ECLI:CZ:US:2011:3.US.1357.11.1
sp. zn. III. ÚS 1357/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Michalem Špalkem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 4. 2009 č. j. 4 T 258/2008-526, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu v jeho trestní věci, neboť mu jím bylo podle jeho názoru odepřeno právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona spáchaného jako zvlášť nebezpečným recidivistou dle §41 odst. 1 trestního zákona (bod 1), trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 trestního zákona a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d trestního zákona (bod 2), trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d trestního zákona a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 trestního zákona (bod 3) a trestnými činy vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona (bod 4 a5), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel namítá, že v důsledku nesprávně vedené evidence jeho předchozích odsouzení v rejstříku trestů byla při rozhodování o jeho vině nesprávně zohledněna i jeho odsouzení z let 1987 až 1990 zahlazená amnestií prezidenta republiky, a tím i vadně uložen přísnější trest.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 258/2008 se podává, že k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 7. 2009 č. j. 31 To 297/2009-619 napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1 a ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a za tento trestný čin a zbývající trestné činy v napadeném rozsudku nedotčené odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou; ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2010 č. j. 7 Tdo 1546/2009-689 stěžovatelovo dovolání odmítl dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti byla právě rozhodnutí o opravných prostředcích, včetně mimořádných vyňata; tím by totiž - podle jeho názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nebyla-li ústavní stížností napadena rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež byla v dané věci vydána, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatel rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v ústavní stížnosti nezmínil, nepodrobil je kritice (jeho námitky proti němu nesměřují), a - především - nezahrnul je do jejího petitu (nenavrhl, aby byla zrušena).
Rozhodnutí odvolacího ani dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jejich případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. V případě rozsudku odvolacího soudu je tato nutnost ještě umocněna tím, že jím bylo usměrněno rozhodnutí soudu prvního stupně o trestu, a proto neměl být tento rozsudek v ústavní stížnosti opomenut, směřuje-li stěžovatel svou ústavní stížnosti především do výroku o uloženém trestu.
Stojí za zaznamenání, že i kdyby ústavní stížnosti netrpěla dovozenými nedostatky, nebylo by možné ji věcně projednat, neboť by byla podána po zákonem stanovené lhůtě. Bylo-li obhájci stěžovatele doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 9. 2. 2010, skončila šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) dne 11. 4. 2010, a proto je ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 9. 5. 2011 opožděná.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj