení exekuce mnohem dříve (okolnost, že tomuto řízení předcházelo vymáhání předmětného nároku v režimu zákona č. 337/1992 Sb., pak jen podtrhuje zmíněnou procesní odpovědnost stěžovatele). Krajský soud proto nakonec (a to bez ohledu na to, zda došlo k prekluzi či k promlčení vymáhané pohledávky, když nadto vzhledem k rozsahu podaného odvolání tuto otázku ani není oprávněn řešit) usnesení okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správné potvrdil (náležitá aplikace §89 odst. 1 exekučního řádu) .
II.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2010, č. j. 9 Co 1201/2009-27, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 2009, č. j. 47 Nc 1508/2008-10, ve výrokové části III., týkající se náhrady nákladů exekuce soudního exekutora, napadl stěžovatel ústavní stížností. Domnívá se, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyl respektován čl. 89 odst. 2 Ústavy, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel zejména namítal, že rozhodnutí obou soudů jsou v rozporu se zákonem; především nesouhlasil s jejich závěry, že je to především on, který vůči povinnému či soudnímu exekutorovi procesně odpovídá za to, že exekuční titul bude vykonatelný po celou dobu exekučního řízení a že zavinil zastavení exekuce. Podle tvrzení stěžovatele nelze spatřovat zavinění na jeho straně, jestliže zhruba pět měsíců po zahájení řízení pozbyl exekuční titul vykonatelnosti a sám na konkrétní průběh exekučního řízení neměl vliv. Stěžovatel je toho názoru, že za situace, kdy prekluzivní lhůta byla pětiletá, „pak lhůta od zahájení řízení do prekluze je přiměřená“, a stěžovatel nemůže být omezován ve svém právu podat návrh na nařízení exekuce rizikem, že bude třeba hradit náklady exekuce, a to tehdy, jestliže na konkrétní průběh exekučního řízení nemá vliv. Měl by to být naopak povinný, který by měl být zavázán k povinnosti náhrady nákladů exekuce.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2010, č. j. 9 Co 1201/2009-27, a výrokovou část III. usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 2009, č. j. 47 Nc 1508/2008-10, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení – svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti – jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v této souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy právem poukázaly na charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí (řízení exekučního); byl to především Krajský soud v Ostravě, který popsal a řádně odůvodnil proč v souzené věci nesl procesní odpovědnost za zastavení exekuce právě stěžovatel, který více než čtyři a půl roku (aniž by existovala překážka bránící podání návrhu na nařízení exekuce dříve) návrh na nařízení exekuce nepodal. Ústavní soud za této situace nemůže podpořit názor stěžovatele o přiměřenosti doby kratší než pět měsíců pro zajištění výkonu rozhodnutí; to platí i s přihlédnutím k tomu, že to je především stěžovatel (oprávněný), který si musí být vědom běhu času jako objektivní skutečnosti (které se ostatně on sám dovolává) a respektovat riziko s touto skutečnosti spojené. Toho se nelze zbavovat spektakulární argumentací a tvrzením, že jinak se jedná o omezování práva nebo o vytváření prostoru pro možnou liknavost soudního exekutora.
Ústavní soud uvádí, že se rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces zabýval již opakovaně. Na posuzovanou věc, na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem se vztahuje ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. a ustanovení §11 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 330/2001 Sb. V této souvislosti připomíná, že jeho posláním není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) v každém jednotlivém případě posuzoval míru zavinění oprávněného či povinného na zastavení exekuce tak, jak učinily oba soudy. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře totiž respektuje, že k výkladu norem podústavního práva jsou povolány především obecné soudy, které nejsou zbaveny povinnosti interpretovat tyto normy způsobem ústavně konformním.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obou soudů jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, neshledal v nich náznak svévole a – navíc - ani argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry soudů nepřekročila rámec podústavního práva. Závěry obecných soudů jsou výsledkem jejich právního posouzení věci a jejich argumenty (uvedené v příslušných částech odůvodněních napadených usnesení) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
K tvrzení stěžovatele, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakované vyložil, že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo dosud nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo (jako právo věcné), jež je pouze tvrzeno, tím spíše se pak nelze této ochrany dovolávat v případě uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení exekučního.
Ústavní soud nadto konstatuje, že vzhledem k výši částky nákladů exekuce lze věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní; již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze pak samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního sou, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (ve výše konkretizovaných výrokových částech) k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu